ZOO Ostrava | Česká zoo z.s.

Daman stromový (Dendrohyrax arboreus)

Jaguarundi (Herpailurus yagouaroundi)

Jelínek vepří (Hyelaphus porcinus porcinus)

Levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya)

Makak lví (Macaca silenus)

Sambar skvrnitý (Rusa alfredi)

Tayra (Eira barbara)

Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus)

Sup hnědý (Aegypius monachus)

Ústřičník velký (Haematopus ostralegus)

Nožovka běločelá (Apteronotus albifrons)

Varan papuánský (Varanus salvadorii)

Vadtha ni – Chrám gibonů a pavilon Wanderu

Daman stromový (Dendrohyrax arboreus)

Zpracovala: Pavla Slavíčková (Zoo Ostrava)

Fotografie: Pavla Slavíčková (Zoo Ostrava)

Damani stromoví patří mezi méně známé, avšak evolučně velmi zajímavé savce afrického kontinentu. Jsou řazeni do starobylé skupiny placentálních savců Afrotheria, která kromě damanů zahrnuje například slony, sirény nebo hrabáče. Přestože na první pohled působí jako drobní hlodavci, jejich nejbližšími příbuznými jsou právě sloni. V současnosti je známo šest druhů damanů, z nichž čtyři náleží k tzv. stromovým damanům rodu Dendrohyrax. Nejnověji popsaným druhem je Dendrohyrax interfluvialis, který byl vědecky popsán teprve v roce 2021.

Damani jsou výborně přizpůsobeni stromovému způsobu života. Na předních končetinách mají čtyři prsty, přičemž palec je zakrnělý a skrytý pod kůží, na zadních končetinách mají tři prsty – palec zde zcela chybí a malíček je zakrnělý obdobně jako u slonů a ostatních damanů. Prsty jsou zakončeny nehtovitými kopýtky a chodidla jsou pružná, opatřená výraznými polštářky, jejichž povrch je zvlhčován lepivým sekretem. Tento mechanismus výrazně zvyšuje přilnavost k podkladu a umožňuje damanům bezpečný pohyb po větvích i po strmých kmenech stromů, a to i bez přítomnosti chápavého ocasu či protistojného palce.

Tento druh obývá především lesnaté porosty východní Afriky, místy zasahující až do jižní části kontinentu, kde se vyskytuje jak v sušších akáciových lesích, tak v říčních, horských i pobřežních lesních biotopech. V celém areálu je úzce vázán na stromovou vegetaci poskytující úkryty jako jsou dutiny či husté spleti větví. Podle Červeného seznamu IUCN druh není v současnosti hodnocen jako ohrožený, nicméně trend jeho populací je klesající a jeho budoucnost je nejistá v důsledku ztráty vhodného prostředí, fragmentace habitatů a rostoucího tlaku lovu pro maso (bushmeat).

Chov damanů stromových byl v Zoo Ostrava zahájen v roce 2009, kdy byli tito nenápadní a velmi málo prozkoumaní savci chováni výhradně v chovatelském zázemí, kde také proběhly první úspěšné odchovy. V roce 2016 byla otevřena expozice Noční Tanganika, kde mohli návštěvníci poprvé pozorovat damany stromové, a to v prostředí s převráceným světelným režimem odpovídajícím jejich přirozené aktivitě.

V Zoo Ostrava v současnosti chováme damany stromové ve třech samostatných skupinách, umístěných jak v chovatelském zázemí, tak v návštěvnické expozici Noční Tanganika s nočním režimem. Skupiny jsou sestavovány s důrazem na sociální a genetickou stabilitu. Součástí chovu je i přesun jedinců mezi skupinami v reakci na změny ve složení, úhyny či dosažení pohlavní dospělosti jedinců.

Skupina č. 1, umístěná v chovatelském zázemí budovy karantény, byla původně tvořena zakladatelským samcem (*2009), chovnou samicí (*2013) a jejich potomky. V lednu 2024 se této samici narodila mláďata – samec a samice. Dne 16. prosince 2024 následoval další porod, při němž přišla na svět dvojčata, opět samec a samice. Přibližně po čtrnácti dnech však chovná samice uhynula. O obě osiřelá mláďata se následně začala intenzivně starat jejich starší sestra. Byla opakovaně pozorována při chování odpovídajícímu mateřské péči včetně kontaktů nasvědčujících kojení. Obě mláďata jsou v současnosti ve výborné kondici a jejich další vývoj se jeví jako velmi slibný.

Druhá skupina damanů stromových je od r. 2022 v zázemí nového expozičně chovatelského pavilonu Vadtha Ni. Tvořila ji chovná samice (*2017), chovný samec (*2013) a jejich potomci – samice narozená v roce 2022 a samec narozený v roce 2024.

V srpnu 2024 musel být chovný samec v této skupině z důvodu vysokého věku a výrazně zhoršeného zdravotního stavu utracen. V únoru 2025 se však chovné samici narodila dvě mláďata – samec a samice. Jednalo se o mláďata po uhynulém samci, což odpovídá dlouhé březosti (7 měsíců) tohoto druhu. Samice se o obě mláďata od počátku starala příkladně a jejich odchov probíhal bez komplikací.

V návaznosti na úhyn chovného samce ve skupině č. 2 a chovné samice ve skupině č. 1 bylo přistoupeno k reorganizaci chovných skupin. K chovné samici a její dceři ve skupině č. 2 byl přesunut chovný samec pocházející ze skupiny č. 1. (kde shodou okolností uhynula chovná samice). Pro zajištění klidného spojení a prevenci případných konfliktů byl mladý samec ze skupiny č. 2 preventivně oddělen a přemístěn do zázemí karantény, kde je umístěn samostatně, avšak s vizuálním a částečně sociálním kontaktem se skupinou č. 1. Po dosažení pohlavní dospělosti je plánováno jeho zapojení do chovu.

V současnosti je skupina č. 2 tvořena chovnou samicí, její dcerou (*2022), chovným samcem a dvěma mláďaty narozenými v roce 2025 – samcem a samicí. Skupina působí stabilním a klidným dojmem i přes významné změny, kterými v uplynulém období prošla. Doufáme, že jak chovná samice, tak i její dcera, se budou s novým samcem v budoucnu úspěšně rozmnožovat.

Třetí skupina damanů stromových je umístěna v noční expozici Noční Tanganika. Tvoří ji mladý pár, samice narozená v roce 2020 a samec narozený v roce 2021 (oba odchovaní v Zoo Ostrava) a jejich potomci. V roce 2024 se tomuto páru narodilo mládě – samec a v září 2025 následovala další dvě mláďata, jejichž pohlaví zatím není známo. Tento mladý pár tak již úspěšně odchovává třetí generaci potomků. Poslední narozená mláďata jsou zároveň prvními damany stromovými narozenými a odchovávanými ve smíšené expozici, kterou od poloviny roku 2024 sdílejí s mladým párem osináků afrických (Atherurus africanus).

Chov damanů stromových v Zoo Ostrava je dlouhodobý, systematický a úspěšný. Má zásadní význam pro poznání biologie tohoto málo prozkoumaného druhu i pro jeho budoucí ochranu. V současnosti jsou stromoví damani chováni v Plzni, Praze, Bratislavě, Győru, Randers a Skaerupu, přičemž všechny tyto zoologické zahrady mají ve svých chovech alespoň jednoho zakladatele pocházejícího ze Zoo Ostrava – v řadě případů dokonce celý chovný pár.

Zoo Ostrava se zároveň aktivně podílí na monitoringu stromových damanů v rámci EAZA Small Mammal TAGu a úzce spolupracuje s univerzitami a výzkumnými institucemi. Výzkum se zaměřuje především na vokalizaci, sociální a reprodukční chování. Významným výstupem této spolupráce je například vznik databáze vokalizací damanů stromových, které přispívají k lepšímu pochopení jejich komunikace jak v lidské péči, tak ve volné přírodě.

Jaguarundi (Herpailurus yagouaroundi)

Zpracoval: Matěj Vrúbel (Zoo Ostrava)

Fotografie: Enrico Gombala (Zoo Ostrava)

Jaguarundi (Herpailurus yagouaroundi) je kočkovitá šelma, vyskytující se v širokém pásu území od jihu USA až po jih Jižní Ameriky. Vnitřní taxonomické uspořádání tohoto druhu je nejednotné s velkým množstvím poddruhů. V přírodě jaguarundi obývá nespočet různých typů biotopů. Vyskytuje se od tropického deštného lesa, přes suchou Caatingu, horský mlžný les až po semiaridní oblasti Mexika. Společným jmenovatelem stanovišť výskytu je pokryv hustou vegetací, byť alespoň ostrůvkovitě. Jaguarundi se vyskytuje ve 2 barevných formách (kovově šedá a oranžová), které mohou přecházet mezi sebou. Není nijak neobvyklým jevem, že se v jednom vrhu objeví mláďata nacházející se svým zbarvením na opačných pólech této barevné škály. Jedná se o kočkovitou šelmu s velmi atypickým tělním plánem. Tím je protáhlé tělo na nepřiměřeně krátkých nohách, čímž jaguarundi připomíná spíše kunovitou šelmu. Tělesné stavbě také odpovídá způsob života. Jaguarundi jsou zvířata využívající pro pohyb především přízemní patro vegetace, kde také primárně loví svou potravu. Výborně však i šplhají a jsou velmi obratnými lezci. Dle IUCN je jaguarundi klasifikován jako málo dotčený (Least concern). Počet jedinců ve volné přírodě není přesně znám.

Jaguarundi je kočkovitá šelma, která nikdy nebyla v zoologických zahradách Evropy běžně přítomna. V současné době je většina populace nemladá s malým počtem narozených mláďat. Tento fakt bývá připisován velké příbuznosti zvířat v rámci evropské populace. Tento druh začíná ze zoologických zahrad postupně mizet, a je tak třeba soustředěného úsilí chovatelů, abychom o tento taxon neotropické, malé kočkovité šelmy nepřišli.

Jaguarundi jsou v ostravské zoo chováni od roku 1996, kdy byl sestaven první chovný pár. Ten se již v následujícím roce úspěšně rozmnožil. Éra úspěšných odchovů pokračovala až do roku 2002, kdy se povedlo odchovat na dlouhou dobu poslední mláďata. Celkem se zakladatelům ostravského chovu podařilo odchovat 6 mláďat. V následujících letech probíhaly pokusy o omlazení ostravského chovu.

Některá zvířata odjela do jiných institucí, z dalších rezidentních zvířat, dopárovaných novými jedinci, byly utvořeny nové chovné páry. I přes zmíněné snahy, se však nepovedlo na předchozí úspěchy navázat. Ani složité výměny potenciálně chovných zvířat mezi tuzemskými zoologickými zahradami nevyústily v tolik očekávaný úspěch. Nakonec v roce 2022 uhynula samice, která se však ukázala jako nechovná. Zůstal nám tedy již postarší samec, s minimem možností na dopárování. Nakonec k nám na jaře roku 2024 z italského Parco faunistico La Torbiera přicestovala mladá samice ve věku necelého roku. samice se ukázala jako velmi plaché zvíře, jehož skoro jediné pobytové stopy v expozici byly pouze chybějící krmení a přítomnost trusu. Se spojováním jaguarundi jsme z důvodu rekonstrukce expozic pro malé kočkovité šelmy museli počkat několik měsíců. Nakonec došlo ke spojení začátkem roku 2025. Spojování proběhlo klidně a hladce za časté vokalizace obou jedinců. Na popud kolegů ze Zoo Praha jsme se rozhodli pár i v případě porodu, nerozdělovat. Existují navíc jisté, byť ne úplně podložené záznamy o jistém stupni sociality u jaguarundi. Koncem května 2025 samice skutečně porodila 2 mláďata. Chovatelský režim byl upraven tak, abychom samici prvorodičce zajistili co největší možný klid. I přes počáteční obavy z ponechání dospělých jedinců společně se samice ukázala jako dominantní, která si byla schopna samce zpacifikovat a zabránit mu v přístupu k porodní boudě. Nicméně jsme po pár dnech museli samci navýšit krmnou dávku, aby byl dostatečně saturován a nechal samici v klidu. Jedná se o běžný přístup, který jsme v naší zoo praktikovali při společném odchovu i u pardálů obláčkových (Neofelis nebulosa). Mláďata zdárně prospívala a samice, leč prvorodička, se ukázala jako vzorná a starostlivá matka. Ve věku okolo měsíce a půl již bylo možné koťata pozorovat i mimo porodní boudu a brzy poté také ve venkovním výběhu. Vzhledem k raritnosti odchovu a samici prvorodičce, jsme první kontrolu mláďat provedli až ve věku dvou měsíců. Bylo rozpoznáno, že mláďata jsou dva samci a byla provedena nezbytná vakcinace a odčervení. V současné době, tedy koncem roku 2025, jsou mláďata již téměř tak velká jako samotná chovná samice. Prozatím celá skupina funguje dohromady bez dalších potíží a mláďata by v dohledné době měla najít domov v jiných zoologických zahradách.

Jaguarundi se v zoologických zahradách řadí k druhům, které zkrátka nejsou pro návštěvníky atraktivní. Je to především dáno noční aktivitou zvířat, jejich velikostí či expozicí samotnou. Přesto se však jedná o velmi charizmatický druh malé kočkovité šelmy, který bohužel velmi rychle spěje do stavu vymizení z evropských zoologických zahrad. Jsme tedy velmi rádi, že se nám tento odchov, na který jsme čekali dlouhých 23 let, zdařil. Doufáme, že se nám nejen tímto krokem podaří zabránit tomu, aby tato kočka s exotickým vzezřením nevymizela z lidské péče.

Jelínek vepří (Hyelaphus porcinus porcinus)

Zpracovali: Martina Drastíková, Pavla Slavíčková

Fotografie: Martina Drastíková

Jelínek vepří (Hyelaphus porcinus porcinus) patří k nejmenším druhům jelenovitých sudokopytníků. Svůj český název získal díky robustnější tělesné stavbě a charakteristickému způsobu pohybu – při chůzi i běhu se pohybuje se skloněnou hlavou, kterou kývá ze strany na stranu, čímž může připomínat prase. Druh byl původně rozšířen v záplavových travnatých biotopech jižní a jihovýchodní Asie. Historicky obýval rozsáhlé říční nivy a travnaté pláně v povodích velkých řek, zejména Gangy a Brahmaputry, regionálně i v dalších říčních systémech jihovýchodní Asie. Jelínek vepří je úzce vázán na otevřené, periodicky zaplavované biotopy s vysokými porosty sloní trávy, zatímco lesním porostům se spíše vyhýbá. Nejčastěji žije samotářsky, nebo v malých skupinách o několika jedincích.

Březost trvá přibližně sedm až osm měsíců a samice obvykle rodí jedno mládě, které se kolem šesti měsíců věku postupně osamostatňuje. Z dříve široce rozšířeného druhu se stal vzácný taxon, především v důsledku ztráty a degradace přirozených záplavových biotopů způsobené regulací toků, výstavbou přehrad a změnami ve využívání krajiny, stejně jako intenzivním lovem. Na Červeném seznamu IUCN je jelínek vepří veden v kategorii ohrožený (Endangered, EN) a dlouhodobý trend jeho volně žijících populací je hodnocen jako klesající.

Jelínky vepří chováme v Zoo Ostrava od roku 2013. Původní chovná skupina byla tvořena dvouletým samcem pocházejícím ze Zoo Beauval (*2011) a dvěma samicemi ze Zoo Arnhem (*2013; *2014). Skupina obývala novou expozici Indie zblízka, avšak během několikaletého období zde k reprodukci nedošlo. Mimo chovnou skupinu byla vytvořena také samčí skupina, která je spolu s dalšími druhy chována ve výběhu ostravského safari.

V roce 2022 byl dokončen expozičně-chovatelský komplex Vadtha ni – Chrám gibonů, jehož součástí je venkovní expozice určená pro dva druhy – jelínky vepří a gibony bělolící (Nomascus leucogenys). Původní chovná skupina měla být do této expozice v témže roce přesunuta. V mezičase však obě původní samice uhynuly a do nové expozice byl přemístěn pouze chovný samec. Ze Zoo Drážďany k němu byly následně dovezeny tři mladé samice (*2021), které byly v expozici Vadtha ni úspěšně spojeny s původním samcem. Současně došlo i ke spojení obou druhů – jelínků vepřích a gibonů bělolících, kteří společně využívají venkovní výběh. Přestože bylo u chovné skupiny jelínků vepřích opakovaně pozorováno páření, k narození mláďat nedošlo.

V následujícím roce bylo z důvodu dlouhodobé reprodukční neúspěšnosti přistoupeno k výměně chovného samce. Ze samčí skupiny chované ve výběhu ostravského safari byl ke skupině tří samic přesunut samec (*2015, Zoo Montpellier). Přestože ve skupině nebylo páření přímo pozorováno, v průběhu července následujícího roku porodily všechny tři samice mláďata. Narodili se dva samci a jedna samice.

Jednalo se o první úspěšně odchovaná mláďata jelínka vepřího v Zoo Ostrava po deseti letech chovu tohoto druhu. Po dosažení pohlavní dospělosti byli oba mladí samci přesunuti do samčí skupiny ve výběhu safari, zatímco samice byla v rámci Evropského ex situ programu (EEP) transportována do Zoo Ústí nad Labem.

V roce 2025 se podařilo na předchozí chovatelské úspěchy úspěšně navázat. V průběhu roku se narodila další tři mláďata, tentokrát samice. Přestože se jedna z mladých samic nedožila dospělosti, zbývající dvě samice velmi dobře prospívají. Péče matek byla příkladná a odchov obou samiček proběhl bez komplikací. Tyto dvě samice představují jediná mláďata jelínka vepřího narozená v České republice v roce 2025. Po konzultaci s koordinátorkou Evropského ex situ programu (EEP) zůstávají obě mladé samice ve skupině spolu se svými matkami.

Aktuálně je chovná skupina tvořena jedním samcem a pěti samicemi, což představuje stabilní základ pro další rozvoj chovné skupiny. V blízké budoucnosti je plánována výměna chovného samce, jejímž cílem je zabránit stávajícímu samci napářit mladé samice (dcery). Věříme, že samice narozené v roce 2025 se v budoucnu samy zapojí do reprodukce a stanou se úspěšnými matkami, čímž navážou na velmi pozitivní vývoj chovu jelínků vepřích v Zoo Ostrava.

Levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya)

Zpracoval: Matěj Vrúbel (Zoo Ostrava)

Fotografie: Enrico Gombala, Monika Vlčková (Zoo Ostrava)

Levhart (Panthera pardus) je druh náležející mezi velké kočkovité šelmy (Pantherinae). Vyskytuje se v oblastech tzv. starého světa, tedy od jihu Afriky, skrz většinu biotopů afrického kontinentu, Blízky východ, jižní Asii, Indonésii až po dálný východ. Jedná se o nejpřizpůsobivější druh zmíněné podčeledi, schopný obývat i hustě osídlené oblasti. Pro levharty typická skvrnitá srst působí jako dokonalé maskování v drtivé většině biotopů. V oblastech vlhkých a hustých lesů se častěji setkáváme s černou neboli melanickou formou, která je v tomto prostředí výhodná. Napříč svým areálem tvoří levhart řadu poddruhů. Ty se liší velikostí, odstínem zbarvení, či délkou srsti. Adaptabilita na různé typy prostředí je až fascinující. Na jednom extrémním konci je levhart arabský (Panthera pardus nimr), obývající aridní stanoviště Arabského poloostrova. Na druhém levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) z oblastí východní Ruska a severní Číny, snášející teploty klesající hluboko pod bod mrazu. I přes široký areál rozšíření je dle IUCN druh hodnocen jako zranitelný (Vulnerable). Levharti fungují jako predátoři menší až středně velké kořisti. Jelikož mnohdy nedokáží úspěšně konkurovat větším predátorům, často svou kořist ukrývají na nepřístupná místa, kterými například mohou být koruny stromů. Díky nižší hmotnosti a lehké tělesné stavbě oproti většině zástupců podčeledi Pantherinae (vyjma pardála a irbise) jsou velmi schopnými lezci, kteří často využívají stromového patra také k odpočinku. Levhart cejlonský (Panthera pardus kotiya) je endemitem ostrova Srí Lanka. Zde se vyskytují v počtu několika málo stovek jedinců. Odhady hovoří o 700–1000 jedincích. Ostrov samotný je velmi hustě osídlen, což soužití s velkými šelmami neulehčuje. U levharta cejlonského je velmi nápadný sexuální dimorfismus, neboť samci jsou téměř o polovinu těžší než samice. Jedná se o levharta tropického pásu, vyznačujícího se tedy krátkou srstí. I přes učebnicové pravdy, že levhart cejlonský netvoří melanickou formu, byly v posledních letech zaznamenány případy melanických jedinců. Většinou se jednalo o jedince obývající vlhké, lesnaté svahy, často přeměňované na čajové plantáže, tedy v prostředí zvýhodňujícím dané zbarvení. Bylo dokonce zjištěno, že mutace v genu zodpovědném za melanickou barvu se nachází na jiném místě než u ostatních poddruhů levhartů. To naznačuje zcela nezávislý vznik této klíčové adaptace u tohoto poddruhu.

V zoologických zahradách je levhart cejlonský chován poměrně zřídka. V současné době ve 28 institucích v počtu 60 jedinců. Jelikož se jedná o levharta z tropických oblastí v kompetici z chladnomilnými poddruhy o místo v zoologických zahradách tahá za kratší konec. Zoologické zahrady povětšinou upřednostňují poddruhy nevyžadující vytápěné zázemí či pavilon. V současné době se jedná o posledního teplomilného zástupce levharta, jehož populace je v evropských zoo na úrovni slučitelné s dlouhodobým chovem. Levhart jávský (Panthera pardus melas) či levhart indický (Panthera pardus fusca) bohužel podobné štěstí neměli a jejich chov v Evropě již skončil (levhart indický), či ke svému konci nenávratně spěje (levhart jávský).

V Ostravě jsou levharti cejlonští chováni od roku 1977. Jedná se o nejdelší nepřerušený chov v Evropě. V rámci světa jsou déle chováni již jen v Colombo Zoo na Srí Lance. Za celou historii chovu těchto charismatických šelem se povedlo odchovat 19 mláďat. První odchov se datuje k roku 1982 a až do roku 1990 se levharty dařilo odchovávat pravidelně. Za těchto 8 let se podařilo úspěšně odchovat celkem 13 mláďat. Následovala dlouhá pauza, během které probíhaly usilovné snahy o odchov. Po přelomu tisíciletí evropská populace rapidně zestárla a mladých zvířat bylo pomálu. V rámci snah o zachování tohoto poddruhu levharta v lidské péči skoro až pravidelně cestovala zvířata po trase Ostrava-Brno-Jihlava, aby byla co nejvíce zvýšena šance na případnou reprodukci. V Ostravě byly tyto snahy korunovány úspěchem v roce 2008, kdy se po dlouhých osmnácti letech povedlo odchovat dvě samice. Po úhynu chovné samice o 4 roky později postavil koordinátor před chovatele nadlidský úkol. Rozmnožit starou, v té době patnáctiletou, samici s našim prokazatelně chovným samcem. U staré samice sice pravidelně probíhala říje, ale mláďat jsme se od ní bohužel nedočkali. S úhyny starších zvířat postupně došlo k dovozu mladých, perspektivních jedinců. Jejich spojování bylo ze začátku velmi náročné. Mladý, nezkušený samec se neuměl správně k samici chovat a trvalo mnoho spojování, než se samcovy interakce začaly projevovat jako přirozené sexuální chování. I přes pozitivní vývoj však k páření nedocházelo. Až poté, co při jednom ze spojování byli levharti ponecháni spolu i přes noc, se objevily první pokusy o páření. Ty následně přerostly v páření plnohodnotné. Hned po prvním úspěšném páření samice zabřezla a v únoru 2022 porodila 2 mláďata. I přes fakt, že se jednalo o samici prvorodičku, zvládla svou premiéru na výbornou a obě mláďata, samce a samici, se povedlo odchovat. Obě mláďata během let 2023 a 2024 postupně odcestovala do jiných zoologických zahrad.

Vzápětí, po odjezdu mladé samice v červnu 2024, se podařilo získat další doporučení na rozmnožení. Vzhledem k vyššímu věku samice (10 let) a plánované stavbě expozice tučňáků v blízkém okolí, nebylo na co čekat. Jakmile tedy samice přišla v průběhu léta do říje, pokusili jsme se o spojování. Chovatelka, která spolehlivě dokázala nástup říje rozpoznat, protočila během víkendu obě zvířata v jednom kotci. Tento krok jednak pomohl umocnit nástup říje samotné, a jednak jsme mohli posoudit vzájemné interakce obou zvířat vůči sobě. Hned začátkem nového týdne jsme tedy přistoupili ke spojování. Vše proběhlo naprosto ukázkově. Samec si přešel do kotce k samici a po počátečních šarvátkách jsme již pozorovali první pokusy o páření. Do pár hodin již probíhalo páření plnohodnotné.

Zvířata jsme ze začátku ponechali pouze ve vnitřních prostorách pavilonu, který byl pro návštěvníky znepřístupněn. Spojování velkých kočkovitých šelem je zpravidla rizikové, a i u zkušených párů může dojít ke konfliktní situaci a případnému úmrtí zvířete. Vzhledem k pozitivnímu průběhu spojování, jsme zvířata nechávali od prvního dne spojená i přes noc. Jedinou výjimkou bylo krmení, během kterého byla zvířata oddělována. Jelikož jsme před nedávnem převedli naše levharty na krmení většími objemy masa s delšími půsty a nebyli jsme si jistí, jak zvířata v tomto stále novém režimu budou fungovat během spojování, dostávali krmení každý den. V následujících dnech byl levhartům zpřístupněn i venkovní výběh. Páření probíhalo celých 6 dní. Během posledního dne již samice samce odháněla a zvířata tak byla opět rozdělena. Poté jsme začali vyčkávat, jestli samice v následujících měsících opět nepřijde do říje. To se nakonec nestalo a samice během 3. měsíce byla prokazatelně březí. Zhruba měsíc před očekávaným porodem byla samici zpřístupněna porodní bouda v neexpozičním boxu. 2.11. 2024 samice v odpoledních hodinách porodila dvě životaschopná koťata. Porod proběhl v porodní boudě, kde samice také mláďata nechávala v prvních týdnech života. O mláďata se od začátku příkladně starala. Pavilon byl dočasně pro veřejnost uzavřen a klidový režim platil jak pro ošetřovatele, tak celé okolí pavilonu.

Abychom podpořili zdárný vývoj mláďat, začali jsme do krmení přidávat minerální doplněk Welpenkalk. Mláďata velkých kočkovitých šelem mohou mít v lidské péči problémy s růstem, které často bývají dány nesprávným krmením. Z praktických důvodů, kdy je úklid v kotci s mláďaty téměř nemožný, nepřipadá podávání celých krmných zvířat v úvahu, neboť zbytky by mohly být zdrojem potenciální infekce. Proto je dobré tento handicap krmné dávky vhodně suplementovat. Mláďata zdárně rostla a postupně začala objevovat porodní kotec v zázemí. Během následných veterinárních kontrol jsme zjistili, že se jedná o dvě samice.

Na pobyt ve venkovním výběhu, si však samice musely nějakou dobu počkat. Výběh je totiž ohrazen pletivem s velkými oky, kterými by mláďata mohla s přehledem utéct a začít objevovat areál zoologické zahrady. I z tohoto titulu jsme se snažili směřovat porod mláďat do zimního období, kdy je i pobyt levhartů venku omezen. V průběhu jara, kdy již mláďata notně povyrostla, jsme několikrát umístili do šíbru rámek s daným pletivem, abychom zjistili, zda mláďata prolezou či nikoliv. Nakonec se koťata do výběhu podívala až v průběhu května 2025. V současné době se obě samice začínají velikostí blížit své matce a my můžeme konstatovat, že se odchov povedl. Také je postupně převádíme na krmení velkými kusy masa s delšími intervaly mezi krmeními. V tomto ohledu jsme však limitování faktem, že zvířata musíme na krmení oddělovat z důvodu možné agrese, a také proto, že se snažíme naši chovnou samici dostat zpět do zdravé kondice, přičemž ona zbytky po mláďatech ochotně dožírá.

Tento odchov považujeme za jeden z největších úspěchů úseku šelem. Nejedná se sice o prvoodchov, ale známkou kvality jsou odchovy opakované. Jsme velmi hrdí, že se nám podařilo navázat na úspěšnou tradici chovu velkých šelem v Ostravě a doufáme, že takto budeme moci pokračovat i nadále. V Evropě se v roce 2024 narodila mláďata pouze v naší zoo, což podtrhuje důležitost tohoto odchovu, jelikož dává naději, že levhart cejlonský z lidské péče nevymizí.

Makak lví (Macaca silenus)

Zpracovali: Martina Drastíková, Pavla Slavíčková

Fotografie: Martina Drastíková

Makak lví (Macaca silenus) patří k nejohroženějším druhům makaků. Je endemitem tropických deštných lesů pohoří Western Ghats na jihozápadě Indie, kde obývá především zachované lesní komplexy od nížin, až přibližně do nadmořské výšky 2000 m n. m. Druh žije ve skupinách přibližně o 10-20 jedincích, jejichž domovské okrsky se v minulosti často překrývaly, což umožňovalo přirozenou migraci samců mezi skupinami. V důsledku rozsáhlého odlesňování a fragmentace biotopů jsou dnes jednotlivé populace makaka lvího izolované, což zvyšuje riziko příbuzenského křížení a snižuje jejich dlouhodobou genetickou i demografickou životaschopnost. Zároveň dochází k přímé ztrátě a degradaci přirozeného prostředí, což zvyšuje tlak na zbývající populace. K ohrožení druhu přispívá rovněž nelegální lov, byť v menší míře než ztráta přirozeného prostředí. Velikost volně žijící populace makaka lvího je v současnosti odhadována na méně, než 2500 jedinců, přičemž trend populace je nadále klesající. Na Červeném seznamu IUCN je druh veden v kategorii ohrožený (Endangered, EN) a je rovněž zařazen do EAZA ex-situ programu (EEP). V současné době je celosvětově v lidské péči (USA, Evropa, Indie) chováno přibližně 500 jedinců. V EAZA ex-situ programu je aktuálně evidováno 222 jedinců.

Chov makaků lvích má v ostravské zoologické zahradě dlouhou tradici sahající až do roku 1978. Do roku 2022 byla chovná skupina umístěna ve starém pavilonu primátů, pocházejícím ze 60. let 20. století. V roce 2022 došlo k přesunu skupiny z původních, již nevyhovujících prostor se dvěma vnitřními a dvěma menšími venkovními expozicemi do nové expozice s názvem Wanderu. Nové chovatelské prostředí tvoří čtyři vnitřní propojené expozice, navazující menší venkovní uzavíratelné prostory a prostorný venkovní výběh. Výrazné zvětšení dostupného prostoru oproti předchozímu umístění mělo nesporně pozitivní vliv na pohodu a stabilitu chovné skupiny.

Původní skupina byla tvořená jedním samcem (*1998), jedenácti samicemi a dvěma dospívajícími samci. Dominantní samec však nebyl v páření úspěšný, nezanechal po sobě jediného potomka. Proto v květnu 2023 proběhla výměna chovného samce. Před příchodem nového samce byli ze skupiny odděleni dva subadultní samci, kteří jsou umístěni do zázemní ubikace, kde spolu dospívají. Příchod nového chovného samce představoval významný zásah do sociální struktury skupiny, která se tedy nově skládala ze 12 jedinců. Samec (*2009) pocházející ze Zoo Sofia byl zpočátku umístěn v jedné z expozic, která umožňovala vizuální kontakt se samicemi. Ty o něj projevovaly výrazný zájem a trávily mnoho času v blízkosti seznamovacích mříží. Samec reagoval obdobně, vokalizoval, pozoroval skupinu a působil klidným dojmem. Po necelém měsíci, kdy jsme pozorovali převážně pozitivní interakce, došlo k přímému spojení se skupinou. Samice jevily o samce zájem a on o ně a docházelo ke groomingu.

Páření bylo po přímém spojení pozorováno pravidelně a postupně se všemi samicemi ve skupině. Prvním výsledkem úspěšného spojení byl porod třináctileté zkušené samice, k němuž došlo 15. ledna 2024 v nové expozici. Narodilo se mládě – samice. Matka v minulosti již úspěšně odchovala dvě mláďata a porod i následná péče proběhly bez komplikací. Ve skupině panoval klid a ostatní samice projevovaly o matku i mládě zvýšený zájem. Následně porodila pětiletá samice – prvorodička. I u této samice proběhl porod zjevně bez komplikací. Ráno po porodu byla pozorována placenta stále spojená s mládětem pupečníkem, přičemž samice placentu nosila až do následujícího dne. Již v den porodu bylo mládě pozorováno při sání mléka. Další porod proběhl u zkušené samice, která v minulosti odchovala několik potomků, avšak mládě bohužel během několika dnů uhynulo. Přibližně o měsíc později porodila čtrnáctiletá samice samce. Samice naposledy úspěšně odchovala mládě v roce 2015, a proto je tento porod a následný odchov samce velmi pozitivním zjištěním. Do péče o mládě se aktivně zapojovaly i ostatní samice ve skupině. Páté mládě roku 2024, samec, přišlo na svět koncem léta a porodila jej dvacetiletá dominantní samice, která v minulosti odchovala již větší počet potomků. Ve stávající skupině je matkou tří dospělých samic a samce narozeného v roce 2024. Poslední mládě roku 2024 se narodilo v listopadu čtrnáctileté samici, která byla před přesunem do nové expozice nejníže postavenou samicí ve skupině a zároveň vykazovala lehký hendikep. V období před přesunem do nových prostor panoval ve skupině zvýšený tlak a stará samice byla opakovaně napadána ostatními členy skupiny, v důsledku čehož utržila kousance, a to zejména na pravé zadní končetině, kterou od té doby zatěžuje pouze omezeně. Navzdory těmto okolnostem porodila zdravou samičku. Ostatní samice ji i mládě pravidelně groomingovaly a postavení této samice ve skupině se po porodu výrazně zlepšilo.

V roce 2025 porodila v dubnu samice, která v roce 2024 mládě neodchovala, bohužel i toto její mládě uhynulo do dvou dnů po porodu. Dalším narozeným mládětem byl samec, který přišel na svět v červnu devítileté samici. Přestože se jednalo o její první úspěšně odchované mládě, péče probíhala bez komplikací. Jako poslední se v říjnu 2025 narodilo mládě (samec) samici, která porodila již jako pětiletá v roce 2024 a tehdy úspěšně odchovala samičku. Během necelých dvou let, se naše chovná skupina rozrostla celkem o sedm mláďat a aktuální počet jedinců je devatenáct (5,14). Skupina makaků lvích v Zoo Ostrava je tak nejpočetnější chovnou skupinou tohoto druhu v rámci EAZA ex-situ programu (EEP) v EAZA. O všechna mláďata se příkladně starají jejich matky i další mladé samice ve skupině. Do péče není chovateli zasahováno, protože přirozený průběh odchovu je pro primáty klíčový. Mladé samice tak mají možnost učit se péči o potomky pozorováním od zkušenějších samic a aktivně se zapojovat do péče. Mláďata si naopak osvojují pozorováním zkušenosti od ostatních členů skupiny, především od matek, čímž si osvojují klíčové sociální vzorce.

Skupina se patrně bude do budoucna i nadále rozrůstat, neboť některé ze samic jsou opět březí. Pokud bude vývoj pokračovat jako doposud, lze do konce roku očekávat další přírůstky a postupné zvětšování celé chovné skupiny.

Sambar skvrnitý (Rusa alfredi)

Zpracoval: Matěj Vrúbel (Zoo Ostrava)

Fotografie: Monika Vlčková (Zoo Ostrava)

Sambar skvrnitý (Rusa alfredi) je zástupce čeledi jelenovitých (Cervidae), který se endemicky vyskytuje na Filipínách, konkrétně na ostrovech Panay a Negros. Dříve byl považován za ostrovní poddruh sambara indického (Rusa unicolor). Do rodu sambar (Rusa sp.) řadíme také sambara ostrovního (Rusa timorensis) a sambara luzonského (Rusa marianna). Nicméně monofylie tohoto rodu je poměrně nejistá, tedy některé druhy mohou náležet k jiným rodům. Jedná se o středně velkého jelena, který obývá zalesněné oblasti výše zmíněných ostrovů. V současné době se vyskytuje především ve vyšších nadmořských výškách, kam jej zatlačila lidská činnost. Jedná se především o okusovače, který se živí listy, pupeny, bylinami, mladými travinami a ovocem. Většinou tvoří malá stáda, složená především ze samic s mláďaty. Samci žijí po většinu času solitérně. Dle IUCN je sambar skvrnitý klasifikován jako druh ohrožený (Endangered). Hlavními hrozbami jsou především lov a odlesňování. Přeměna lesů na zemědělskou půdu stojí za výraznou fragmentací areálu výskytu, což v součinnosti s ostrovním rozšířením druhu představuje velkou hrozbu pro přežití ve volné přírodě. Počet dospělých, volně žijících jedinců se odhaduje okolo 700 zvířat.

V zoologických zahradách je sambar skvrnitý stále zastoupen relativně zřídka. Momentálně jej v Evropě chová 32 institucí v počtu 115 zvířat. I přes fakt, že se jedná o velmi ohroženého zástupce své čeledi, není sambar skvrnitý návštěvnicky atraktivním druhem. Především je to dáno jeho převážně noční aktivitou. Také za to může fakt, že většina jelenovitých, bráno optikou návštěvníků, spadá do kategorie „srnka“. Chov v lidské péči je proto velmi důležitý pro zachování druhu jako takového.

V Ostravě započal chov sambarů na jaře roku 2024, kdy byl dovezen postarší, tehdy čtrnáctiletý samec z Opel-Zoo Kronberg a mladá dvouletá samice ze Zoo Landau. Byli umístěni do výběhu pod Restaurací Saola. Obě zvířata si na nové prostředí velmi rychle zvykla a brzy byla spojena. Již pár dní poté jsme pozorovali první páření. Zvířata se totiž povedlo dovézt přímo v období rozmnožování, které trvá od května do června. Jelikož jsme byli relativně nezkušenými chovateli, připravovali jsme se v případě porodu na variantu oddělení samice od samce. Tato alternativa se nakonec ukázala jako nutnost. Jelikož cyklus paroží u sambara není pevně svázán se sezónou, stihl samec paroží shodit a znovu vytlouct, ještě před očekávaným porodem v průběhu zimy. Začátkem ledna již byla samice viditelně březí a samec v paroží jí začal napadat. Pár dnů po oddělení samice skutečně porodila jedno zdravé a životaschopné mládě. Matka se o mládě příkladně starala a mládě prospívalo. Během čipování bylo zjištěno, že se jedná o samce. Chovného samce jsme nechtěli se samicí s mládětem spojovat, dokud neshodí paroží. Vzhledem k mrazům jsme také nechtěli riskovat, že by mládě mohlo v případě konfliktu být ponecháno na výběhu. Proto se také zvířata nějakou dobu, jakmile mládě povyrostlo a počasí to dovolilo, ve výběhu střídala. Koncem jara byly dovezeny další dvě dospělé samice ze Zoo Berlín, ty jsme velmi záhy spojili se samicí s mládětem. Posléze proběhlo také spojování se samcem, které nakonec proběhlo velmi klidně. Větší počet samic totiž znamenal více možného rozptýlení pro samce. Samec nakonec o mládě nejevil zájem a dnes bychom k dané situaci pravděpodobně přistupovali úplně jinak. V současné době již mladému samci roste jeho první paroží a v příštím roce by měl opustit naši zoologickou zahradu dle doporučení koordinátorky EAZA ex-situ programu (EEP).

Závěrem zbývá jen dodat, že tento odchov pro nás znamenal několik poprvé. Poprvé jsme rozmnožili sambara skvrnitého. A poprvé v novodobé historii naší zoo máme zkušenost s odchovem jelena striktně teplomilného. Doufáme, že se nám tyto zkušenosti povede v budoucnu zhodnotit i u jiných taxonů kopytníků, o něco náročnějších na chovatelské podmínky.

Tayra (Eira barbara)

Zpracoval: Matěj Vrúbel

Fotografie: Enrico Gombala

Tayra, zvaná též hyrare či kuna brazilská (Eira barbara), je druh lasicovité šelmy původem z tropických oblastí Jižní Ameriky. Areál jejího výskytu sahá od jihu Mexika, až po Argentinu a Paraguay. Obývá tropické a subtropické lesy napříč areálem svého výskytu. Jedná se o značně přizpůsobivé zvíře, které umí přežívat také na plantážích či v zemědělské krajině. Tayry se umí mistrně pohybovat ve větvích stromů, kde také tráví většinu času. Živí se lovem drobných obratlovců, hmyzem a ovocem. Svou kořist zpravidla pronásledují, neútočí ze zálohy jako kupříkladu většina kočkovitých šelem. Těžiště aktivity je v ranních/dopoledních hodinách a během pozdního odpoledne. Tayry jsou solitérní zvířata. Samec se samicí tráví čas většinou pouze během její říje. Dle IUCN je druh klasifikován jako málo dotčený (Least concern). Počet jedinců ve volné přírodě není znám.

V ostravské zoo započal chov tayr v roce 2021 dovozem mladé samice z nizozemské Dieren park Zie-Zoo. O rok později byl dovezen mladý samec z pražské zoo. Tayry našly umístění v upraveném výběhu v expozičním komplexu Jižní Amerika. Jednalo se o prostor vzniklý spojením několika původních výběhů, kde návštěvníci mohli v minulosti pozorovat například kočky divoké (Felis silvestris), kočky cejlonské (Prionailurus rubiginosus phillipsi) či manuly (Otocolobus manul manul). Budoucí pár si na sebe nejdříve zvykal v oddělených prostorech. K expozičnímu výběhu totiž přiléhá i menší odstavný kotec pro případ nutnosti rozdělit zvířata. V průběhu roku 2023 mohlo dojít ke spojení obou zvířat. Postupně totiž za plného provozu probíhala rekonstrukce stávajícího prostoru. Spojování bylo klidné a dalo by se říct až harmonické, tedy zvířata nebylo nutné rozdělovat ani během krmení. I přes pozitivní vývoj událostí jsme bohužel v dalších měsících nezaznamenali žádné páření. To u lasicovitých šelem bývá velmi bouřlivé a zpravidla nepřehlédnutelné. O to větším překvapením bylo, když jsme v lednu 2025 v porodní boudičce zaznamenali 2 mláďata. Samice se o mláďata starala a jevila zájem. Také se jí dařilo držet samce v uctivé vzdálenosti od kotce s mláďaty, ale vzhledem k dobré praxi z jiných zoologických zahrad byl samec oddělen. Odchov probíhal po několik dní velmi nadějně, nicméně po třech dnech mláďata zmizela. Samice je pravděpodobně sežrala. Důvodem mohla být nezkušenost, ztráta mléka či neschopnost otočit si porodní boudičku do polohy vyžadované samicí. Dle zkušeností z jiných zoo totiž samice boudu zpravidla otáčí vchodem nahoru, což v našich prostorách, kde jsou boudičky připevněny na pevno ke stěně, nebylo možné. Vysvětlovala by se tak demoliční aktivita samice v kotci, kdy se jí povedlo řádně okousat boudu a uvolnit několik fošen.

Pár byl tedy opětovně spojen, aby bylo možné zachytit poporodní říji. Poprvé za celou dobu chovu jsme pozorovali plnohodnotné páření v plné síle, které trvalo po několik dní. Na základě rad kolegů ze Zoo Praha jsme všechny porodní boudičky upravili tak, aby byla orientace vchodu směrem nahoru. Také jsme do krmné dávky zařadili fenykl, který podporuje laktaci. Daná změna krmné dávky vycházela z našich zkušeností s odchovem lemurů mongoz (Eulemur mongoz). Samce jsme oddělili dva týdny před prvním možným termínem porodu a nervózně vyčkávali na porod samotný. Ten nastal v průběhu května. Bohužel se scénář z ledna opakoval. Samice se necelý týden o mláďata starala, ale opět o ně přišla. Celý koloběh spojování a rozdělování se opakoval nanovo. Tentokrát samice začátkem srpna nejen porodila, ale mláďata také úspěšně přežívala. Odchov probíhal přirozeně bez sebemenšího zásahu ošetřovatelů. S nadsázkou lze říct, že ošetřovatelé po dobu asi měsíce a půl okolo expozice téměř ani nedýchali. Jelikož se tayry rodí velmi málo vyvinuté, zaznamenali jsme první pohyb mláďat mimo porodní boudu až ve věku téměř jednoho a půl měsíce. Pro ilustraci pomalého vývoje mláďat, k otevření očí dochází až mezi 35. a 47. dnem a mláďata začínají opouštět porodní noru až mezi 50. a 75. dnem. Ve dvou měsících věku mláďat byla provedena preventivní kontrola, během které bylo zjištěno, že se jedná o samce a samici. Následně byl samici s mláďaty zpřístupněn větší expoziční výběh, který poskytuje dostatek prostoru a podnětů dospívajícím mláďatům.

Prvoodchov tayr v naší zoo doprovázela nelehká cesta, během které jsme se hodně naučili. Bráno v potaz, že s chovem lasicovitých šelem nemáme tak bohaté zkušenosti jako s jinými čeleděmi této skupiny, můžeme tento počin bezesporu označit za fantastický úspěch. Byť jak říkají ostřílení kolegové: úspěšný odchov je završen odjezdem zvířete z domovské zoo. Nezbývá než doufat, že se nám povede na tento úspěch navázat i v budoucích letech, neboť populace tayr v Evropě je malá, se spoustou nespárovaných zvířat, přičemž jen málo chovatelů je dokáže úspěšně odchovávat. Rádi bychom, aby tento taxon malé šelmy nezmizel z našich chovů nadobro.

Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus)

Zpracovali: Iva Filipová, Michaela Zimmermannová, Renáta Šafránová, Jana Černohorská, Kateřina Nováčková, Lenka Juříková (Zoo Ostrava)

Fotografie: Petr Vrána (Zoo Ostrava)

V Zoo Ostrava v současnosti chováme dva páry orlosupů bradatých. Oba páry jsou spolu více než 20 let, avšak jejich schopnost přirozeného odchovu se výrazně liší. Starší, zkušenější pár umístěný v zázemí zvládá odchov s minimální podporou chovatelů, zatímco mladší pár ve voliérách pro návštěvníky vyžaduje mnohem více pozornosti. O to cennější je letošní odchov 4 mláďat (s pomocí adoptivních rodičů v Liberci a Goldau), tedy dvou od každého páru.

Starší pár – stabilní hnízdění a ověřený postup.

Starší pár orlosupů je v Zoo Ostrava společně chován od roku 2004. První úspěšné hnízdění proběhlo v roce 2009 a od té doby úspěšně odchovali 16 mláďat. V roce 2020 byli přemístěni z návštěvnické části areálu do zázemí, kde jsou doposud.

Pár harmonizuje a oba rodiče spolehlivě inkubují vejce a následně pečují o mláďata, ale z důvodu nedostatečné kontroly – do letošního roku hnízdo nebylo vybaveno kamerou – byly v posledních letech vejce vždy po snesení druhého vejce odebírána do líhně a nahrazována podkladky. Mládě vylíhnuté v líhni bylo poté rozkrmeno a vráceno na hnízdo, kde odchov pokračoval přirozeně bez dalších zásahů ze strany chovatelů. Tímto postupem probíhal i letošní odchov.

První vejce bylo sneseno 24. prosince. Vzhledem k tomu, že v té době ještě nebyla na hnízdě kamera, není přesně známo datum snesení druhého vejce, ale o 15 dní později (8. ledna) byla provedena výměna dvou vajec za podkladky, které rodiče bez problému přijali. Obě oplozená vejce byla inkubována v líhni Grumbach při teplotě 37,3 °C a dvakrát denně po dobu 15 minut chlazena, přičemž pět minut tvořil tzv. teplotní šok, kdy byla vejce vystavena venkovní teplotě.

První snesené vejce se naklubalo 13. února a mládě se vylíhlo samo o dva dny později, 15. února. Mládě vážící po vylíhnutí 170 g prospívalo dobře a bylo šest dní krmeno čtyřikrát denně myšími holaty. Sedmý den bylo mládě vážící 280 g podloženo na hnízdo, kde ho rodiče bez potíží přijali, a odchov pokračoval přirozeně.

Druhé vejce se také naklubalo samo 22. února, ale postup se následně zastavil a 25. února bylo potřeba mláděti s líhnutím pomoct. Přestože bylo po vylíhnutí mládě vážící 162 g vyčerpané, už následující den bylo vitální a bez problémů přijímalo potravu. Krmení probíhalo stejným způsobem po dobu 13 dní, a po dosažení váhy 497 g bylo mládě převezeno k adopci do Tierparku Goldau ve Švýcarsku, odkud bylo následně poskytnuto k vypuštění v Německu.

Mladší pár – postupné získávání zkušeností.

Mladší pár, který obývá voliéru v návštěvnické části „Voliéry dravých ptáků“, měl vzhledem k dlouholeté nezkušenosti s přirozenými odchovy reálnou příležitost učit se péči o mláďata teprve od roku 2022. Do té doby byla vejce odebírána do líhně a mláďata následně poskytována náhradním pěstounům.

V roce 2022 byla páru ponechána vejce k přirozenému odchovu. Byl proveden pokus mládě pravidelně vážit a dokrmovat přímo na hnízdě, což se však neosvědčilo – samice začala při každém vstupu chovatele do voliéry projevovat agresivitu, kterou přenášela i na mládě. Z bezpečnostních důvodů – a vzhledem k reálnému riziku usmrcení mláděte samicí – musela být samice z voliéry oddělena a péče o mládě zůstala na samci. Chovatelé jej podporovali pravidelným předkládáním nakrájené potravy na hnízdo, aby si mládě mohlo brát sousta i samo. V tomto období již mládě dokázalo potravu přijímat buď z pinzety, nebo od samce, byť jeho pokusy nebyly vždy zcela úspěšné.

V roce 2023 koordinátor doporučil samici odchov neumožnit a vejce byla nahrazena podkladkem, aby proběhlo alespoň přirozené hnízdění.

Další šance přišla v roce 2024. Tentokrát byl celý průběh ponechán plně v režii páru a prováděn jen každodenní monitoring situace. Bylo počítáno i s možností ztráty mláděte. Dodržení pravidel – uzavření návštěvnické trasy a vstup do voliéry maximálně jednou denně – umožnilo klidný a zcela přirozený odchov bez zásahu chovatele.

V roce 2025 došlo k největšímu posunu mladého páru. Hnízdní sezona začala v listopadu, kdy pár začal nosit na hnízdo listí, traviny a klacíky, po nichž byla nabídnuta i vlna. První vejce bylo sneseno 22. prosince a druhé následovalo 30. prosince 2024. Vzhledem ke zkušenostem z předchozích let byla vejce ponechána na hnízdě a celý průběh byl sledován kamerovým systémem.

Dne 11. února 2025 byly zaznamenány první praskliny na vejci. O den později se poprvé objevilo vyklubané mládě. Již druhý den začala samice nabízet první kousky potravy. Mládě bylo suché, drželo hlavičku ve vzpřímené poloze a samice mu trpělivě nabízela potravu. Bylo patrné, že je výrazně klidnější a uplatňuje zkušenosti získané z minulých let.

Čtvrtý den po vylíhnutí však nastala komplikace: samice seděla na mláděti, zatímco samec inkuboval druhé vejce a při střídání opakovaně zasedal na vejce místo na mládě. Z důvodu rizika podchlazení muselo být vejce odebráno do líhně.

Následující den bylo mládě nalezeno na okraji hnízda, kde jej rodiče nemohli zahřívat. Bylo nutné jej přemístit zpět do kotliny hnízda. Samice tentokrát neodletěla, pouze se při odchodu chovatelky ohnala, ale následně klidně zasedla.

Ve věku 20 dnů se objevily mírné náznaky agresivity samice vůči mláděti. Opět pomohlo uzavření návštěvnické trasy, minimalizace vstupů a zachování režimu jednoho krmení denně. Díky tomu pár mládě úspěšně odchoval. Samec se nadále učí krmit; přestože jeho schopnosti stále nedosahují úrovně samice, je patrný výrazný pokrok.

Druhé vejce bylo po odebrání inkubováno v líhni a mládě se s dopomocí vylíhlo 21. února při hmotnosti 130 g. Dne 26. února bylo adoptováno v Liberci a následně vypuštěno ve Francii.

Obě mláďata odchovaná biologickými rodiči v Zoo Ostrava jsou samci a byla poskytnuta pro vypuštění v Bulharsku.

Tento případ je výjimečným příkladem toho, jak může trpělivá, dlouhodobá a respektující práce s párem vést k zásadnímu posunu v jejich rodičovských schopnostech. Dodržování pravidel, pochopení individuálních potřeb páru a minimalizace zásahů vedly k tomu, že po letech nejistoty dokáže pár mládě úspěšně odchovat. Úspěch chovné sezóny 2025 spočívá ve schopnosti flexibilně se přizpůsobit různým potřebám jednotlivých párů. S využitím líhně a adoptivních rodičů bylo dosaženo maximálních výsledků, které představují významný přínos k ochraně ohroženého druhu.

Sup hnědý (Aegypius monachus)

Zpracovali: Michaela Zimmermannová, Renata Šafránová, Ivana Filipová (Zoo Ostrava)

Fotografie: Enrico Gombala, Petr Vrána (Zoo Ostrava)

Sup hnědý obývá horská pásma Blízkého východu, střední Asie a Pyrenejského poloostrova, zalétá i do střední Evropy. Stejně jako u mnoha jiných dravců došlo u tohoto druhu k výraznému poklesu divoké populace. Na červeném seznamu IUCN je veden v kategorii „blízko ohrožený“ – Near Threatened.

Supi hnědí jsou v ostravské zoologické zahradě chováni od roku 2006. Samec pochází ze Zoo Arnhem (*19.5.2003) a samice ze Zoo Mulhouse (*10.5.2002). Jedná se o zkušený pár, který již odchoval několik mláďat a je schopný i adopce. Před letošním rokem pár naposledy odchoval mládě v roce 2022. V roce 2023 byla snůška neoplozená a v roce 2024 bylo vejce první snůšky neplozené a vejce druhé snůšky bylo rozbito na hnízdě.

V roce 2025 se podařilo odchovat dvě mláďata. Hnízdní aktivitu chovatelé monitorovali od konce ledna, kdy pár intenzivně začal stavět hnízdo. První vejce bylo sneseno 23.2. a na doporučení koordinátora se odebralo do líhně bez náhrady. Oplozenost byla potvrzena 2.3. Druhé vejce snesla samice 19.3., které se také preventivně přesunulo do líhně a páru byl dán podkladek. I toto vejce bylo oplozené. Inkubace probíhala při teplotě 37,0-37,1 °C. Vejce se chladila dvakrát denně po 15 minutách. Po dvou týdnech se doba chlazení upravila na 2×10 minut a 5 minut krátký teplotní šok při venkovní teplotě.

Dne 17.4. se vylíhlo mládě z první snůšky s váhou 184 g. Po rozkrmení bylo 22.4. podloženo zpět pod rodiče v dopoledních hodinách, spolu se skořápkou. Samice byla první, kdo na hnízdo přišel a zasedl na mládě. První dny odchovu jsou u tohoto páru převážně v režii samice, která samce většinou odmítá vystřídat. Proto je na hnízdě necháváno krmení (potkani, hovězí maso), aby samice měla možnost mládě krmit, když neopouští hnízdo. Tento postup se osvědčil již v roce 2022. Samec většinou při krmení bývá na hnízdě také a snaží se mládě krmit, pokud mu to samice dovolí. Po necelém týdnu už péče o mládě probíhá ve spolupráci obou rodičů, občas však dochází k ujasnění postavení mezi nimi. Celý průběh odchovu byl sledován kamerovým systémem. Chovatelé vždy zapisují počet krmení, střídání rodičů a případné šarvátky na hnízdě.

Druhé mládě se vylíhlo 11.5. s váhou 185 g. Dne 16.5. bylo odvezeno do Greifvogelwarte Landskron v Rakousku a podloženo pod adoptivní rodiče, kteří jej okamžitě přijali.

Mládě odchované ostravským párem je samec a začátkem listopadu bylo převezeno v rámci repatriačního projektu do adaptační voliéry v Bulharsku pod záštitou Green Balkans. Druhé mládě zůstává prozatím v Rakousku a posílí chov supů hnědých v lidské péči.

Rok 2025 byl mimořádně úspěšný, protože každý odchov těchto majestátních dravců je velkou výzvou i radostí. Tento úspěch má zásadní význam nejen pro zachování druhu, ale i pro podporu repatriačních projektů a vzdělávání veřejnosti.

Ústřičník velký (Haematopus ostralegus)

Zpracoval: Vojtěch Bonczek (Zoo Ostrava)

Fotografie: Enrico Gombala, Vojtěch Bonczek (Zoo Ostrava)

Ústřičníky velké chováme v Zoo Ostrava již od roku 2008, kdy k nám dorazila první tři zvířata – samec a dvě samice. V následujících letech se u nás vystřídalo několik dalších jedinců, avšak nikdy se nezdařil úspěšný odchov. I když byly evidovány snůšky, k vyklubání mláďat dosud nedošlo.

Expoziční skupina, která obývá smíšenou voliéru v komplexu Voliér ptáků Tibetu a Číny, byla od roku 2021 tvořena dvěma staršími samci a dvěma mladými samicemi. Samice přicestovaly z Tierpark Berlin necelý rok po vylíhnutí. Jelikož tito ptáci pohlavně dospívají přibližně ve čtyřech letech a s prvním hnízděním často otálejí ještě déle, bylo jasné, že na první pokusy o snůšky si budeme muset počkat.

Potenciální hnízdění mohlo komplikovat hned několik faktorů. Voliéru sdílí s ústřičníky další ptačí druhy – zejména tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), kteří využívají podobnou ekologickou niku a představují potenciální konkurenci. Dále zde žijí vrubozobí poláci východní (Aythya baeri) a morčáci bílí (Mergellus albellus), z pěvců straky modré asijské (Cyanopica cyanus) a špačci čínští (Sturnia sinensis). Zemní patro využívají také koroptve fokienské (Arborophila gingica). Je nutné poznamenat, že voliéra je průchozí pro návštěvníky. Zajištění klidu pro hnízdění je proto nejsnazší uzavřením expozice – nicméně poláci, morčáci či špačci zde hnízdí pravidelně i za přítomnosti návštěvníků, obvykle v ústraní, takže se během sezóny voliéra běžně nezavírá.

Na počátku června jsme během silné bouřky přišli o nejstaršího, téměř šestadvacetiletého samce ústřičníka. V následujících dnech začala být jedna ze samic vyháněna ostatními ústřičníky a musela být oddělena. Současně byla voliéra na několik týdnů uzavřena pro návštěvníky, protože se vyklubala mláďata kriticky ohrožených poláků východních, která rodiče vodili po celé expozici, takže skupina potřebovala klid. Právě v tomto období ústřičníci překvapivě zahnízdili – a to v těsné blízkosti východu z voliéry, hned vedle návštěvnické stezky. Páru zřejmě vyhovoval jemný štěrk, ve kterém vytvořil jednoduché, sotva znatelné hnízdo. Dne 23.6. byla ve snůšce tři vejce a samice zasedla.

Inkubace probíhala bez problémů až do 15.7., kdy se vyklubala dvě mláďata. Ta byla od prvních okamžiků velmi aktivní a začala prozkoumávat voliéru. Po vylíhnutí byla pokryta hnědošedě kropenatým prachovým peřím. Během odchovu dostávala skupina pestrou a bohatou stravu – malé cvrčky, larvy plesnivce a směs pro hmyzožravé, doplněné zeleninovou míchanicí s tvarohem a vařeným vejcem. Vše bylo pravidelně sypáno doplňkem Calcilux pro správnou mineralizaci kostí. Mláďata bahňáků rostou velmi rychle a při nedostatku minerálů a UV záření u nich snadno vznikají defekty končetin. Jakmile mláďata dosáhla stáří zhruba jednoho měsíce, rodiče jim začali předkládat rybičky.

Po vylíhnutí mláďat začal být rodičovský pár agresivní vůči tenkozobcům, takže jsme je museli dočasně přemístit do zázemí. O měsíc později, kdy mláďata povyrostla a vzhledem již výrazně připomínala dospělce, jsme tenkozobce vrátili zpět do expozice. Tentokrát už soužití probíhalo bez agresivních projevů. Během zimy je rodinná skupina ústřičníků společně s tenkozobci umístěna v zázemí, v místnosti vybavené vodní nádrží a pískem, čímž se snažíme předcházet vzniku otlaků na končetinách. Soužití je nyní bezproblémové i v menším prostoru.

Náš úspěch je do jisté míry dílem náhody a souhrou několika okolností – což však k naší práci patří. Klíčové bylo uzavření voliéry kvůli odchovu poláků východních. Jakmile v expozici nastal klid, ústřičníci si vybrali vhodné místo k hnízdění, které by za běžného provozu bylo příliš rušné. Samice by zde vejce rozhodně nevyseděla, pokud by byla voliéra během inkubace zpřístupněna návštěvníkům. Odběru vajec do líhně a případnému umělému odchovu jsme se chtěli vyhnout. Zkušenost také znovu potvrdila, jak důležité je pečlivě sledovat interakce mezi jednotlivými druhy. Soužití, které obvykle funguje, se může rychle změnit a ohrozit nejen hladký průběh hnízdění, či odchovu, ale i zdraví zvířat.

Nožovka běločelá (Apteronotus albifrons)

Zpracovala: Markéta Rejlková (Zoo Ostrava)

Fotografie: Markéta Rejlková (Zoo Ostrava)

Nožovka běločelá je oblíbeným druhem pro velká akvária. Dováží se z přírody a také se množí komerčně za pomoci hormonální stimulace. Přirozený odchov je velice vzácný, u nás se podařil poprvé na jaře roku 2025. Pět dospělých nožovek jsme získali už v roce 2021. Přivezli jsme si je ze Zoo Hodonín, kde v červnu toho roku řádilo tornádo a poškodilo budovou akvária natolik, že musela být později zbourána. V rámci nucené evakuace všech zvířat jsme nový domov poskytli pěti nožovkám s délkou 20–30 cm. U nás obývaly expoziční akvárium v malém pavilonu Malá Amazonie, které má objem 5000 l a dostatek úkrytů. Tam se k nim připojila ještě jedna menší ryba stejného druhu, kterou jsme získali darem od soukromého chovatele. V roce 2024 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce střechy Malé Amazonie, takže všechny nožovky se na podzim dočasně přestěhovaly do zázemí…

V menší nádrži v zázemí jsme pozorovali zvýšenou aktivitu a interakce mezi jedinci. Tření jako takové jsme neviděli, ale povzbuzovali jsme ho velkými výměnami vody. Zároveň jsme uzpůsobili zařízení akvária tak, aby měly ryby vhodné prostředí na kladení jiker (štěrbiny mezi kameny nebo velkými kořeny).

V březnu 2025 našel chovatel při čištění externího filtru dvě malé rybičky. Ještě nebyly vybarvené, jejich věk jsme odhadli na 5-7 dní po vykulení. Byly necelý centimetr velké a urputně se skrývaly ve tmě. Přemístili jsme je do menší vytíračky a tam jsme je krmili živou potravou (artemií a později nitěnkami). Už na konci dubna měřily obě rybky asi 6 cm a byly dokonalou zmenšeninou rodičů, jejich růst byl tedy extrémně rychlý a tomu odpovídal i nutný přísun potravy a přechod na větší typy krmiva, jako jsou žížaly.

Varan papuánský (Varanus salvadorii)

Zpracoval: James Bono (Zoo Ostrava)

Fotografie: James Bono a Michal Fuglevič (Zoo Ostrava)

Odchov varanů papuánských v zoologických zahradách je velmi vzácný, dlouhodobě a opakovaně se daří jen ve dvou institucích v USA. V Evropě se odchov podařil v Madrid Zoo & Aquarium (rok 2010 a 2011) a také v Zoo Ostrava (rok 2012). Všechna 4 mláďata vylíhnutá v naší zoo v roce 2012 se v různých institucích dožila roku 2025, žádné se však bohužel nezapojilo do reprodukce a evropská populace varanů papuánských zestárla. Starší samice, které se delší dobu nerozmnožily, trpí zdravotními problémy reprodukční soustavy, které jsou jednou z hlavních příčin úhynu dospělých samic. Mnoho vajec bývá také neoplozených navzdory tomu, že se zvířata zjevně páří; hlavní příčinou nezdarů v odchovech je však velmi obtížné spojování zvířat a nutnost přesného načasování. Varani jsou navzájem velmi agresivní a spojení samce s nereceptivní samicí může vést k fatálnímu zranění. Ani v případě oplozené snůšky však není vyhráno, zárodky jsou velmi citlivé na manipulaci s vejci a často dochází k úhynu před vylíhnutím.

Náš chov varanů papuánských byl od roku 2011 nepřetržitý, ale z důvodu možného odchovu jsme přikročili k obměně zvířat. V červnu 2022 jsme od soukromého chovatele získali dvouletého samce varana papuánského, ke kterému jsme v prosinci téhož roku přidali dvouletou samici získanou ze stejného zdroje. Zvířata jsme poprvé spojili v polovině roku 2023, ale nedopadlo to dobře. Samec se samice bál, schovával se před ní a zhruba po týdnu jsme našli samici pokousanou. Naštěstí nešlo o vážné zranění. Opět jsme zvířata oddělili a s příchodem zimy jim snížili teplotu na 24 °C.

Dne 4.3.2024, jakmile jsme teplotu opět zvýšili, jsme pár znovu spojili v expozici. Samice tentokrát na samce reagovala rozdílně, se zájmem jej očichávala. Samec před samicí neutíkal, naopak měl o ni velký zájem. Zhruba po půl hodině jsme pozorovali páření, které probíhalo v následujících hodinách několikrát. Zvířata jsme i nadále nechali v expozici společně, protože nejevila žádné známky agrese, naopak mezi nimi docházelo často k tělesnému kontaktu.

V první polovině dubna jsme pozorovali, že se samice chová nervózně a pokouší se o hrabání. Samce jsme proto 16.4. oddělili. O den později samice nakladla 5 vajec v expozici do substrátu, do kterého vyhloubila téměř metrovou jámu. Vejce zahrabala a zdržovala se u hnízda. Při vyhrabávání vajec se samice po celou dobu zdržovala u nás, agresivní nebyla, ale snažila se nám lézt pod ruce a dohlížet na situaci. Čtyři vejce jsme odebrali a přemístili do líhně v zázemí, páté vejce jsme museli odstranit, bylo scvrklé a tmavé. Vejce vážila cca 70 g a měřila 7-8 cm.

Inkubační plastové boxy obsahovaly vlhký vermikulit, do kterého jsme vejce z poloviny zahrabali. Boxy jsme uzavřeli a ponechali malé otvory ve víčku, aby vejce mohla dýchat. Inkubace probíhala v teplotě 29,5 °C a ve vlhkosti zhruba 80 %.

Celý proces neprobíhal bez potíží. Při inkubaci se zhruba po měsíci na jednom vejci začala objevovat plíseň. Ošetřili jsme vejce devilanem a plíseň zmizela. Další nepříjemná událost nás potkala v druhé polovině inkubace, kdy při bouři vypadl v celé zoologické zahradě proud na téměř 24 hodin. Vzhledem k tomu, že připojení líhně k náhradnímu zdroji se podařilo až nad ránem, líheň tedy nebyla vyhřívána zhruba 8 hodin. Teplota v líhni klesla na 22 °C.

Přes všechny tyto nepříjemnosti nakonec vše dopadlo dobře. Po dlouhých 180 dnech se 17.10. prořezalo první mládě. Vážilo 47 g a na délku měřilo 38 cm. O dva dny později se prořezalo druhé mládě, zbylá dvě mláďata se vylíhla 26.10.

Všechna mláďata byla přibližně stejně velká. Umístili jsme je do společného terária situovaného na výšku bohatě osázeného rostlinami a opatřeno větvemi ke šplhání. Samozřejmostí byla UV žárovka. Teplota v teráriu se pohybovala okolo 26 °C, pod výhřevem až 35 °C. Ubikaci jsme rosili každý den, přesto varani měli nepřetržitý přístup k misce s vodou. Zhruba po týdnu jsme jim jako první potravu nabídli myší holata.

Jsme velice šťastní, že se nám takto významný odchov povedl, a věříme, že jej v budoucnu dokážeme zopakovat. Po předchozích zkušenostech již dospělá zvířata chováme odděleně a spojujeme je pouze po zimním období, právě za účelem páření. V roce 2025 jsme zvířata opět spojili a samice v červenci nakladla dalších pět vajec. Doufáme v hladký průběh inkubace a těšíme se na další nové přírůstky toho druhu v Zoo Ostrava.

Vadtha ni – Chrám gibonů a pavilon Wanderu

Přihláška do soutěže o Stavbu roku

Text zpracoval: Jiří Novák (Zoo Ostrava)

Fotografie: Monika Vlčková (Zoo Ostrava), Enrico Gombala (Zoo Ostrava), James Bono (Zoo Ostrava)

Tiskové zprávy Zoo Ostrava: Šárka Nováková (Zoo Ostrava)

Kolaudační souhlasy s užíváním stavby:

č. 76/2022 „ZOO Ostrava – expozice makaků lvích“ (nový oficiální název pavilon Wanderu)
č. 75/2022 a „Expozice gibonů a kopytníků v areálu Zoo Ostrava“ (nový oficiální název Vadtha ni – Chrám gibonů).

Odkazy na web a YouTube:

Hlavní charakter a popis stavby:

Jde v podstatě o dvě stavby od dvou různých projektantů, které však sdílejí hranici venkovního výběhu – dělící zeď dekorovanou umělou skálou a zajištěnou elektrickými ohradníky. To byl jeden z argumentů pro společnou výstavbu, což tehdejší vedení města akceptovalo a podpořilo. Následovalo společné výběrové řízení na jednoho generálního zhotovitele stavby. Původní názvy projektů byly čistě praktické: „Zoo Ostrava – expozice makaků lvích“ a „Expozice gibonů a kopytníků v areálu Zoo Ostrava“. Až po kolaudaci a otevření pro veřejnost dostaly obě stavby se samostatnými vstupy do pavilonů či na vyhlídky zvířat své nynější názvy, tedy Wanderu a Vadtha ni – Chrám gibonů.

Vadtha ni – Chrám gibonů a pavilon Wanderu

Zcela nová stavba, respektive v jeden čas stavěné a dělící zdí komunikující dvě stavby jsou novostavby otevřené v roce 2022. Délka výstavby zabrala dva roky, což byl nadplán oproti původním závazkům plynoucím z výběrového řízení. Stavby jsou umístěny na pomezí starších stavebních celků, a to v průsečíku mezi výběhem lvů, pavilonem Tanganika a pavilonem slonů.

Hlavními či nosnými druhy jsou v přírodě ohrožení makaci lví (Macaca silenus) a kriticky ohrožení giboni bělolící (Nomascus leucogenys). Právě tyto dva druhy z této dvoj-novostavby byli v Zoo Ostrava tradičně a po mnoho let chováni ve starém pavilonu primátů z roku 1966. Už v projekční přípravě jsme měli za cíl zásadně zlepšit chovatelské podmínky obou druhů. Již v dřívějších letech jsme postupně zbudovali nová zařízení pro hulmany posvátné, kočkodany Dianiny, šimpanze a některé další primáty. Postupná výstavba nových zařízení pro primáty nám v budoucnu umožní demolici starého pavilonu primátů, který je nejen z hlediska welfare zvířat, z hlediska chovatelského, ale i z hlediska estetické či návštěvnického dávno za svým zenitem, je pro veřejnost uzavřen a slouží pouze jako zázemí do doby, než se nám podaří postavit zbylé nutné plánované stavby pro primáty (pavilon mandrilů a krokodýlů, zázemí a expozice lemurů a další).

Vedlejším efektem novostaveb pak jsou prostory pro nové druhy zvířat, které jsme dosud nechovali. V prostorách obývanými makaky tak mohou návštěvníci pozorovat například tany severní (Tupaia belangeri) či hroznýšky skvrnité (Gongylophis conicus), v prostorách obývanými gibony jsou to pak například jelínci vepří – ti byli ve skutečnosti již chováni v předstihu pár let, či krokodýlovci vietnamští (Shinisaurus crocodilurus vietnamensis).

Autor záměru nosných částí pro primáty: Petr Čolas

Autor záměrů doplňkových malých expozic: Jiří Novák

Spolupráce na přípravě projektu: Petr Čolas, Jana Pluháčková, Jana Kanichová, Tereza Kosová Dubová, Tomáš Hanzelka a Jiří Novák. Ve skutečnosti jde o kolektivní dílo a součinnost řady lidí. Na přípravě projektu spolupracovalo několik dalších zaměstnanců Zoo Ostrava, včetně několika dalších ošetřovatelů atd. To samé platí pro realizaci díla a výstavbu.

Projektanti: Jiří Šafarčík (giboni), Jiří Dybalík a Jan Hromada (makaci)

Rok výstavby: 2020–2022

Generální zhotovitel: realizaci staveb prováděla spol. GEOSAN Group a.s.

Datum otevření pro veřejnost: Otevření se uskutečnilo v pondělí 15. 8. 2022 (v roce 2025 byly dovršeny 3 roky provozu).

Náklady stavby: stavební náklady dosáhly bezmála 106,5 milionu korun bez DPH. Bohužel do dnešních dnů nedošlo ke svěření majetku zoologické zahradě, což však samozřejmě nebrání ani užívání, ani dalšímu rozvíjení pavilonu včetně investičního. Tyto další investiční náklady již jsou hrazeny z rozpočtu Zoo Ostrava.

Investor: statutární město Ostrava, zřizovatel a vlastník Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava.

IDEA A CHARAKTER OBOU CHOVATELSKO-EXPOZIČNÍCH ZAŘÍZENÍ

Expozice pro makaky lví byla nazvaná Wanderu. Tento domorodý název makaků byl přejat i do dalších jazyků, jako je například němčina, angličtina, polština aj. Dříve byli pod tímto jménem známi i u nás a „wanderáci“, jak se jim říkávalo, byli poměrně běžně chovaní. Dnes jde o velice vzácný druh i v lidské péči. Expozice pro gibony bělolící nese název Vadhta ni, což v laoštině znamená Chrám gibonů. Stavba je z části zpodobněna jako opuštěný chrám, který postupně zarůstá vegetací. Má tak poukazovat na to, že největší hrozbou pro tato arboreální zvířata je činnost člověka, který odlesňuje a zabírá plochy původního primárního lesa. Přímou hrozbou je také nelegální lov. Naopak, opuštěnou a nevyužívanou stavbu, třeba i starodávný chrám, si příroda může vzít zpět a pozvolna ji zaroste lesem. Giboni nemusí zmizet z povrchu země. Ještě není pozdě. Chrám gibonů je metafora, jde o „přetahovanou“ mezi člověkem a přírodou. Chrámem a posledním útočištěm gibonů je ve skutečnosti samotný les.

Makaci lví mají k dispozici expoziční objekt s přilehlým prostorným oploceným venkovním výběhem, který zahrnuje také několik stromů, které jsou makakům plně k dispozici. Součástí stavby jsou i příslušné inženýrské sítě, chodníky a potřebný mobiliář. Giboni a jelínci vepří mají k dispozici venkovní expoziční výběh, který poskytuje pastvu jelínkům a giboni zde využívají vzrostlý letitý dub. Pro brachiaci mají dále k dispozici několik umělých stromů spojených systémem lan. Vnitřní prostory jsou návštěvníkům nepřístupné. Jedná se o dvoupodlažní zázemí sloužící pro gibony, odstav mladých jedinců gibonů, karanténu gibonů či jiných primátů a v neposlední řadě je zde poměrně rozsáhlé zázemí pro malé savce, například pro outloně, damany a další druhy. Součástí stavby jsou také přilehlé zpevněné plochy, přípojky sítí a přeložka vedení plynu a užitkové vody.

Dobře nastavené chovatelské podmínky!

Gibony bělolící chováme v Zoo Ostrava od roku 2002, makaky lví od roku 1978. Celou dobu obývaly oba druhy těchto převzácných a v přírodě ohrožených primátů poměrně stísněné prostory bez přirozené vegetace v dnes již zavřeném a dosluhujícím pavilonu primátů. Primáti se tak dočkali nových chovatelských zařízení, která jim nabízejí mnohem více prostoru a celkové podmínky důležité pro jejich přirozené chování. Dokladem správně nastavených chovatelských podmínek jsou početné odchovy mláďat – viz např. přiložené tiskové zprávy, sociální sítě zoo aj. Rovněž rozmnožení jelínků vepřích proběhlo po neúspěšných letech poprvé právě v tomto novém zařízení. Naprosto unikátní je pak dnes již pravidelné rozmnožování krokodýlovců vietnamských.

ZAZNAMENANÉ PROBLÉMY

Problémy dané stavbou.

Bohužel výběr zhotovitele nebyl zrovna šťastný. Celou dobu výstavby jsme se potýkali s nejrůznějšími problémy. Šlo především o téměř zdvojnásobení délky výstavby, a s tím plynoucích problémů, například se zajištěním zvířat na sezónu, zabezpečením již zajištěných zvířat atp. Řada reklamačních řízení běžela ještě v roce 2025, tedy 3 roky po předání stavby! Výčet opravovaných a reklamovaných věcí by přesáhl prostorové možnosti této přihlášky.

Netěsnosti umělých skal.

Jedním z druhů, který ještě stále obývá voliéry na vyhlídce na gibony a jelínky, je veverka šedobřichá (Tamiops swinhoei). S tímto druhem se budeme loučit, jelikož celkově veverkám prostory a podmínky „nesedly“. Jednou z mnoha příčin jsou netěsnosti umělých skal, které mají za následek průnik volně žijících myší do voliér se všemi důsledky veterinárními, expozičními aj. Tento problém budeme v roce 2026 řešit jednak opravou umělých skal, a jednak také záměnou druhů – novým obyvatelem voliér se stane kolonok (Mustela sibirica).