bičovec pestrý (Damon variegatus)

holaspis létavý (Holaspis guentheri)

jeleček teuchitlánský (Notropis amecae)

patetra Powellova (Neolebias powelli)

sekernatka dlouhoploutvá (Thoracocharax stellatus)

šimpanz hornoguinejský (Pan troglodytes verus)

timálie sečuánská (Liocichla omeiensis)

Přihlašovaný odchov druhu: bičovec pestrý (Damon variegatus)

Kolektiv 3 pracovníků: Michal Fuglevič, Lucas Bono a Vanda Sittová

Stav v přírodě a biologie druhu:
V přírodě se tito bičovci vyskytují od Konga přes Tanzanii a Mosambik na jih po Jihoafrickou republiku a Namibii. Jedná se o druh, který žije sociálně a se striktně noční aktivitou. Nalézt jej můžeme v tropických lesích pod spadaným dřevem, pod kůrou a v jeskyních.
Bičovec pestrý je zvláštní druh pavoukovce, patřící do řádu Amblypygi (bezocasí bičovci). Hlavním znakem je přeměněný první pár kráčivých nohou v extrémně dlouhé (až 25 cm) a tenké hmatové orgány (makadla), které neslouží k chůzi. A také specificky uzpůsobené pedipalpy, které jsou pokryty poměrně velkými trny a slouží k lovení hmyzu, kterým se živí. Dále se vyznačují velmi plochým tělem, kryptickým zbarvením, a třemi páry kráčivých končetin. Též jsou označováni jako krabovci, jelikož se často pohybují podobně jako krabi, bokem. Velikost těla (hlavohruď a zadeček) dospělého jedince je kolem 5 cm, ale rozpětí nohou může být až kolem 20 cm. Dožívají se cca 5 – 7 let. Samci jsou teritoriální, a to přibližně od 4. až 5. svleku.

Bičovci pestří v Zoo Ostrava:
Do naší Zoo jsme v lednu 2019 získali skupinu devíti semiadultních jedinců – 5 samců a 4 samice. Vzhledem k tomu že jejich počet nebyl nijak velký, rozhodli jsme se i přes teritorialitu samců umístit všechny do prostorného expozičního terária v pavilonu Tanganika v části nazvané Noční Tanganika, kde je obrácený světelný režim. Celá expozice bičovců je tvořena skálou s drsným povrchem a orientovaná je na výšku. Rozměry jsou zhruba 70x55x80 cm. Osvětlení přes den zajišťuje úsporná žárovka a noční osvětlení obyčejná žárovka s redukovaným svitem. Tito bičovci nemají rádi příliš vysoké teploty a naprosto jim vyhovuje rozmezí od 19 do 27 °C. V expozici se teplota pohybuje od 22 do 26 °C. Podklad tvoří rašelina, kterou udržujeme neustále vlhkou a jako úkryty slouží kůry poskládané na výšku a těsně za sebou. Vlhkost udržujeme každodenním rosením cca 60 – 80 %. Jako krmivo slouží cvrčci přiměřené velikosti.
Během chovu došlo k několika úhynům z různých příčin. Dvě samice bohužel uhynuly při svleku a i přes rozměrné terárium s množstvím úkrytů, tak pravděpodobně kvůli teritorialitě uhynuli postupně i čtyři samci. Aktuálně tedy zůstalo pouze trio 1,2. K prvnímu odchovu bičovců v Zoo Ostrava došlo v lednu 2020. Během prosince 2019 jsme při pravidelné údržbě a kontrole objevili samici s vajíčky. Ta byla oddělena a přemístěna do menšího terária v zázemí o rozměrech 45x60x50 cm, pro lepší kontrolu a přístup k budoucím mláďatům. Péče a podmínky zůstaly stejné. Dne 21. 1. 2020 se vylíhlo 30 larev.Poté, co se mláďata svlékla a opustila samici, jsme samici přemístili zpět do expozice. Během roku 2020 začala rekonstrukce pavilonu a byli jsme nuceni přemístit všechny bičovce z expozice do zázemí. Dospělce jsme umístili společně už s odrostlými mláďaty. Dospělci nejsou vůči mláďatům agresivní, ani nedochází ke kanibalismu. K druhému odchovu pak došlo v druhé polovině roku 2020. Na konci července jsme objevili jednu ze samic s vajíčky, tentokrát jsme ji ovšem ponechali v teráriu s ostatními. Vše se obešlo bez jakýchkoliv komplikací a 2. 9. 2020 se vylíhlo 35 larev. Mladí bičovci doteď prochází bez problému svým vývojem a část už putovala do jiných Zoologických zahrad. Koncem roku (15. 12. 2020) má opět jedna ze samic vajíčka a vylíhnutí mláďat očekáváme přibližně za cca 3 měsíce. Po rekonstrukci pavilonu se opět bičovci vrátí do své expozice, a to ještě ve větším počtu, ovšem už pouze s jedním samcem.

Přihlašovaný odchov druhu:  holaspis létavý (Holaspis guentheri)

Kolektiv 3 pracovníků: Lucas Bono, Michal Fuglevič a Vanda Sittová

Stav v přírodě a biologie druhu:
Holaspisi se vyskytují od západní Afriky až po Tanzanii, kde obývají stromy až do výšky 15 ti metrů, většinou se ale zdržují ve výškách od 5 do 10 ti metrů. Jejich počet je místy hojný, nepatří tedy mezi ohrožené druhy. Holaspisi létaví dorůstající do 13 cm a jsou jedinými zástupci čeledi ještěrkovitých, kteří dokáží plachtit vzduchem. Udává se, že dokáží skokem a následným plachtěním překonat vzdálenost až 30 metrů. Přestože na první pohled není vůbec nijak přizpůsoben k letu, váží jako pírko – pouhé dva gramy, protože jeho drobné kosti obsahují vzduchové kapsy, což mu napomáhá při plachtění a leteckých manévrech. Tuto schopnost holaspisi využívají zejména při úniku před nebezpečím, kdy dokáží bleskurychle přeplachtit z větve na větev a „uletět“ tak predátorovi.
Holaspisi létaví v Zoo Ostrava:
První skupinu holaspisů jsme získali od specializovaného soukromého chovatele v květnu 2018, jednalo se o 8 samic a dva samce. Ti vytvořili základ chovu v zázemí. Následně (v září 2018) jsme od téhož chovatele získali dalších 10 odrostlých mláďat pro nově zbudovanou expozici. Nutno říct, že v danou dobu šlo o jediného úspěšného chovatele v ČR a tolik zvířat jsme získali jen díky navázání osobních vztahů a velmi úzké spolupráci.
V Zoo Ostrava mohou návštěvníci tyto malé letce spatřit v samostatné expozici v Pavilonu evoluce v prvním patře, kde momentálně chováme skupinu čítající 7 kusů. V zázemí chováme chovnou skupinu o počtu 9 kusů. K chovu těchto drobných ještěrek je zapotřebí ubikace, která bude naprosto dokonale utěsněna. Jak jsme se sami přesvědčili, holaspisové dokáží zploštit tělo do takové míry, že jsou schopni protáhnout se sebemenší skulinkou. Velkým problémem bývají posuvná, skleněná dvířka terárií, mezi nimiž se holaspisové dokáží bez problému protáhnout. To je z větší části důvod, proč se chovu těchto drobných zvířat vyhýbají nejen privátní chovatele, ale i mnohé zoologické zahrady.
V zázemí chováme skupinu tohoto druhu v dobře těsnícím teráriu, s dostatečným větráním a lokálním výhřevem zajištěným UV lampou až na 35 °C, přičemž v noci mohou teploty klesat na 20 – 23 °C. Holaspisy chováme ve smíšené skupině, ale vždy jen jeden samec a několik samic, jelikož samci jsou vysoce teritoriální. V Pavilonu evoluce v expozičním zařízení vystavujeme skupinu o více samcích. Expozice je však velmi prostorná, hustě osázená rostlinami, zde se samci nenapadají. Mají-li dostatečný prostor, volí raději útěk, než boj.
Jako kladiště holaspisi preferují tmavou plastovou uzavíratelnou misku s malým otvorem, do které vkládáme čerstvý mech. Zajímavé je, že po delší odmlce, kdy samice přestaly snášet vejce, stačilo vyměnit mech za nový a do pár dnů jsme našli čerstvě snesená vejce, která měří zhruba 1 cm. Tento postup se nám daří opakovat s téměř 100% úspěšností. Vejce poté inkubujeme v líhni ve 28°C. Zhruba po 65 dnech si malí holaspisové začnou prořezávat měkkou skořápku vajec a pomalu vylezou ven. Mláďata měří pouze 50 mm, takže jako adekvátní potrava slouží například octomilky, nebo čerstvě vylíhlí cvrčci, zatímco dospělci zvládají střední cvrčky, malá sarančata a jiné bezobratlé přiměřené velikosti.
Do dnešního dne jsme úspěšně odchovali na 40 mláďat a odchovy jsme předali do dalších zoologických zahrad (Riga a Wroclaw).

Přihlašovaný odchov druhu: jeleček teuchitlánský (Notropis amecae)

Kolektiv 3 pracovníků: Markéta Rejlková, Michal Ventruba a Libor Balnar

Stav v přírodě:
Jeleček teuchitlánský je endemitem povodí řeky Ameca v Mexiku. Byl vědecky popsán až v roce 1986 s dodatkem, že od roku 1969 ho navzdory intenzivnímu výzkumu oblasti nikdo nespatřil. Druh byl proto považován za vyhynulý, byl však znovuobjevený v roce 2001 a dostal se do univerzitních akvárií v mexické Morelii. Tam ho namnožili a díky spolupráci s Goodeid Working Group se dostalo několik jedinců k soukromému chovateli v Evropě a posléze k několika dalším akvaristům. Díky mezinárodní podpoře byl tento druh úspěšně reintrodukován na jednu z původních lokalit.
Jelečci teuchitlánští v Zoo Ostrava:
V ostravské zoo chováme jelečky teuchitlánské od roku 2019, základem našeho chovu bylo 25 mladých jedinců. Tím jsme se stali mezi zoologickými zahradami sdruženými v rámci EAZA a WAZA prvními a dosud jsme jedinými chovateli tohoto druhu. Jelečci pocházejí z prostředí, kde teplota vody kolísá v průběhu roku mezi 15 a 25 °C. V akváriu není tak chladné zimování nutné, ale několikatýdenní odpočinek při poklesu teplot jim prospěje, naopak letní období ryby jen přečkávají. Na podzim a na jaře, když nejsou teploty extrémní, se ryby v akvarijních podmínkách třou.
Ačkoliv je možné odchovat mláďata i ve společnosti dospělých ryb, je tento způsob velmi neefektivní, přežijí jen jednotky mláďat a kdykoliv v průběhu prvních týdnů života je dospělí jelečci mohou sežrat. Proto používáme dvě metody odchovu: odlovení chovného páru do třecí nádrže, nebo tzv. V-akvárium.

V prvním případě ponecháme pár ve vytíračce zaplněné mechem a odlovíme ho asi po týdnu, než se mláďata začnou líhnout. Ta poté ihned plavou a přijímají drobnou potravu, jsou ale v prvních týdnech dosti citlivá na kvalitu vody a dochází u nich k náhlým úhynům. Po týdenním pobytu páru ve vytíračce se počet mláďat pohybuje v jednotkách až po zhruba třicet, záleží na zaplnění samice a ochotě se třít.
Metoda V-akvária není tak efektivní, ale lze ji využít dlouhodobě. Do akvária s celým chovným hejnem vložíme speciálně slepené skleněné přepážky s úzkou mezerou a dostatek rostlin, třecí mopy apod. V ideálním případě je potěr nasměrován V-tvarem přepážky do oddělené části akvária, kde ho cíleně krmíme a odchováme, nebo lépe odlovíme, protože má občas tendenci proplouvat zpátky k rodičům. Po překonání prvního kritického měsíce už je odchov bezproblémový, ale potěr neroste nijak rychle.

Přihlašovaný odchov druhu: patetra Powellova (Neolebias powelli)

Kolektiv 3 pracovníků:  Markéta Rejlková, Michal Ventruba a Libor Balnar

Stav v přírodě:
Vyskytují se v deltě řeky Niger a vzhledem k předpokládanému malému areálu rozšíření a masivní degradaci prostředí kvůli těžbě ropy jsou považovány za ohrožené (EN). O jejich biologii víme jen málo, v akváriích jsou chovány velmi vzácně.
Patetry Powellovy v Zoo Ostrava:
Patetry Powellovy chováme od roku 2017 souběžně v expozici i v zázemí. Jde o velmi malé rybky s délkou necelých dvou centimetrů, jsou plaché a mají tendenci se schovávat pod rostliny, filtr apod. Lze dohledat jedinou zmínku o odchovu, konkrétně v zarostlém jednodruhovém akváriu bez zvláštních opatření, kdy se náhodně podařilo odchovat blíže neurčený počet jedinců. Nám se však u pateter nikdy mláďata neobjevila, proto jsme se pokoušeli o cílený odchov.
Do vytíracích nádrží o objemu asi 10 l umísťujeme jednotlivé páry, vybíráme jen samice zaplněné jikrami a nejlépe vybarvené samce. Zdaleka ne každý pár se ovšem vůbec vytře. Třecí období u našich ryb nastává nejčastěji v létě, jen výjimečně se samice zaplňují i jindy během roku. Ve vytíračkách je přítmí, dostatek rostlin a měkká voda obarvená výluhem z olšových šištic. Dno je holé, abychom viděli jikry. Páry zůstávají ve vytíračkách několik týdnů, kdy je bohatě krmíme a denně hledáme jikry.
První jikry jsme našli už v létě roku 2018, úspěšně se třely dva páry celkem téměř dvacetkrát. Počet jiker se pohyboval v jednotkách, jen výjimečně jich bylo přes deset. Část jich zplesnivěla hned po tření, byly neoplozené, ostatní jsme odsávali pipetou do misek nebo do samostatných akvárií. Nutno podotknout, že jikry jsou čiré s průměrem asi 0,5 mm, proto samotné jejich nalezení je výzvou. V případě, že vše probíhá správně, líhnou se z nich po necelých dvou dnech rovněž bezbarvé a velmi titěrné larvy.
Naprostá většina jiker ale před líhnutím zplesnivěla, zkoušeli jsme měnit pH a tvrdost vody, přidávat více či méně výluhu, dávat jikry inkubovat do chladnějšího či teplejšího prostředí, na světlo i do tmy. Nenašli jsme ale ideální podmínky, takže jsme získali jen několik málo larev. Larvy měří necelé 3 mm, jsou bezbarvé, velmi nevyvinuté a nepohyblivé – z toho důvodu je obtížné poznat, kdy už začínají přijímat potravu. Ve skutečnosti je těžké larvy vůbec najít, a to i v malé misce s vodou, kde nemají žádný úkryt. Zkoušeli jsme jim nabízet různou nejdrobnější potravu a také třeba trs mechu, ve kterém by mohly najít droboučké mikroorganismy. Přesto všechny larvy uhynuly po několika dnech, nejdéle žily 12 dní – postupně slábly a bylo zřejmé, že jsme jim nedokázali nabídnout vhodnou potravu.
Tyto obtíže se nám podařilo po mnoha pokusech překonat až na konci léta 2020. Stále jsme bojovali s miniaturními larvami a jejich „neviditelností“, prakticky měsíc trvalo, než jsme definitivně zjistili, kolik mláďat vlastně v odchovném akváriu je. Dvakrát denně jsme je krmili drobným živým nálevníkem a umělými nejjemnějšími krmivy. V nádrži byl detrit a úlomky rostlin, larvy se vůbec nevzdalovaly od dna a aktivně neplavaly. Navzdory tomu, že jsme třeba několik dní za sebou nedokázali najít ani jedinou, krmili jsme dále. Po měsíci měřil potěr asi půl centimetru a už začal přijímat žábronožku, následně se růst zrychlil a ve věku tří měsíců už má téměř stejné zbarvení a velikost jako rodiče. Rychlost růstu je pozoruhodná vzhledem k tomu, že jikry a larvy jsou rozhodně jedny z nejmenších mezi sladkovodními rybami a jejich start do života je velmi, velmi pomalý. Tímto způsobem jsme odchovali 3 patetry do dospělosti.

Přihlašovaný odchov druhu: sekernatka dlouhoploutvá (Thoracocharax stellatus)

Kolektiv 3 pracovníků:  Markéta Rejlková, Michal Ventruba a Libor Balnar

Stav v přírodě:
Tento druh obývá povodí řek Paraná, Amazonka a Orinok v Jižní Americe. S ohledem na velký areál rozšíření nepatří k ohroženým druhům. Stabilně se nabízí v síti specializovaných prodejců akvarijních ryb. Všechny tyto sekernatky však pocházejí výhradně z volné přírody.
Sekernatky dlouhoploutvé v Zoo Ostrava:
Sekernatka dlouhoploutvá (Thoracocharax stellatus) patří mezi oblíbené akvarijní ryby, ale navzdory relativně běžnému chovu v akváriích se její odchov pravděpodobně dosud nezdařil. Z ostatních chovaných zástupců čeledi Gastropelecidae je známý odchov jen dvou běžnějších menších druhů, ale i tady jsou informace kusé a rozcházejí se – např. v tom, jestli jikry klesají ke dnu, nebo se vznášejí pod hladinou. Vzhledem k silné vazbě sekernatek na hladinu to nezní úplně nepravděpodobně.
Ve 100 litrové nádrži v zázemí jsme si se záměrem pokusit se o odchov ponechali 3 samce a 5 samic, společnost jim dělaly ještě dvě podstatně menší sekernatky mramorové (Carnegiella strigata). U chovných ryb jsme čas od času pozorovali imponování a námluvy, které ale nikdy nepřešly do tření. Postupně jsme zkoušeli vyvolat tření výměnami vody za měkkou, přidáním výluhu z olšových šištic a především uvolněním prostoru pod hladinou. Samozřejmostí je co nejpestřejší krmení živou potravou.
Ačkoliv jsme pravidelně hledali jikry, jednoho dne (14. 8. 2020) jsme místo nich našli na stěnách akvária viset čerstvě vylíhnuté larvy. 222 larev jsme jednotlivě odsáli vzduchovací hadičkou do odchovné nádrže se stejnou vodou, tato manipulace jim nijak neuškodila. Asi dvacet nebo třicet larev zůstalo u dospělých ryb, které je ignorovaly, a to i po rozplavání. V následujících dvou dnech ale postupně mláďata zmizela. Larvy v odchovném akváriu s objemem 12 l se druhý den rozplavaly a začaly přijímat velmi drobnou potravu. Měřily 6 mm a zdržovaly se pod hladinou.
Zpočátku jsme krmili jen práškovým krmivem, asi po týdnu jsme začali přidávat i čerstvě vylíhlé nauplie žábronožky. Plný přechod na obohacenou žábronožku jsme ale museli odložit o další dva týdny, protože růst potěru byl velmi nestejnoměrný a menším rybkám trvalo dlouho, než zvládly větší sousta. Jinak ale mají sekernatky velkou tlamku v poměru k tělu a v potravě nejsou vybíravé, ba naopak. Krmili jsme je několikrát denně, růst byl rychlý a už po dvou týdnech se začal klasický niťovitý tvar potěru měnit, břišní kýl se zvětšoval a ve věku sedmi týdnů už jsou mláďata kopiemi rodičů, ale měří jen něco málo přes centimetr. Růst je stále nerovnoměrný, ale nepozorovali jsme známky kanibalismu. Rybky nejvíce zaostávající v růstu jsme přelovovali jinam ke zhruba stejně velkému potěru jiných druhů, což jim prospělo a začaly lépe růst. Při odchovu je velmi důležité přímé horní osvětlení, bez něj sekernatky chřadnou, špatně přijímají potravu, jsou tmavě vybarvené a málo aktivní.
Tento první výtěr byl pravděpodobně od několika samic najednou. V cca dvoutýdenních intervalech následovaly další výtěry, vždy podstatně menší. Teprve při třetí příležitosti jsme viděli i jikry, měří asi 1,2 mm a padají volně na dno.
Nemáme záznamy o tom, že by se odchov tohoto druhu mimo Ostravu vůbec kde vydařil. V rámci EAZA a WAZA je druh chován v 17 institucích (v Evropě, Severní Americe a Jižní Americe) a ostravská populace tvoří více než polovinu celkového počtu ryb.

Přihlašovaný odchov druhu: šimpanz hornoguinejský (Pan troglodytes verus)

Kolektiv 7 pracovníků:   Jiřina Vrhelová, Jana Čížková, Tereza Kosová Dubová, Karin Tančiboková, Lucie Rojíčková, Patrik Petko a Jana Pluháčková

Stav v přírodě:
Tento poddruh šimpanze obývá pralesy západní Afriky. Populační trend je klesající a dle IUCN Red List je to jediný poddruh šimpanze řazený do kategorie kriticky ohrožený (Critically Endangered). Počty v přírodě se odhadují na 18 000 – 65 000 jedinců a v některých zemích je tento poddruh již vyhuben nebo velikost jeho populace klesla o 90%.
Stav v lidské péči:
Celkem bylo v Evropě historicky chováno 933 ks (404,477,52) šimpanzů hornoguinejských. Aktuálně je ke konci roku 2020 chováno 278 ks (102,175,1) šimpanzů hornoguinejských ve 47 institucích EAZy. Následkem dlouhodobého zákazu množení došlo k zestárnutí populace, ztrátě chovatelského know-how zvířat i chovatelů, a proto většina jedinců po sobě nezanechává žádné potomky. Dalším problémem je bohužel i vysoká úmrtnost narozených mláďat. V roce 2020 se v Evropě narodilo 12 (5,3,5) mláďat, z nichž přežilo pouze 7 (3,3,1).
Šimpanzi hornoguinejští v Zoo Ostrava:
Zoo Ostrava chová šimpanze od roku 1965, nicméně novou šimpanzí skupinu – poddruh šimpanz hornoguinejský – jsme začali sestavovat až v roce 2016 a to v nově postaveném Pavilonu evoluce. Nejprve jsme dovezli 3 chovné nepříbuzné samice ze Zoo Lipsko výměnou za čtyři naše původní hybridní samice. O dva měsíce později jsme měli v plánu dovézt dva samce (poloviční bratry) ze Zoo Romagne ve Francii. Jeden ze samců ale nepřežil anestezii při nakládání, a tak jsme v dubnu 2016 dovezli pouze jednoho 21letého samce – původem z mládenecké skupiny, bez jakékoli zkušenosti se samicemi nebo s vedoucím postavením samce. Spojování samce se skupinou samic netrvalo dlouho a zdálo se být bezproblémové. Během června se ale začalo projevovat napětí mezi novým samcem a nejstarší samicí. Situace se postupně zhoršovala a výsledkem bylo, že se skupina šimpanzů rozdělila na dvě nekompatibilní části. Trvalo nám dlouhých devět měsíců postupných tréninků a práce se zvířaty, než se nám skupinu podařilo znovu spojit.
V září 2018 jsme ke skupině na doporučení koordinátora přivezli geneticky cenného, ale uměle odchovaného 14letého samce ze Zoo Ravenna v Itálii. Zejména vzhledem k minulosti tohoto samce bylo spojování zdlouhavé a náročné. Posledním „doplňkem“ naší skupiny se staly dvě samice z dánské Zoo Aalborg – 24letá matka se svou 12letou dcerou, které se ke skupině připojily v srpnu 2019, tj. cca dva měsíce po svém příjezdu do Ostravy.
Dominantní samec původem z Francie se ve své funkci vedoucího samce stále zlepšuje, nicméně do této doby jsme z jeho strany nezaznamenali ani jediné páření. Naopak mladší samec je v této oblasti poměrně aktivní. První páření s nejmladší samicí z Lipska jsme zaznamenali již v listopadu 2018. Páření trvalo několik dní a nejprve probíhalo v ústraní bez vědomí dominantního samce, později i v jeho přítomnosti. Výsledkem opakovaného páření byla březost této samice, která ale v dubnu 2019 bohužel skončila potratem cca 8 cm velkého plodu, o který se samice nicméně vzorně starala a několik dní jej nosila. Již týden po potratu chovatelé viděli další páření. Úspěšné zabřeznutí bylo patrně překaženo příjezdem již zmiňovaných nových samic ze Zoo Aalborg. Po uklidnění situace ve skupině ale lipská samice úspěšně zabřezla.
První mládě v naší nově sestavené skupině se narodilo v pátek 28. 2. 2020 v 15:10 odpoledne. Náznaky stahů pozorovali chovatelé už ve čtvrtek odpoledne. Ačkoli jsme v pátek ráno po příchodu do práce očekávali, že najdeme již narozené mládě, nestalo se tak a porod znovu začal až kolem 13. hodiny odpoledne. Samice se stranila ostatních zvířat, zůstávala v zázemí a vyhledávala úlevové pozice. Později začala viditelně tlačit v poloze na břiše a chovatelé měřili zkracující se intervaly mezi stahy a tlačením. V této době se již na rodící samici přišla podívat i celá skupina, kontrolovali ji rodidla a groomingovali ji. Poté se ale porod zdánlivě zastavil, a protože byl čas krmení (14:30), celá skupina včetně rodící samice dostala v zázemí odpolední zeleninu. Porod se znovu rozběhl ve 14:50. Zbytek skupiny se zdržoval poblíž samice, nejvíce zvědavé byly zejména samice. Nejstarší samice nepřišla během porodu vůbec a zůstávala v expozici, samci se znovu přidali až v posledních minutách. Ihned po porodu držela matka mládě v obrácené poloze (tj. s nohami výše než hlava) a vypadalo to, že se mládě nehýbe. Vypadalo i lehce modré, a tak jsme se obávali, že neobvyklé načasování porodu během dne znamená, že mládě nepřežije. Po chvíli ale samice mládě přetočila do správné polohy a při tom bylo vidět, že mládě reflexivně roztáhlo prsty na ruce a hledalo oporu. Zhruba po 20 minutách vyšla i placenta, kterou zbytek skupiny „ukradl“ a odběhli s ní do expoziční části. Většinu placenty našli chovatelé druhý den ráno rozmazanou na jednom ze skel v expozici a zbytek tkáně schovaný v napáječce.

Skupina mládě přijala dobře a až na trochu nečekané „pošťuchování“ ze strany nejstarší a nejzkušenější samice se k mláděti všichni chovají dobře. Narození tohoto mláděte je obzvlášť významné pro naše dvě mladé samice, které nikdy neviděly odchov mláděte, a nakonec i pro fungování celé skupiny.
V listopadu letošního roku chovatelé pozorovali páření beta samce s dalšími třemi samicemi. Ačkoli zatím nevíme, zda je některá ze samic březí, jedná se o velký úspěch, protože pro dvě z těchto samic (21 a 13 let) se jedná o vůbec první páření v jejich životě.

Přihlašovaný odchov druhu: timálie sečuánská (Liocichla omeiensis)

Kolektiv 3 pracovníků:  Martina Cholevíková, Michaela Fellegi a Yveta Svobodová

Stav v přírodě:
Druh je v přírodě ohrožen postupnou ztrátou přirozeného prostředí (kácení a těžba dřeva), fragmentací krajiny a odchytem jedinců pro klecové chovy. Stavy populace v přírodě klesají, je uváděno 1500 – 7000 dospělých jedinců. Je zařazen do Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN jako zranitelný.
Timálie sečuánská je obyvatelem Asie – žije v horských lesích na malém území střední Číny (obývá malé území středního Sečuánu). Je velmi nenápadná a plachá. Její zbarvení je olivově šedé, na křídlech má červené skvrny, také na šedých tvářích nejdeme nádech červené barvy. Hmotnost jedince je 50 – 60 gramů, délka těla okolo 20 cm. Přirozeným biotopem jsou smíšené nebo listnaté stále zelené lesy, křoviny a trávy, bambusové houštiny v nadmořské výšce 500 – 2 400 m. Rostlinnou a živočišnou potravu sbírá v husté vegetaci do 4 m nad zemí. Na stavbu hnízda používá mech, tenké větvičky, stébla trav nebo listy bambusů i jiných rostlin. Hnízdo ve tvaru misky si staví v keřích a v době rozmnožování si pár poměrně útočně obhajuje teritorium. V přírodě hnízdí od dubna do srpna. Samice snáší 3 – 4 světle modrá vejce, která jsou inkubována samcem i samicí 13 – 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku 12 – 15 dnů.
Stav v lidské péči:
V evropských chovech byla timálie sečuánská v letošním roce zastoupena ve 26 institucích a chována v počtu 90 jedinců (43,41,6). V roce 2020 tento druh odchovalo 8 evropských zoologických zahrad.
Chov v Zoo Ostrava:
Chov timálie sečuánské se v Zoo Ostrava vztahuje k roku 2011, kdy byl získán pár ze Zoo Praha, tito jedinci však uhynuli během roku 2015 bez jediného hnízdění. Další pár byl dovezen v roce 2017 Samec pochází ze Zoo Whipsnade (23. 6. 2016), samice ze Zoo Jersey (10. 7. 2016). Pár poprvé hnízdil v červenci 2018, kdy vyvedl mládě, které po měsíci uhynulo ve venkovní voliéře vlivem špatných klimatických podmínek. V roce 2019 pár nehnízdil a v roce 2020 hnízdil celkem 4 x, v červenci 2020 bylo chovným párem přirozeně odchováno 1. mládě – samec.
Pár je umístěn v klidné části zázemí Zoo Ostrava. Ptáci obývají vnitřní voliéru o rozměrech 1,20 x 1,40 x 1,95 m v malé zděné budově s možností výletu do prostorné venkovní voliéry o rozměrech 6,20 x 2,60 x 2,20 m, hustě osázené především tújemi, borovicí a bambusem. Hnízdní sezona v roce 2020 začala koncem února, kdy chovný pár postavil hnízdo z předkládaného a nalezeného hnízdního materiálu přímo ve venkovní voliéře. Hnízdo bylo postaveno ve větvích túje ve výšce 1,5 metru nad zemí. Mělo miskovitý tvar, bylo poměrně hluboké, vystlané dřevitou vlnou, travinami a borovicovými jehlicemi. První hnízdění v Zoo Ostrava bylo zjištěno začátkem března, kdy pár inkuboval 3 vejce. V druhé polovině března (23. 3.) se vylíhla 2 mláďata. V té době se teplota v ranních hodinách pohybovala okolo -4 °C. Na odchovu a inkubaci mláďat se podílel jak samec, tak samice. 30. března bylo kontrolou zjištěno pouze jedno mládě, které 7. dubna opustilo hnízdo. Bohužel po vylítnutí pravděpodobně narazilo do pletiva a bylo nalezeno mrtvé ve voliéře. Pitva prokázala náraz do hlavy a vdechnutí krve. Mládě bylo ve velmi dobrém výživném stavu. Po této nehodě došlo k úpravě voliéry, ta byla zkrácena o 2,5 metrů (3,20 x 2,60 x 2,20), zahuštěna výsadbou travin a dalších tújí. Mezi 14. dubnem a 2. květnem došlo k vybudování dalších dvou hnízd. Nakonec si samice vybrala opět stejné hnízdo jako při prvním hnízdění a dne 5. května zde byla objevena 2 vejce, později byly zjištěny odumřelé zárodky v obou vejcích.

Začátkem června došlo k dalšímu, třetímu hnízdění, v polovině června se vylíhla 2 mláďata, která díky silným přívalovým dešťům ve věku 3 – 4 dnů uhynula, ráno byla nalezena pod hnízdem. Čtvrté hnízdění začalo v polovině července, kdy se samice i samec zdržovali na hnízdě, střídali se v inkubaci. Na konci července bylo podle hlasových projevů a chování páru zjištěno vylíhlé mládě (26. 7. 2020), které bylo úspěšně odchováno. Hnízdo opustilo 8. srpna. Pár o něj pečoval až do odstavu do stáří 2,5 měsíce, kdy bylo mládě okroužkováno a byla mu odebrána krev pro diagnostiku pohlaví.
Krmná dávka v době odchovu mláďat je složena z vařené rýže, sušené vaječné směsi, strouhaného vařeného vejce, krájeného ovoce (preferovali hroznové víno), Nutribirdu F 16 (vyvážené kompletní granulované krmivo, určeno pro hmyzožravé a plodožravé ptáky) a Nutrimixu (k doplnění minerálních látek a vitamínů). Po celou dobu odchovu mláďat jsou chovnému páru nabízeni mikro cvrčci (Acheta domesticus) a kukly potemníka moučného (Tenebrio molitor), později i jeho larvy. První dny po vylétnutí mláděte byla celé skupině nasazena antikokcidika Sulfacox do vody. Mimo hnízdění je krmná dávka tvořena především ovocem, vařenou rýží, směsí pro hmyzožravé ptáky Nutribird F 16, která je nabízena pouze dvakrát týdně a hmyzem, ten je nabízen taktéž jen 2 – 3 krát týdně.
Timálie sečuánská patří mezi velmi citlivé ptáky, kterým je v Zoo Ostrava poskytován co největší klid, a to nejen co se týká hnízdění, ale i během celého chovu. Víme, že pokud dojde během hnízdění k jakémukoliv vyrušení, které je přes míru tolerance jedinců, může dojít k opuštění snůšky, rozbití vajec nebo k opuštění či vyhození mláďat z hnízda. Proto je chovatelské zařízení pro tento druh vybudováno v zázemí Zoo Ostrava.

Čeleď timáliovití představuje jednu z největších a nejpestřejších čeledí pěvců. Její zástupci patří v zoologických zahradách České republiky a Evropy k vzácně chovaným druhům pěvců. Díky zákazu dovozu, nízkého počtu chovaných jedinců, úzké příbuzenské plemenitbě a uměle odchovávaných jedinců, kteří jsou v mnohých případech neschopni odchovávat mláďata přirozeným způsobem, je budoucnost timálií v evropských chovech ohrožena. Proto je každý přirozený odchov velmi ceněný.