Langur duk (Pygathrix nemaeus)

Odchov langurů duk v zoo Chleby

Sir David Attenborough prohlásil, že: „Langur duk je nejkrásnější primát Planety“. Přitom tyto nejkrásnější opice nechová kvůli obtížnosti žádná světová Zoo mimo Asii. Odchov langurů duk v ČR je mimořádným úspěchem Unie českých a slovenských zoologických zahrad, UCSZOO.

1) Získání langurů:

Languři duk byli naším snem a pořídit je, trvalo několik let. V Západním světě se jejich chov moc nedařil (kromě úspěšného chovu v ZOO Koln), a proto bylo nutné se poohlédnout na Východě. Získali jsme je z Thajska, ale bylo nutné Thajce přesvědčit o tom, že jsme schopni se o ně kompetentně postarat v Evropských podmínkách.

2) zkušenosti ze zahraničí:

Písemných pramenů o chovu v duků v mírném pásmu moc není. Nejdále a nejúspěšněji v jejich chovu byli precizní Němci. V Zoo Koln se chová poslední samec duka, který by měl t.č. odletět do Thajska a zapojit se do tamního chovného programu. Němci popisují chov jako velmi obtížný. Poskytli nám informace o krmné dávce, chovu, i příčinách úmrtí.

 3) Expozice:

Pro chov langurů a jiných opic, které obývají nejvyšší patro pralesa je velmi důležitá výška vnitřní i vnější expozice. Měla by být co nejvyšší, aby se languři cítili bezpečně. Větrání je zajištěno neustále větrací mřížkou v nejvyšším bodě pod stropem na úhlopříčku od dveří. Expozice má také el. ovládané co největší střešní okno s co nejlepším tepelným odporem. Světla jsou „antivandal“, takže nehrozí že se opice o ně zraní.

Pro případ nemoci, apod. je ve vnitřní expozici „separační“ klec, délka 3m x  šířka1,5m x výška 1,5m. Tato klec je nad půdorysem kuchyně pro langury. Samozřejmě nejlepší je ji nikdy nepoužít, ale nejhorší je ji nemít v případě léčení, nutné separace apod.

Vnitřní vybavení je z dobře omyvatelného bambusu. Je nebezpečné, aby bylo v expozici dřevo, které jsou sto okusovat a jíst (bezoáry). To samé se týká lan, která jsou umělá, nikoli přírodní. Je známo, že se dva jedinci sami oběsili na laně, které mělo volný konec. Lano musí být na obou koncích pevně ukotveno.

Okna pro diváky jsou nerozbitná z obou stran a šikmá. Jsou v tmavých zastíněných místnostech (tzv. „kino“), aby se návštěvníkům při pohledu na langury neleskla. Diváci vidí expozici jako vietnamskou džungli, v které jsou realisticky zobrazena vietnamská zvířata a rostliny s odkazem na válku ve Vietnamu, jako připomínku  toho, proč dramaticky poklesl jejich stav v přírodě.

Přípravna krmiva je součástí objektu a je pod „separační klecí“.

Půdorys vnější expozice je oktagon o straně 3,5 m, ploše 60m2 a výšky 9,5m.  Zde opět platí, že čím vyšší expozice, tím větší šance pro odchov (viz výška vnitřní expozice). Středem expozice je vztyčen strom akátu (tvrdé nehnijící dřevo), z kterého jsme obrousili po celé ploše kmenu a větví několik centimetrů měkkého dřeva, což bylo velmi pracné, ale nemínili jsme hazardovat se zdravím zvířat. V expozici je několik tunových kamenů, aby opice měly různé povrchy. Celá vnější expozice je vydlážděná zámkovou dlažbou, která je propustná a na ní 5 cm písku.

Důležitou součástí expozice pralesních opic je stín, který je tvořen jednak částečným zastřešením kopule vnější expozice a také bambusovou besídkou, která je vnitřní součástí expozice. Tato bambusová besídka je jednak působivou součástí pro návštěvníky a pak do této besídky dáváme krmení na cca 1m vyvýšenou podlahu. Languři opravdu neradi chodí na zem, jen výjimečně.

4)Transport a karanténa

Transport a první dny jsou pro langury velmi náročné. Při transportu do jiných zoo, např. Anglie, byly značné ztráty. Languři jsou prostě velmi choulostiví a hákliví svěřenci. My jsme dovezli tři vzájemně zcela nepříbuzná zvířata, samce Tuanoi (Malý hrášek), samičku Ding a samičku Jaj. Samička Jaj je výrazně menší než samička Ding a stresovější než Tuanoi a Ding. Druhý den jsme našli menší samičku na zemi. Neměla sílu utéci. Byla odchycena za lokty za zády a dána do malé plastové přepravky, v které měla minimum pohybu. Pod kůži mezi lopatky dostala podkožní kapačku s rehydratačním roztokem. Do přepravky jsme umístili rovněž vodu a potravu. Po doplnění tekutin do organismu se její stav výrazně zlepšil.

5) Teplota

Teplota ve vnitřní ubikaci:

Teplotu jsme zpočátku udržovali na minimálně +25C°.  V současnosti přes zimu udržujeme teplotu mezi +21C° a + 25C° k naprosté spokojenosti našich svěřenců. 

Teplota venku :

S vypouštěním langurů ven jsme dlouho váhali, vypustili jsme je ven, až když byla teplota v předpovědi počasí v noci min. +15C° a přes den min. +25C°.   Obzvláště mláďata jsou náchylná na teploty pod + 20.

6) Krmení:

Většinu krmení dáváme dovnitř, aby se opice vracely a šly snáz odpoledne zavřít. Venku krmíme povětšinou jen listím. V USA, tedy Zoo San Diego a Zoo Philadelphia se dopustili bezpočtu dietetických chyb, takže jejich chov nemohl skončit jinak, než úmrtím všech opic. V Zoo Filadelfia nikdy (!) nekrmili listím. Jel jsem se tam podívat a byla to pravda. Nejlépe krmili německé Zoo, ale jejich krmná dávka má moc karbohydrátů. Zoo Koln dosáhla výborných výsledků. Pracnost chovu je ovšem taková, že k umístění odchovaných jedinců do jiné ZOO se vyjádřili takto : „Žádné jiné ZOO jsme langury nepřenechali, protože jsme nevěřili, že by je jiná zoo  chovala stejně tak pečlivě, jako my!“

Krmíme jednak krmivem snadno dosažitelným u nás (menšina), tak i krmením z Vietnamu, což je možné díky velké vietnamské komunitě žijící v Praze. Nemusím říkat, že to je také velmi drahé. Vlajkovou lodí našeho krmení, jsou listy tropického fikusu druhu Ficus racemosa, nejlépe v množství ad libitum. Jelikož mnohá úmrtí v chovech byla na urologické problémy, naše zoo nechala udělat chemické rozbory našeho listí a hledala největší afinitu k indočínskému listí. Před námi nikdo jiný tuto práci nedělal, a bylo by zapotřebí v ní pokračovat. Bohužel jde opět o velmi drahou záležitost a naše Zoo nemá takovou finanční sílu, aby v této vědecké práci pokračovala. Languři jedí minimum bílkovin. Naučili jsme je konzumovat granule pro listožravé primáty. Ovoce podáváme výhradně nezralé, a v omezeném množství. Mají v oblibě guavu a malé asijské banány. Vitamíny a minerály podáváme podle doporučení a spíše jen z pocitu povinnosti než z nutné potřeby. Voda zásadně měkká, pijí výjmečně. Samozřejmě vše se dá vylepšit, ale v současnosti bych viděl náš způsob chovu jako maximum možného v evropských podmínkách. Svědčí o tom  opakovaný odchov v naší zoo a také pochvala Zoo Koln : „Nikdy jsme neměli duky s tak krásně probarveným oranžovým obličejem jako vy!“

7) Chování langurů mezi sebou a vůči ošetřovateli:

Languři duk jsou nejen krásní, ale i velmi příjemní svěřenci. Samozřejmě všemu a všem vládne samec. Jak samicím, tak ošetřovateli. Ošetřovatel ve skupině působí pouze jako kvalitní číšník a uklízečka. Vyhýbá se očním střetům se samcem a nechává ho ve všem vyhrát, pokud s ním vznikne spor. Samec není nebezpečný, nekouše, rozdává pouze údery, které nejsou časté ani nijak silné. Mezi samicemi se vytvoří také hierarchie, která může vytvořit situaci, že se nejslabší samice nedostane k nejlepšímu krmení, což by měl ale dobrý chovatel umět vyřešit. Languři se málo hlasově projevují.

8) Ošetřovatel:

Práce ošetřovatele by měla spočívat v neustálém přehledu a zavčas poznat změnu a vést o všem pečlivé zápisky. Ošetřovatel si bezpodmínečně musí při každém vstupu desinfikovat ruce a obuv. Měl by sledovat, zda je někde roztřepaný konec lana, povolená karabina, zda jedli všichni, jestli snědli obvyklé množství, konzistenci trusu a barvu uschlé moči a mnoho dalšího. Ošetřovatel musí umět reagovat na změny chutí langurů, kdy často mění preference (!) různého krmiva. Jestli v přírodě jedí desítky druhů rostlin a v zajetí jen jednotky, nemůže připustit, že by si languři vynutili, že toto jíst nebudou, protože tamto mají raději.

Každý den se vytírá, jednou týdně se myjí všechna nedostupná místa s použitím desinfekce rozpuštěné ve vodě. Jednou měsíčně se posílá trus na bakteriologické a parazitologické vyšetření.

9) Odchov langurů:

Páření probíhalo krátce, obvykle do minuty. Výrazným znakem těhotenství je, že samicí zrůžoví až zčervená vnitřní strana stehen. Bohužel, jedna samice nám potratila. To nás však vyprovokovalo k ještě většímu úsilí. Starost byla také s těhotenstvím výrazně menší samice, jestli je sto vůbec porodit sama či bude nutná pomoc. Porodila jako první, zcela bez problémů a mládě bylo neuvěřitelně veliké. Za měsíc porodila i druhá samice, také bez problémů. Obě byly vzornými matkami. Krátce po narození prvního mláděte o něj usilovala těhotná a dominantnější samice, která se ho domáhala silou. Proto jsem matku s mládětem na deset dní oddělili do separační klece, která je součástí vnitřní ubikace, což se osvědčilo. 

10) stav langurů v zajetí:

V přírodě je langurů 550 – 750 ks, což je na primáty opravdu málo. V zajetí je v Evropě více pand velkých, než těchto překrásných opic. Chov langurů duk v USA skončil fiaskem, i ve slovutné Zoo San Diego všichni vymřeli. Asociace amerických zoo se usnesla, že chov v zajetí je nemožný a že je Zoo v Americe už nebudou chovat. Jeden samec duka je v Koln Zoo, které jsem pomohl s jeho zapojením do chovného progranu v Thajsku, kam by měl brzy odletět. V zoo Yokohama jsou 3 duci. Dále mimo domovinu je 6 ks v Singapuru a 46 ks v Thajsku, což jsou ovšem země se stejnými klimatickými a potravními podmínkami jako v místě jejich výskytu.

Jediná skupina 1, 2 langurů duk + 2 mláďat mimo Asii, je v Zoo Chleby.