Klaun ostnitý (Amphiprion biaculeatus)
Medaka šikmošupinná (Oryzias loxolepis)
Scink smaragdový (Lamprolepis smaragdina)
Husa kuří (Cereopsis novaehollandiae)
Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus)
Lemur mongoz (Eulemur mongoz)
Stavba:
Tsavo
Voliéra La Pampa
Klaun ostnitý (Amphiprion biaculeatus)
Zpracovala: Kristýna Bendová (Zoo Ostrava)
Fotografie: Kristýna Bendová a Markéta Rejlková (Zoo Ostrava)
Zoo Ostrava chová celkem tři druhy klaunů: klauny očkaté, klauny černotělé a klauny ostnité. Začátkem roku 2024 si chovatelé dali za úkol po klaunu očkatém a černotělém úspěšně odchovat i klauna ostnitého. Tento druh momentálně není v expozici, ale chováme dlouhodobě jeden pár, který je od roku 2021 umístěn v zázemí. Tam se také pravidelně vytírá, ale naše dosavadní pokusy o odchov larev vždy skončily nezdarem.
Jakmile jsme v březnu roku 2024 zpozorovali vhodně umístěnou snůšku, začali jsme kontrolovat vývoj jiker. O pár dní později jsme usoudili, že plůdek je již dostatečně vyvinut, a jali jsme se odsát malé množství jiker hadičkou. To se neobešlo bez protestů rodičů, kteří si své potomstvo urputně brání. Tímto způsobem se podařilo odebrat několik desítek jiker, které byly posléze umístěny k líhnutí do separátní nádrže. Tam se následně vylíhlo zhruba 50 jedinců. Velikost larev po vykulení je asi 3 mm a nechávají se pasivně unášet proudem, který je potřeba v nádrži zajistit a zároveň křehký plůdek nepoškodit.
Odchovy mořských ryb jsou velmi specifické z důvodu nutnosti dodávat krmivem nenasycené mastné kyseliny, které jsou pro správný vývoj larev a potěru nenahraditelné. V tomto případě jsme využili vlastní živé kultivace mořských řas bohatých na tyto kyseliny, kterými jsme krmili živé kultury mořského vířníka. Toho jsme pak podávali larvám klaunů. Jelikož jsme nechtěli nic zanedbat a opakovat předchozí nezdary, do vody jsme začali rovněž přidávat vitaminové doplňky bohaté na nenasycené mastné kyseliny. Takto jsme pokračovali až do překonání kritických prvních týdnů; posléze jsme začali pomalu do jídelníčku zařazovat drobné granulované krmivo a živou artemii (opět námi obohacenou o nenasycené mastné kyseliny). I přes počáteční úhyny se podařilo do metamorfózy (tedy ze stádia larvy do podoby drobné rybky) odchovat 38 jedinců, a začátkem května 2024 jsme postupně začali přemisťovat rybky z chovné nádrže do vlastního akvária se sasankou.
Zajímavostí je, že klaun ostnitý jako jediný ze všech klaunů žije v symbióze pouze s jediným druhem sasanky, a to se sasankou čtyřbarevnou (Entacmaea quadricolor). Tu chováme a máme v mnoha velikostech, proto nebyl problém poskytnout malým rybkám přiměřeného hostitele. I přes počáteční obavy obydleli první tři stateční klauni svou sasanku bez problémů a ta posléze přijala i zbytek jejich sourozenců.
Až do konce roku 2024 jsme již nezaznamenali žádný úhyn, malí klauni stále rostou a den ode dne se více podobají svým rodičům.
Medaka šikmošupinná (Oryzias loxolepis)
Zpracovala: Kristýna Bendová, Markéta Rejlková (Zoo Ostrava)
Fotografie: Markéta Rejlková (Zoo Ostrava)
Tento druh drobné rybky byl vědecky popsán teprve v roce 2023 a v chovech v lidské péči byl doposud zcela nezastoupený. Pochází z jezera Towuti, které je součástí soustavy starověkých jezer Malili ve střední části indonéského ostrova Sulawesi. Stejně jako další druhy endemických ryb a bezobratlých ze sulaweských jezer jsou medaky šikmošupinné ohroženy šířením nepůvodních druhů ryb a znečištěním vod z lidských sídel, přibývajících plantáží na strmých lesnatých březích a také z obřího dolu na nikl, který se nachází v bezprostřední blízkosti jezerní soustavy.
Již začátkem roku 2024 se podařilo Zoo Ostrava získat dva mladé jedince tohoto druhu dovezené expedicí ochranářské organizace Sulawesi Keepers, se kterou spolupracujeme. Ryby byly umístěny v zázemí a vzhledem k tomu, že šlo jen o dva jedince, s napětím jsme čekali, až dospějí. K naší radosti jsme v průběhu několika týdnů zjistili, že jde o pár. Chovatelé začali pozorovat tření, resp. jeho následek. K samotnému aktu totiž dochází v ranních hodinách a je velmi rychlý, takže jsme ho nikdy přímo nepozorovali. Stejně jako jiné příbuzné druhy medak i zde samičky po úspěšném vytření nosí jikry v malém hroznu pod tělem. V tomto případě ale nenosí jikry po celou dobu vývoje, ale jen několik hodin. Když naleznou vhodné místo k umístění jiker, odloží je – většinou do jemnolistých rostlin, mechu apod. I tento akt probíhá bleskově a je těžké ho pozorovat.
Jako třecí substrát používáme mopy, které medaky s oblibou využívají. Chovatelé po odložení drobných jiker samičkou tyto ručně vyberou a umístí do separátní menší nádoby, kde je 2–3 týdny inkubují až do vylíhnutí. V této fázi je nutno udržovat zvýšenou hygienu v dané nádobě, jinak jikry zaplísni. Poté je již vylíhlý potěr opět přemístěn, tentokrát do akvária, kde se zpočátku krmí jen velice drobným prachovým krmivem. Vzhledem k drobné velikosti vylíhlého potěru jsou první dny pro přežití kritické a je nutná zvýšená péče. Druh pochází z prostředí s velmi čistou a prokysličenou vodou, proto není tolerantní k horším podmínkám.
Tímto způsobem se nám podařilo v roce 2024 z jediného dovezeného páru odchovat v letních měsících 19 jedinců, kteří již ve věku okolo šesti měsíců začínají produkovat vlastní potomstvo. Stále ještě sbíráme i jikry od rodičovského páru, abychom vytvořili co nejširší genetickou základnu pro další chov v lidské péči.
Medaka šikmošupinná,
Scink smaragdový (Lamprolepis smaragdina)
Zpracovala: Petra Valentová (Zoo Ostrava)
Fotografie: Michal Fuglevič (Zoo Ostrava)
Ačkoliv je scink smaragdový poměrně hojně chovaným druhem a jeho odchov není výjimečný, mnoho chovatelů s dosažením stabilních úspěchů zápolí. My jsme po letech zkoušení vyladili přístup, který nám přináší velmi dobré výsledky. Věku čtyři měsíce dosáhlo v průběhu roku 2024 v našem chovu celkem sedm mláďat, vylíhnutých od 20. listopadu 2023 do 1. září 2024.
Šest mladých jedinců tohoto druhu z čisté populace původem z Šalomounových ostrovů jsme pořídili v letech 2018–2020 od soukromého chovatele. Z těchto zvířat jsme sestavili dva chovné páry a dvě samice chováme odděleně. Chov více samic s jedním samcem se nám neosvědčil, mezi samicemi docházelo k častým šarvátkám.
Chovné páry máme v teráriích 100 x 60 x 60 cm (d, š, v), vybavených jednou UVB zářivkou 26 W a jednou výhřevnou 40W žárovkou, ale jelikož jsou terária umístěna v teplé místnosti (25 °C a více), výhřevná žárovka je vypnutá. Doba osvitu UVB žárovkou je 12 hodin. V teráriích jsou živé i umělé rostliny a množství větví, kůry stromů a kameny.
Nejdůležitějším faktorem se však nakonec zdá být substrát, především jeho výška a vlhkost. V minulosti se nám stávalo, že jsme našli na dně terária snůšku, ale po inkubaci vajec v inkubátoru se líhla mláďata slabá a po několika dnech uhynula. Často byla snůška i znehodnocena krmným hmyzem.
Pro komfort kladoucích samic jsme dosypali do terárií zahradnický substrát s příměsí jemného písku a celé dno jsme pokryli vrstvou o výšce 6–10 cm. Na několika místech v teráriu jsme na substrát položili lehký plochý kámen a kůru. Od té doby kladoucí samici vůbec nezpozorujeme, ale zato v téměř pravidelných intervalech (1–3 měsíce) nacházíme živá mláďata, která se vyhřívají na větvích vedle rodičů. Mláďata odchytneme a dále chováme v samostatných teráriích.
Nakonec jsme dali přednost dobře fungujícímu teráriu (správná teplota, vlhkost vzduchu i substrátu, nepřehledný terén a množství větví) před strohou ubikací, ve které bychom měli přesné informace o datu nakladení, délce inkubace a mohli přesně sledovat teplotu i vlhkost v líhni.
Husa kuří (Cereopsis novaehollandiae)
Zpracovala: Kateřina Nováčková (Zoo Ostrava)
Fotografie: Monika Vlčková
Stav ve volné přírodě:
Husa kuří patří mezi vrubozubé ptáky a je rozšířena v jižní Austrálii, Tasmánii, lidmi byla vysazena no Novém Zélandu. V rámci svého areálu rozšíření vytváří dva poddruhy – Cereopsis novaehollandiae novaehollandiae na východě a Cereopsis novaehollandiae grisea na západě. Takřka celý život tráví husy kuří na travnatých březích. Vodě se spíše vyhýbají a jen neradi do ní vstupují. Do hlubší vody se vydávají pouze v době, kdy dospělí ptáci pelichají nebo když rodiče pečují o mláďata. Husa kuří je poměrně bojovný druh, který při souboji provádí výhružné rituály, nepřítele štípe zobákem a uštědřuje mu rány mozoly v ohbí křídel. Husy kuří mají vzhledem ke klimatickým podmínkám jižní polokoule u nás netypickou dobu hnízdění – od podzimu do časného jara. Je zařazena v kategorii málo dotčený (Least Concern) dle IUCN a počty ve volné přírodě se odhadují na 11 – 12 000 dospělých jedinců. Populace je stabilní.
Stav v zoologických zahradách:
V rámci EAZy je husa kuří chována ve 46 zoologických zahradách v počtu 133 (45, 57, 11) jedinců. Odchov se za posledních 12 měsíců proběhl pouze v 10 zahradách.
Zoo Ostrava chová husy kuří od roku 1989 avšak k prvnímu úspěšnému odchovu došlo až v roce 2024 se současným párem původem ze Zoo Jihlava. Pár byl původně umístěn ve společné expozici s emu hnědými v návštěvnické části zoo, ale po jejím zrušení byl přemístěn do zázemí, kde mají k dispozici velký travnatý výběh a vyhřívanou boudu o rozměrech 3 x 1,5 m.
První pokus o hnízdění byl zaznamenán začátkem roku 2021 a o rok později byla snesena první vejce. Snůška byla neoplozená. Začátkem roku 2023 došlo k dalšímu pokroku. Dvě vejce byla oplozená, ale samice často vstávala z hnízda, a tak byla vejce vyměněna za podkladky a vložena do líhně. Jedno z vajec jsme se pokusili naklubané podložit, ale samice těsně před koncem inkubační doby definitivně opustila hnízdo a mládě uhynulo krátce po vylíhnutí.
První známky hnízdní aktivity se u našeho páru projevují vždy na přelomu listopadu a prosince, kdy zvyšujeme vrstvu podestýlky (hoblin) v zadní části boudy a nabízíme slámu, jako hnízdní materiál. Současně zpestřujeme krmnou dávku krouhanou zeleninou, listovou zeleninou a klíčenou pšenicí. Mimo hnízdní sezónu krmíme jen suchým granulovaným krmivem pro vodní ptáky a husy spásají trávu ve svém výběhu.
V listopadu 2023 samice postavila hnízdo, ale vejce snášela mimo a podkladky neakceptovala a tak byly odebrány. Pokračovali jsme v podpoře hnízdění a koncem ledna došlo k druhé snůšce o čtyřech vejcích (snesena 28.1.- 4.2.). Samice byla při inkubaci mnohem spolehlivější, ale dvě vejce byla pro jistotu nahrazena podkladky a vložena do líhně. Dvě vejce jsme ponechali pod samicí v hnízdě. Následná kontrola ukázala, že všechna čtyři vejce byla oplozená.
Jedno mládě uhynulo 6. března během líhnutí pod samicí. Zbylá dvě vejce z líhně jsme o den později naklubaná podložili. Samice v té době stále inkubovala jedno vejce, které nejevilo známky líhnutí, a tak bylo odebráno do líhně, kde se naklubalo až 9. března a bylo vráceno zpět pod samici, která stále seděla, i když v té době už měla dvě vylíhlá mláďata. Následující den bylo nalezeno jedno mládě mrtvé, zbylá dvě byla v pořádku.
Rodiče s mláďaty měli k dispozici kromě boudy přístup do menšího výběhu a byli krmeni míchanicí z krouhané zeleniny, kopřiv a granulí a krájeným jetelem, pampeliškami, jitrocelem a trávou. Pět dní po vylíhnutí jim byl preventivně podáván Sulfacox ve vodě, v poměru 5 ml/l. Zdálo se, že obě mláďata prospívají až do poloviny dubna, kdy jedno z mláďat začalo kulhat. Stav se rapidně zhoršoval a i přes poskytnutou veterinární péči mládě 21. dubna uhynulo. Jako možné příčiny se jeví dietetická chyba (velké množství jetele v předkládaném krmení) nebo nedostatek pohybu. Rodiče s mláďaty byli z počátku drženi v menším výběhu (cca 18m2) a až v druhé polovině dubna (po úhynu prvního mláděte) byli puštěni do celého výběhu. U zbylého mláděte (samice) nebyly zaznamenány žádné potíže a v září odcestovalo do Zoo Rostock.
Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus)
Zpracoval: Matěj Vrúbel (Zoo Ostrava)
Fotografie: Matěj Vrúbel, Monika Vlčková
Stav ve volné přírodě:
Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) je druh malé kočky, který je rozšířen v jižní a jihovýchodní Asii. Obývá území od Pákistánu, přes Indii, Srí Lanku, zadní Indii až po Jávu. V rámci svého areálu rozšíření vytváří pouze dva poddruhy. Prionailurus viverrinus rizophoreus obývá indonéský ostrov Jáva, kdežto Prionailurus viverrinus viverrinus nacházíme ve zbytku areálu přirozeného výskytu. Kočka rybářská je vázána na mokřadní a příbřežní biotopy. Často se s ní lze setkat i v mangrovových porostech. Potravní spektrum je relativně široké a zahrnuje ryby, obojživelníky, korýše, či hlodavce. Zajímavostí je, že v místech sympatrického výskytu s kočkou bažinnou (Felis chaus), která má v některých ohledech podobné nároky na životní prostředí, dochází k doslova ukázkovému rozdělení potravní niky, takže si tyto dva druhy nekonkurují. Degradace a znečišťování výše zmíněných biotopů, které kočka rybářská obývá, jsou jednou z příčin, proč je zařazena v kategorii zranitelný (Vulnerable) dle IUCN. I proto, že se jedná o zvíře, které obývá takto v dnešní době exponované biotopy, bychom se mu měli věnovat v rámci zoologických zahrad.
Stav v zoologických zahradách:
Kočka rybářská patří mezi ty druhy zvířat, které byly ještě před nedávnou dobou v zoologických zahradách relativně početné. Dnes jsou však jejich stavy v lidské péči na počtech, které by šlo označit za alarmující. V minulých letech byla v rámci evropských zoologických zahrad velmi malá, téměř žádná, porodnost. V Evropě je dnes již jenom několik párů schopných reprodukce a každé mládě se tedy dnes doslova vyvažuje zlatem.
V ostravské zoologické zahradě započal chov koček rybářských v 90. letech minulého století. Původní pár se ale nikdy nerozmnožil. Novodobá kapitola chovu koček rybářských v Ostravě se začíná psát rokem 2007, kdy z Colombo Zoo na Srí Lance přicestoval mladý pár původně z volné přírody. Od těchto zvířat jsme se již potomků dočkali a ne jednou. Poslední samice, která se tomuto páru narodila v roce 2014, v Ostravě zůstala a stala se novou chovnou samicí spolu s mladým samcem z Prahy (*2017). Ze spojení nově vytvořeného páru se již v roce 2018 podařilo úspěšně odchovat mládě. Od tohoto roku se však dlouho s odchovy nedařilo. Kočky rybářské mají pověst plachých zvířat, což se mnohokrát potvrdilo i u naší samice, která mnohokrát mláďata sežrala, pravděpodobně kvůli hluku a následnému stresu z okolí.
V ostravské zoo chováme kočky rybářské v objektu tzv. rysince, kdy samec i samice mají každý k dispozici vnitřní vytápěný box a venkovní výběh. Vnitřní prostory mají betonovou podlahu, na které je vrstva štěpky. Jsou vybaveny boudičkami a palandami s topným systémem. V objektu mají své zázemí i pardáli obláčkoví (Neofelis nebulosa). Venkovní výběhy spolu sousedí přes tunel, kterým je možné spojit samce se samicí. Prostory jsou bohatě vybavené, aby zvířata mohla využívat ideálně celý objem prostoru. Každé zvíře zde má k dispozici boudičku. Výběhy jsou také hustě osázené bambusem a rákosem, aby se zde zvířata cítila co nejvíce komfortně. Kočky rybářské jsou krmeny 6x týdně, kdy jednou za týden mají půst (u samice s mládětem se půst ruší). Dostávají pstruhy, karasy a kuřata.
V roce 2024 jsme ke spojování páru přistoupili hned v lednu, abychom případný porod mohli směřovat do klidnějších měsíců mimo návštěvnickou sezónu. Zvířata byla rozdělována do svých výběhů pouze během krmení. Spojení bylo bezproblémové a po necelých dvou měsících došlo k oddělení samce z důvodu možného porodu. Po dalších dvou měsících čekání (doba březosti se pohybuje okolo 60 dní), jsme nepozorovali žádnou změnu v chování samice, která by mohla naznačovat porod. V květnu byl pár opět spojen. Povedlo se dokonce zachytit říji samice (podle pro kočky rybářské typické vokalizace) a spojovat během ní. Spojení bylo opět bezproblémové a zvířata se rozdělovala pouze během krmení. Na začátku července byl samec oddělen a znovu jsme co nejpodrobněji monitorovali samici. Během doby, kdy by mohlo dojít k porodu, byla také uzavřena cesta pro návštěvníky kolem expozice, aby se co nejvíce eliminoval stresový faktor, díky kterému jsme o minulá mláďata přišli. Během posledního červencového týdne, začala samice projevovat nestandartní známky chování. Většinu dne trávila v boudě ve výběhu (kde je také umístěn kamerový systém) a vylézala z ní pouze během krmení. 1.8. bylo na kameře poprvé spatřeno jedno kotě. Velikost vrhu může u koček rybářských kolísat, nicméně z naší zkušenosti není jedno kotě nic zvláštního. Od tohoto okamžiku se také změnil chovatelský režim, kdy se do expozice chodilo jenom na nezbytných pár minut úklidu a krmení, aby nedošlo k vyrušení samice. První kontrola mláděte byla odložena až na druhý měsíc, kdy již kotě začalo být dost velké, aby ho matka z případného stresu tak snadno neusmrtila. Kontrola ukázala, že se jedná o samce a mládě bylo naočkováno a načipováno. Po návratu k samici proběhlo vše v pořádku. Až ve věku dvou měsíců, byl zpřístupněn chodník okolo expozice pro návštěvníky. Během odchovu mláděte je také zrušen půst a dnes již i mládě s matkou dostávají krmení každý den.
Je velkým úspěchem, že se i přes vyšší věk samice (10 let) povedlo mládě odchovat. Do budoucna bychom se v ostravské zoo chtěli kočkám rybářským věnovat ještě intenzivněji, kdy plánujeme chov dvou párů, které se budou moct rozmnožovat. Pevně doufáme, že se nám i nadále povede navazovat na úspěchy z minulosti, a budeme moci alespoň trochu pomoc této charismatické kočce z jihovýchodní Asie.
Lemur mongoz (Eulemur mongoz)
Zpracovali: Pavla Slavíčková, Tereza Kosová Dubová (Zoo Ostrava)
Fotografie: Marie Lampart Dunkerová, Cristina Bazzano
Stav na Madagaskaru a Komorských ostrovech:
Tento vzácný a kriticky ohrožený druh lemura obývá severozápadní Madagaskar a v minulosti byl jako jediný druh lemura introdukován na Komorské ostrovy (Moheli, Anjouan a Grand Comoro). Populační trend u tohoto lemura je klesající, ničení životního prostředí a lov dostal tohoto lemura dle IUCN Red List do kategorie kriticky ohrožený (Critically Endangered). Obývá primární a sekundární opadavý prales, na Komorských ostrovech deštný prales. Jejich aktivita je proměnlivá – v období dešťů jsou aktivní během dne, v období sucha se jejich aktivita posouvá do nočních hodin. Jejich potrava se skládá ze zralého a nezralého ovoce (50-60%), listů (8-21%), semen (9%), květů (3-6%), nektaru (24% v období deštů), mravenců (13% v období sucha), příležitostně vykrádají ptačí hnízda. Mongozi jsou na rozdíl od většiny lemurů monogamní a žijí v malých rodinných skupinách sestávajících z rodičovského páru a jejich mláďat. V přírodě byla pozorována hybridizace tohoto druhu lemura se druhy Eulemur rufus a Eulemur fulvus. Madagaskar je jedním z nejrozmanitějších ostrovů s množstvím rozdílných habitatů, ale zároveň je jednou z nejvíce zničených oblastí na světě a rostlinám i živočichům zde hrozí reálné vyhynutí.
Stav v lidské péči:
První lemur mongoz byl dovezen do Evropy v roce 1958, ale více jedinců tohoto druhu bylo dováženo až od roku 1963.
Aktuálně je v 11 EAZA institucích chováno 31 jedinců (20,11). Za posledních 12 měsíců proběhly dva porody, v Ostravě a v Tierparku Berlín, kde ovšem mládě uhynulo.
Populace mongozů stárne a většina jedinců po sobě nezanechává žádné potomky. V letech 2006-2010 se neodchovalo v Evropě žádné mládě, v letech 2011-2016 se narodila pouze 4 mláďata (3,1), z čehož dvě mláďata porodila „naše“ samice, která v té době pobývala v jiné zoo. V roce 2017 se poprvé narodilo mládě lemura mongoze i v ostravské zoo. Situace se opakovala i v letech 2018 a 2019, kdy samice porodila a bez problémů odchovala další dvě samičky. V roce 2021 se v Zoo Ostrava narodili dokonce 2 samci – dvojčata. Jedná se o jediná mláďata, která se v roce 2021 v Evropě narodila. V letošním roce se v EAZA podařilo odchovat pouze jedno mládě tohoto vzácného lemura, a to „naší“ mladé samici narozené v Zoo Ostrava v roce 2017. Jedná se o její prvoodchov a druhou generaci narozenou v naší zoo.
V Severní Americe je situace s odchovy bohužel obdobná, ale přece jen zde chovají vyšší počet jedinců (62 jedinců – 34, 28, 0 v 16 institucích). Letos se zde narodilo 9 jedinců, z nichž se odchovala pouze 3 mláďata. Situace u lemurů mongoz je tak stále stejně dramatická a pesimistická jako například u lemura Sclaterova.
Lemuři mongoz v Zoo Ostrava:
V současnosti je v Zoo Ostrava chováno 7 jedinců (4,3) – starší pár (samice*2004 Mulhouse, samec*2006 Museum de Besancon) se svými potomky (2 samci z roku 2021), kteří obývají ostrovní expozici s vyhřívanou ubikací, rozdělitelnou na čtyři samostatné prostory. Rodičovský pár a samčí dvojice jsou zde oddělení s možností kontaktovat se přes pletivo. Součástí boudy jsou menší klecové výběhy, kde mohou trávit lemuři zimní a jarní slunečné dny, kdy nemohou mít přístup na celý ostrov z důvodu zamrzlého rybníku.
V pavilonu primátů chováme pár sestavený ze samice narozené v roce 2017 v Ostravě (potomek staršího páru) a samce (*2002 Banham Zoo). Tento pár byl v roce 2023 umístěn v zázemí Pavilonu evoluce. Přestože jsme nezaznamenali páření, samice 4.4.2023 porodila v dopoledních hodinách mládě, ačkoli (nejen) u těchto lemurů většinou porody probíhají v noci. Mládě se po porodu příliš nehýbalo, ale samice je ihned začala čistit a mládě si na ni vylezlo. Během dne ani další den jsme mládě neviděli pít. 6.4. 2023 byly ráno v kleci nalezeny vyškubané chlupy a mládě leželo na zemi. Při ošetření mláděte veterinářem bylo zjištěno, že má mládě funkční sací reflex, samice ale patrně neměla dost mléka. Proto byl samici veterinářem aplikován oxytocin a mládě bylo napojeno fyziologickým roztokem proti dehydrataci a byl aplikován Duphalite na povzbuzení. Samec byl pro větší klid samice raději oddělen. Ačkoli samice za mládětem aktivně chodila, zpět na tělo si ho již nevzala a nebyl pozorován žádný náznak kojení. Následující den ráno bylo mládě (samec) nalezeno bohužel mrtvé. Pitva prokázala prázdný žaludek, váha mláděte byla 41g.
27.9.2023 jsme z důvodu spojování kočkodanů Dianiných v Pavilonu evoluce museli pár lemurů mongozů přesunout do Pavilonu primátů. Zvířata tento přesun nenesla dobře, málo přijímala potravu, byla vystrašená a apatická. Situace se změnila až 5.10.2023, kdy byla do sousedících ubikací v Pavilonu primátů přesunuta samčí skupina lemurů (lemur kata, lemur běločelý, lemur červenobřichý, lemur tmavý) z ostrovní expozice „Ráj lemurů“. Chovný pár lemura mongoze začal během dvou dnů dobře žrát, oba začali aktivovat.
Stejně jako každý rok jsme s blížící se říjí začali všem chovným lemurům přidávat do krmné dávky B Compositum – komplex vitamínů skupiny B, který podáváme v období říjen až květen. Po loňském nepodařeném odchovu jsme navíc do krmné dávky začali přidávat více fenyklu pro přirozenou podporu tvorby mléka. Fenykl naštěstí lemuři velmi dobře přijímali a ačkoli jsme během říje nezaznamenali páření, z chování obou jedinců jsme usuzovali, že by samice mohla být březí. S jejím rostoucím břichem již o tom nebylo pochyb a termín porodu jsme odhadovali na přelom března a dubna.
4.4.2024, na rok přesně od posledního porodu, samice opět porodila. Porod musel proběhnout v noci nebo v brzkých ranních hodinách, jelikož ráno již chovatelé viděli mládě na boku matky. Během celého dne nebylo vidět, zda mládě pilo. Samice mládě nosila na břiše, ale zřetelně jsme mládě viděli pít až v odpoledních hodinách. I v následujících dnech jsme z uctivé vzdálenosti bedlivě pozorovali, zda mládě pilo. Matka ho olizovala a jinak byla naprosto klidná. Samec se sice držel dál od matky s mládětem, ale oba dva velmi dobře přijímali potravu. Samice s mládětem i skákala a mládě bylo čím dál tím vitálnější.
Po asi týdnu byl samec opět se samicí i mládětem v blízkém kontaktu a odpočívali a spali spolu v klubíčku. Po přibližně 3 týdnech mládě lezlo samici na záda a po měsíci již začalo prozkoumávat okolí a pohybovat se zprvu na palandách, později i po parkosech. V tomto období začala samice s mládětem mít nad samcem opět převahu, občas ho i intenzivně proháněli. Samec jim spíše ustupoval, i když dobu odpočinku trávili opět spolu v klubíčku. Zhruba v 6 týdnech věku jsme si potvrdili, že je mládě samice.
Mladá samička zůstane s rodiči minimálně tak dlouho, aby si zažila a viděla odchov dalšího sourozence. Cílem je, aby se naučila návykům při odchovu mláděte od matky, tak jak by tomu bylo ve volné přírodě. Pevně věříme, že se stane dalším pilířem v chovu lemurů mongoz v evropských zoologických zahradách.
Tsavo
Zcela novou stavbou je od roku 2019 otevřené chovatelsko-expoziční zařízení Tsavo, které je umístěno poblíž zastávky safari expresu při spodní části výběhu afrických kopytníků. Toto menší zařízení obývají mangusty trpasličí (Helogale parvula) a dikobrazi jihoafričtí (Hystrix africaeaustralis). V obou případech jde o nově chované savčí druhy v Zoo Ostrava. Členité a přírodně ztvárněné chovatelsko-expoziční zařízení bylo nazváno po Národním parku Tsavo v Keni, kde se oba druhy vyskytují a který byl rovněž předlohou pro jeho vybudování. Kdo tento park někdy navštívil, jistě nikdy nezapomene na charakteristicky červeně zbarvenou prašnou půdu, která dala vzniknout pověstem o červených slonech. Červená půda tak nemohla chybět ani v našem ostravském Tsavu a i když zde afričtí sloni nejsou, pozorovat neustále aktivní mangusty s červenými nosy je rozhodně pěkný zážitek, který příjemně ukrátí čekání na terénní jízdu safari expresem…
Autor záměru: Jiří Novák
Záměr byl vypracován v roce 2016 a byl představen formou PP prezentace jako zoologické zadání pod názvem: Mangusta trpasličí – nový projekt, představení záměru. Je zde definována základní idea chovatelsko-expozičního zařízení, umístění budoucí stavby, dále jsou zde schémata, obrázky a popisy technického vybavení a definovány základní rozměry a data jako podklad pro zpracování projektu.
Spolupráce na přípravě projektu: Petr Čolas, Jana Pluháčková, Tomáš Hanzelka a Jiří Novák. Na přípravě projektu spolupracovalo několik dalších zaměstnanců Zoo Ostrava, včetně několika ošetřovatelů atd. To samé platí pro realizaci díla a výstavbu.
Projektantka: Jana Kristová
Rok výstavby: 2018-2019
Kolaudační souhlas č. 70/2019. Datum kolaudace: 15. 4. 2019.
Datum otevření pro veřejnost: Otevření se uskutečnilo v pondělí 1. července 2019 (v roce 2020 byl tak dovršen jeden rok provozu).
Náklady stavby: samotná stavba včetně projektové dokumentace a příslušných poplatků stála 3 308 631,73 Kč. Elektrické ohradníky v rámci zabezpečení výběhu proti úniku zvířat stály 204 446,35 Kč včetně projektové dokumentace. K tomu je potřeba připočíst cenu třetího termitiště, která činila 138 603 Kč a cenu za betonáž bezpečnostních cestiček, která činila 178 048 KČ. Drobné dodělávky 6805,50 Kč. V roce 2022 jsme výběh ještě na počátku sezóny rozšířili o čtvrté temperované termitiště v ceně 373 203 Kč, které slouží jako zázemí pro dikobrazy. Ve spoluprací s Komerční bankou v rámci Nadace Jistota se nám podařilo získat 300 000 Kč na jeho financování. Rovněž jsme vydekorovali umělými skalami betonovou zídku v ceně 71 148 Kč. Celková cena tak k datu podání přihlášky činí 4 280 885,58 Kč (v ceně nejsou zahrnuty modely termitů, které jsou samostatným majetkem). Ceny jsou včetně DPH. Částkou 3 980 885, 58 Kč byla stavba financována z vlastních zdrojů zoo, částkou 300 000 z Nadace Jistota KB.
IDEA A CHARAKTER CHOVATELSKO-EXPOZIČNÍHO ZAŘÍZENÍ
Pro stavbu této expozice byla vybrána plocha před vjezdem do afrického safari. Cílů bylo více – hlavně využití stávající plochy a rozšíření nabídky návštěvníkům v této terminální části zoo, kde je nejen pohledové místo do výběhu na žirafy a další africká zvířata, ale také nástupiště safari expresu, naproti pak rybník s lemury a poblíž také biodiverzitně-botanická expozice s modely plazů a obojživelníků – Mokřady. Nejdůležitějším cílem bylo zpříjemnit návštěvníkům čekání na spoj safari expresu a návštěvníky tak v této části zoo zastavit a zabavit.
Jedná se o novostavbu přízemního zděného pavilonu. Vnitřní ubikace je nepravidelného tvaru o vnitřní velikosti přibližně 6 x 5 x 2,8 m. Vnitřní plocha pro zvířata je tedy přibližně 30 m2. Objekt je opatřen umělými, betonovými skalami, pohledovým bezpečnostním sklem, prosvětlen je stropním kopulovým světlíkem. Pavilon je napojen na elektrickou energii pro osvětlení a vytápění. Součástí expozice je prostorný venkovní výběh a dvě (tři – viz dále) interaktivní termitiště. Hrazení výběhu je tvořeno umělými skalami s převisem a v pohledových místech také skleněnými bariérami. Výběh je jištěn soustavou elektrických ohradníků.
Pavilon byl navržen a postaven cíleně pro chov dvou druhů – mangust trpasličích a dikobrazů jihoafrických. Oba druhy se v přírodě vyskytují společně v širokém pásu jižní části Afriky od Angoly a Namibie na západě po Jižní Keňu, Tanzanii a Mosambik na východě. Charakter většiny tohoto území je stepní až polopouštní, což jsme se snažili při ztvárnění expozice zohlednit. Typický je v mnohých oblastech častý výskyt termitišť, které mohou skýtat úkryt pro drobné mangusty. Zvolili jsme konkrétní předlohu – Národní park Tsavo, který je typický výskytem červeně zbarvené půdy.
ROZŠÍŘENÍ STAVBY O NOVÉ NÁVŠTĚVNÍKŮM PŘÍSTUPNÉ TERMITIŠTĚ
V roce 2022 bylo v rámci této stavby zhotoveno nové chovné zázemí pro dikobrazy – temperovaný úkryt v podobě 4. termitiště z umělých betonových skal o rozměrech cca 150 x 250 cm, s podlahovým vytápěním, UV lampami, pozorovacími pohledovými okny a bezpečnostními dveřmi pro vstup chovatele. Rozšíření vzniklo na popud chovatelů a vedoucí zoologického oddělení Jany Pluháčkové. Díky novému termitišti se zlepšil welfare chovaných zvířat i komfort pro chovatele, ale také pro návštěvníky zoo. Díky tomuto novému termitišti se život naší rodiny dikobrazů jihoafrických výrazně zlepšil po všech stránkách. Prostorné termitiště s vyhřívanou podlahou umožňuje dikobrazům vhodné zázemí a úkryt, a to i v chladných zimních měsících. Praktické je i pro chovatele, kteří mají o svých zvířatech dobrý přehled, mohou je bezpečně oddělovat v případě nutného veterinárního zákroku či čipování a kontrole narozených mláďat. S mláďaty je totiž možné bezpečně manipulovat pouze do věku zhruba 14 dní, než jim ztvrdnou bodliny a stanou se nepříjemně pichlavými. Díky speciálním půleným dveřím nového termitiště dokážeme nyní bezpečně přehánět a oddělovat i dospělé jedince a úklid venkovního výběhu se tak stal také snadnějším. Další výhody přináší termitiště i našim návštěvníkům. Dikobrazi jsou zvířata se soumračnou až noční aktivitou, kteří se navíc rádi schovávají v podzemních tunelech a norách. Proto bylo pro naše návštěvníky dříve obtížné dikobrazy během běžné otevírací doby zoo spatřit a k zahlédnutí byli převážně při večerních prohlídkách. Díky termitišti s prosklenými otvory je možné dikobrazy spatřit během jejich denního odpočinku, aniž bychom je nějak rušili či narušovali jejich přirozenou denní aktivitu. Pohled na odpočívající dikobrazy v novém termitišti tak patří k jedné z největších zajímavostí v této části zoo.
Technické vybavení
Od počátku jsme kladli důraz na co nejlepší technické vybavení, zaručující profesionální chovatelské podmínky. Přísné nároky však byly kladeny i na expoziční ztvárnění tak, aby žádný z nutných technických prvků nebyl pohledově patrný. Osvětlení je částečně přirozené díky velkému stropnímu světlíku, doplněné o 2 x 400 W umělé osvětlení (výbojky). Elektrická energie je použita i pro vytápění na základní teplotu cca 20 °C (stropní sálavý panel). Ve vnitřní ubikaci jsou zabudovány dále UV lampy – 2 x Osram Ultra Vitalux (2 x 300 W) a topná podlážka zabudovaná do přirozeně působícího topného kamene. Venkovní výběh je vybaven rovněž dvěma UV lampami, které jsou uvnitř termitišť v pohledových místech. Veškeré topné zdroje jsou regulovatelné a vybavené termostaty, osvětlení a UV zdroje jsou řízeny spínacími hodinami. Termitiště mají uvnitř zabudovanou soustavu tunelů a chodbiček, takže umožňují vyžití zvířat (mangust). Povrch jak ve vnitřním prostoru, tak i ve venkovním výběhu je tvořen červeným pískem, ve venkovním výběhu pak o mocnosti více než 1 m, takže umožňuje oběma druhům přirozené hrabání.
Dobře nastavené chovatelské podmínky!
V Zoo Ostrava chováme oba druhy od roku 2019 právě v souvislosti s tímto novým chovatelsko-expozičním zařízením. Oba druhy se podařilo opakovaně rozmnožit – viz také tiskové zprávy.
Díky činnosti obou druhů působí výběh přirozeně (ne jako rovné „antukové hřiště“…). Působí svěžím dynamickým dojmem a v čase se výběh poměrně výrazně mění (foto Jiří Novák).
Voliéra La Pampa
Jedná se o velkou průchozí voliéru s příslušným zázemím pro jihoamerické ptáky. Obyvateli této voliéry jsou u nás dlouhá léta úspěšně chovaní kondoři havranovití (Coragyps atratus), přičemž ze záměru chovat zde i kondory královské (Sarcoramphus papa) jsme z několika důvodů (zvláště pak s ohledem na jejich citlivost a vnímavost ke stresu při rozmnožování) upustili. Kondoři tvoří z druhového hlediska primární druh, ale voliéra je domovem dalších
druhů ptáků a také jednoho zástupce savce. Viz druhová skladba. Voliéra La Pampa je pro návštěvníky průchozí – návštěvníci do ní mohou přímo vstoupit a užít si přítomnost zvířat z bezprostřední blízkosti. Z technického hlediska je voliéra unikátní – je vystavěna, resp. spletena z obří nerezové sítě, podobně jako je voliéra pro šimpanze u Pavilonu evoluce.
Autoři záměru: Petr Čolas a Jiří Novák
Záměr byl vypracován v roce 2013 pod názvem: Zoologické zadání pro průchozí voliéru s kondory a dalšími jihoamerickými zvířaty. Jsou zde definovány cílové druhy, základní idea chovatelsko-expozičního zařízení, dále jsou zde schémata, obrázky a popisy technického vybavení voliéry jako podklad pro zpracování projektu.
Spolupráce na přípravě projektu: Petr Čolas, Tomáš Hanzelka, Adéla Obračajová a Jiří Novák. Na přípravě projektu spolupracovalo několik dalších zaměstnanců Zoo Ostrava, včetně několika ošetřovatelů atd. To samé platí pro realizaci díla a výstavbu.
Původní název projektu: Voliéra kondora královského v areálu Zoo Ostrava.
Projektanti: Akad. arch. Pavel Hřebecký, Ing. Adéla Macháčková, MS architektura a design s.r.o., později AU plan s.r.o. (Sloučením společnosti AU plan s.r.o. se společností MS architektura a design s.r.o. přešlo na společnost AU plan s.r.o., jako nástupnickou společnost, jmění zanikající společnosti MS architektura a design s.r.o.).
Na ztvárnění samotné nerezové voliéry pracovali projektanti, architekt a statik firmy Carl Stahl.
Rok výstavby: 2019-2020.
Kolaudační souhlas č. 73/2020. Datum kolaudace: 18.5.2020.
Datum otevření pro veřejnost: K oficiálnímu otevření v roce 2020 nedošlo s ohledem na tragickou událost – úmrtí ředitele Petra Čolase dne 25. 8. 2020. Přibližně o rok později dne 28. 7. 2021 se uskutečnilo slavnostní představení voliéry a jejich obyvatel za účasti primátora města Ostravy Tomáše Macury, náměstkyně primátora Kateřiny Šebestové a náměstkyně primátora Zuzany Bajgarové.
Náklady stavby: Vybudování celého komplexu včetně chovatelského zázemí přišlo na 46,8 mil. Kč a ze 100 % ji financovalo město Ostrava, které je zřizovatelem ostravské zoo.
IDEA A CHARAKTER CHOVATELSKO-EXPOZIČNÍHO ZAŘÍZENÍ
Voliéra dostala název La Pampa. Ztvárněné prostředí zvířat neprezentuje Pampy coby rozlehlé
travinaté pláně. Předlohou se stala argentinská správní provincie La Pampa, kde se setkávají
hned tři výrazné biogeografické provincie s odlišným podnebím a odlišnou vegetací, a to Pampy
(též vlhké Pampy s kvalitní černozemní půdou), Espinal (suché trnité lesy a savany) a Monte
(vyprahlá polopoušť s trnitými keři). Za pouhou hodinu jízdy autem můžete poznat území
s množstvím lagun, vlnící se moře trav, trnitou buš i vyprahlé polopouště. Vydatnost srážek se
rychle snižují od východu na západ a ze severu na jih. Také teploty se v různých částech
provincie velmi různí a v nejteplejších a nejchladnějších měsících jsou veliké teplotní rozdíly
(od -17 do + 45 °C). To je La Pampa – území s rozmanitou přírodou, která dala voliéře jméno.
DRUHOVÁ SKLADBA
Jak již bylo uvedeno, primárním druhem ve voliéře je skupina kondorů havranovitých (Coragyps atratus), kteří jsou návštěvnicky velice atraktivní. Zároveň probíhá v zázemí Zoo Ostrava mnohaletý úspěšný chov tohoto druhu, takže nebyl problém si v rámci přípravy na stavbu v předstihu odchovat dostatečně početné potomstvo co by základ expozičního hejna.
Výčet dalších chovaných druhů:
– ibis šedokřídlý (Theristicus melanopis)
– pisila americká (Himantopus mexicanus)
– kolpík růžový (Platalea ajaja)
– kachna bronzovokřídlá (Speculanas specularis)
– čírka modrozobá (Spatula versicolor)
– ostralka žlutozobá (Anas georgica spinicauda)
– kardinálovec zelený (Gubernatrix cristata)
– morče divoké (Cavia aperea)
Všechny druhy se v přírodě setkávají právě v provincii La Pampa. Některé jsou zde dokonce vázané na místní specifické prostředí a žijí jen zde a v blízkém okolí (kardinálovec), jiní jsou v této provincii jen sezonními hosty (kachna bronzovokřídlá). Od počátku jsme kladli důraz na co nejlepší chovatelské podmínky a technické vybavení. Přísné nároky však byly kladeny i na expoziční ztvárnění tak, aby žádný z nutných technických prvků nebyl pohledově patrný. Uvnitř průchozí voliéry je za skalní bariérou umístěná menší aklimatizační a odchytová voliéra, která je naprosto nezbytná pro možnost citlivé a bezkontaktní manipulace se zvířaty při oddělování, zavírání na zimu a podobně. V této voliéře dokonce zahnízdil nejvzácnější
chovanec voliéry La Pampa – ohrožený kardinálovec zelený (viz také přihlášený odchov v kategorii ptáci).
Interakce mezi všemi druhy jsou bez větších problémů, ale je samozřejmě zapotřebí chovatelských zkušeností, obezřetnosti a předvídavosti, jako ve všech společných expozicích. Důkazem správně nastavených podmínek je odchov většiny chovaných druhů: kardinálovec zelený, pisila americká, ibis šedokřídlý, ostralka žlutozobá a morče divoké. Kondoři se zde rozmnožovat nemohou, je zde umístěna jednopohlavní samčí skupina. Chovný pár kondorů rozmnožujeme v zázemí zoo. Ostatní druhy byly ve voliéře buďto krátce nebo jedinci netvořily prozatím chovný pár. Věříme, že k rozmnožení dojde postupně i u zbylých druhů této společné voliéry.
