Úvod do zoozahradologie (aneb) Zoo je když….

Omlouvám se za ten novotvar, ale pro to, co má být mým úkolem – totiž jakýsi obecný průvodce po zoologických zahradách Evropy – mne žádný jiný, vhodnější termín nenapadl. Budeme si totiž povídat o zoologických zahradách a jak bývalo dobrým zvykem v dobách ještě ne až tak vzdálených, sluší se nejprve představit hlavní subjekt, tedy zoologickou zahradu.

I když pominu postupy domestikace jednotlivých druhů (počínaje psem, před více než 20 000 lety a konče slonem před cca 3000 lety) docházelo i u mnoha dalších druhů zvířat k interakcím s člověkem od samého počátku kulturní historie lidstva. Především v době diferenciace postavení jednotlivých členů ve společenství lidí se stávaly některé druhy zvířat jakýmsi symbolem tohoto postavení a přitahovaly tak pozornost takových významných osob více, než druhy jiné. Jistě nepřekvapí, že takového výsadního postavení mezi divokými zvířaty se dostávalo především velkým a silným zvířatům, hlavně šelmám, takže již od dob starověkého Egypta, Asýrie, Indie, nebo Číny se s nimi můžeme setkávat na dvorech vládců a velmožů. Nezanedbatelnou roli zde hrála i skutečnost, že tak, jak se lidé blíže setkávali s divokými zvířaty a začínali poznávat jejich mimořádné (nadlidské) vlastnosti, převládla v nich i touha po zbožštění těchto tvorů a jejich chovem a důstojným zacházením s nimi si tak získávat jejich přízeň. Zejména Egypt v tomto ohledu předčil všechny tehdejší státy. Z té doby pochází i památky na „zoo“ asyrského krále Asurnasirpala, panujícího v letech 883/59 p.n.l., jako např. klínový nápis v kameni k poctě krále, který hovoří o tom, že na svém dvoře král shromáždil všechna zvířata světa, aby je mohl ukázat svým poddaným. Překvapí zejména zmínka o tom, že zoo má být přístupna i prostým lidem (poddaným) a mít tedy i jakýsi výchovný a vzdělávací charakter. To když se do věci vložila smetánka starého Říma i se svými gladiátorskými hrami, šly všechny didaktické snahy k čertu a neodmyslitelnou součástí každého významnějšího lidského sídla se staly velké šelmy. A k velkým šelmám záhy přibyly i další mohutné, nebo atraktivní druhy, jako sloni, nosorožci, žirafy, zebry a jiné druhy, které svou vzácností a neobvyklým vzhledem přitahovaly zájem veřejnosti a zvyšovaly tak prestiž svých majitelů. I když se už v té době mohlo stát, že se některým chovaným samicím narodila mláďata, vysloveně o chovu v zajetí nemohlo být ani řeči. Tím spíše, že tím hlavním lákadlem pro lid nebyl jen pohled na tato zvířata, ale především pohled na jejich souboje, na stříkající krev, na masová jatka a pro něco takového se mláďata přece jen jaksi nehodila. Takže pokud neskončila hned po narození na nějakém hnojišti, dostávala se do rodin Patriciů a boháčů, jako živé hračky jejich dětí a žen. Úhyny i jiné úbytky zvířat se proto kompenzovaly výhradně jen odchytem dalších divokých jedinců, takže i metodiky odchytů (hlavně do sítí a jam) byly v té době již značně propracované. Je přitom pozoruhodné, jak velké skupiny těchto divokých zvířat se dařilo přepravovat i na velké vzdálenosti, při ztrátách, které určitě nemohly být příliš velké (jinak by k dalším transportům nedocházelo). Dochovaná čísla jen samotného Říma hovoří o stovkách lvů, levhartů a medvědů, o 420 tygrech, 142 slonech, o 100 žirafách, ale jen několika nosorožcích a hroších. Pro odchyt (tehdy se spíš užíval pojem lov a nerozlišovalo se zda výsledkem jsou mrtvá, či živá zvířata) byly najímány celé specializované a vycvičené skupiny „lovců“, velmi často vedené příslušníky neřímských občanů, které se pak často věnovaly „lovu“ živých zvířat trvale a odchycená zvířata dopravená až na místo určení pak vlastně zájemcům prodávaly. Zvířata od nich kupoval buď císař, nebo město a cena se dohadovala pochopitelně jen za zvířata živá a v „dobrém stavu“. Proto se posléze dovezená zvířata shromažďovala v jakýchsi stabilních zařízeních, nazývaných vivária, kde se dávala po případných zraněních a útrapách do pořádku a teprve pak, po nějaké, někdy i dost dlouhé době, předávala zájemci či objednateli. Některá z těchto vivárií (Cellio, Tibur – dnešní Tivoli – aj.) získala v té době i určitý věhlas a byl ustanoven i jakýsi státní orgán pro dozor nad nimi a nad prací při jejich zřizování a udržování (něco jako „ministerstvo vivárií“). Při takovémto delším pobytu zvířat v blízkosti lidí, kteří se k nim chovali vlídně, se nezřídka stávalo, že někteří jedinci, u nichž se projevila určitá náklonnost k člověku a schopnost naučit se nějakým neobvyklým kouskům, byly ze skupiny vybráni a veřejně předváděni v arénách aniž by jim šlo o život. Tak vznikal jakýsi starověký předchůdce dnešních cirkusů, a představení už také neslo název „circus“. Ostatní zvířata z vivárií i nadále putovala do arén, kde byla po stovkách mordována. To už se ale schylovalo k zániku Říma a boom vlastnictví divokých exotických zvířat byl na několik staletí přerušen. Když už hovoříme o antice, je třeba zmínit, že nic z uvedených skutečností neplatí pro antické Řecko. Tam se žádné cirkusy ani jiné spektákly se zvířaty nekonaly, zato však Řeky zajímalo poznávání zvířat. Například Aristoteles ve své knize Historia Animalium přináší popisy již 500 druhů zvířat, z nichž asi 50 dokonce pitval, takže popisuje i jejich anatomii. Materiál (zvířata) pro něj sbírali i vojáci Alexandra Makedonského. Pokud jde ale o chov, či držení živých zvířat, zůstávají Řekové zcela mimo hru, a to až téměř do dneška (do XIX. století).

Jak se s rozvíjejícím se feudalismem rozvíjela a stabilizovala i moc některých nových, nyní již feudálních vládců a dynastií, objevila se otázka zvyšování prestiže formou vlastnictví a chovu těchto statných a neobvyklých zvířat znovu. Tentokrát ale už mnohdy provázena i jakousi snahou po bližším poznání této exotiky a po uspokojení vlastní zvídavosti lidí, především samozřejmě těch vzdělanějších a bohatších. A tak se na dvorech některých císařů a králů objevují „lví dvory“, nebo alespoň medvědí příkopy. Aby byla zajištěna maximální bezpečnost, ale zároveň vyhověno i odvěkým lidským tužbám po dominanci nad rozdrážděnou nebezpečnou bestií, bývají „výběhy“ těchto šelem v hlubokých příkopech ohraničených kolmými zdmi, často okolo celé hlavní budovy sídla a „vnitřní“ ubikace pak v umělých, či přirozených jeskynních kobkách, oddělených od vnějšího světa masivními mřížemi. Proto v myslích lidí dodnes přetrvávají pojmy jako medvědí (lví) příkop, jeskyně šelem apod. V té době už také vznikají i mnohdy důmyslná technická zařízení, která umožňují manipulaci s nebezpečnými zvířaty (přítlačné mřížové stěny, mřížová, či kompaktní posuvná dvířka – šubry – s pákovým či kladkovým ovládáním apod. ), a která se mnohde (často i v původní podobě) používají dodnes. Pozornost se obrací i k lovu, jako zábavě mocných a s tím roste i poptávka po atraktivních lovných zvířatech (jelen, zubr, prase, v orientu antilopa a gazela), která by mohla být chována v oplocených oborách a v určitých intervalech teatrálně odlovována. Poměrně záhy se tato poptávka neomezuje jen na druhy tuzemské, ale ohlíží se i po atraktivních exotech (jihoasijští jeleni a jelenovití, antilopy, lamy, pštrosi). A samozřejmě už nejde jen o chov (držení) těchto zvířat ale i o jejich úspěšný odchov. Šetřit je třeba v každé době. Zejména obory lovné zvěře se stávají i jakýmisi chovnými centry. Do hry vstupují i ptáci. Nejen jako „lovná zvěř“, ale i jako dekorativní doplněk zámeckých parků a zahrad. Ve speciálních voliérách se tak objevují nejen různé pestrobarevné druhy kurů (bažanti, pávi, koroptve), ale i exotičtí pěvci a atraktivní holubi a kachny. Stále jde ale výhradně jen o majetky bohatých šlechticů, či králů, k nimž mají přístup opět jen šlechtici, hosté zámeckých pánů. Velkou výjimkou je tak nevelký soubor alpských zvířat, držených v benediktinském klášteře města Saint Allen (dnešní Švýcarsko), který již v X. století tak nejvíc připomíná regionální zoo současnosti. Ani ten však není veřejně přístupný. V XV. století existovaly „zvěřince“ i v sídlech křižáckého řádu, především na území Polska. Hlavně je ale třeba zdůraznit, že již v době mezi XIII. a XV. stoletím snad v Evropě neexistoval státní útvar, na jehož území by žádná „expozice“ exotických zvířat nebyla a v řadě dnešních států (Francie, Německo, Anglie, Itálie, Španělsko), rozpadajících se tehdy na množství malých hrabství, knížectví či městských enkláv byla nějaká zvířata chována prakticky na každém panském sídle. Samozřejmě úroveň i zaměření těchto chovů byla velmi různá a pestrá, od typicky loveckých obor, přes dekorativní ptačí voliéry a vodní jezírka až po sbírky místní fauny a klasické lví (medvědí) příkopy, ale i atraktivní exotické expozice, téměř dnešního typu. Všechny měly ale jedno společné – nebyly veřejně přístupné a sloužily jen k pobavení hostů a demonstraci bohatství a vznešených zájmů hostitele. Právě v tomto smyslu se objevují první snahy přetrumfnout souseda i atraktivností a neobvyklostí (vzácností – a tedy cenou) vystavovaného zvířete (druhu). Za zmínku jistě stojí, že právě díky těmto snahám se už ve XIV. století dostaly do zajetí i sviňuchy (z příbuzenstva delfínů), dokonce hned na 2 místech (Paříž, Dijon) a podle všech dochovaných dat zde i určitou dobu dokázaly přežívat. Druhová skladba takto chovaných zvířat je vůbec velmi zajímavá, k tomu se ale dostaneme v další kapitole. Zatím postačí, že dominantou všech těchto chovů neochvějně zůstává lev.

Chovy zvířat se ale neomezovaly jen na Evropu (o níž jsme zatím hovořili především). I na dvorech mimoevropských potentátů se divoká zvířata objevovala stále častěji, zpravidla ze stejných důvodů a k témuž účelu jako v Evropě. Zvláště v arabském světě (severní Afrika, blízký východ), Indii a Číně byly „zvěřince“ (lépe snad zvířetnice) už od X. století skoro stejně běžné, jako v Evropě té doby a také jejich podoba se od té evropské příliš nelišila. Když však začátkem XVI. století první konkistadoři dorazili do Mexika a ve městě Tenochtitlánu (na území dnešního Mexiko-City) spatřili zvířetnici aztéckého vládce Montezumy, nemohli uvěřit, že něco tak velkého a na takové úrovni může vůbec existovat. I když zde byla pouze zvířata Střední Ameriky (zřejmě jen bližšího okolí města), počet jejich druhů vyrážel Španělům dech. Ale navíc, velikostí a přírodním uspořádáním výběhů a „ubikací“ předčila tato zvířetnice všechno, co znali z Evropy a zřejmě by se mohla rovnat i současným zoologickým zahradám. Potíž je v tom, že prakticky všechna chovaná zvířata byla Španělům neznámá a místní názvy jim nic neříkaly a ani se o ně nezajímali, takže všechny popisy se proto odvolávají na podobnosti a analogie se zvířaty Starého Světa, tak jak je konkistadoři znali. Ani dnes proto nejsme schopni tato zvířata na základě dochovaných zpráv správně a všechna identifikovat. Můžeme jen odhadovat, že pod popisovanými lvy, tygry, orly, či bažanty se skrývají pumy, jaguáři, kondoři, a krocani. Naproti tomu s určitosti víme, že zde byli také papoušci, plameňáci, ibisi, kolpíci, volavky, kachny, husy, labutě, opice, jeleni, menší kočky, kajmani, ještěrky a chřestýši, mající své analogy i ve Starém Světě a zde zastoupené samozřejmě jen americkými druhy. Nechyběla zde samozřejmě ani lama, v té době už i domestikovaná a představující tak jediné domácí zvíře Aztéků a vůbec jihoamerických indiánů. Lama se také stala prvním živým savcem Ameriky, který byl dovezen do Evropy a zařazen do zdejší zvířetnice (zámek Middendorf v Nizozemsku v r. 1558) pod názvem „ovce indická“. Z ptáků to byl krocan (Španělsko, Itálie v r.1530)(„slepice indická“), následovaný kachnou pižmovkou. Prvotní pozornosti a tedy importu neušlo ani morče, považované indiány za obvyklý zdroj masa a také nejrůznější papoušci, především včetně ar.

Podobné, parkové uspořádání zvířetnic se v Evropě objevuje teprve v druhé polovině XVII. století, v souvislost se zánikem hradeb a pevnostního charakteru měst. Najednou je všude spousta místa daleko od masivních zdí a se svěží přírodní scenérií. Panstvo se stěhuje na venkov, do přírody a s ním se stěhují i jejich zvířata. Kde je to jen trochu možné, využívá se krotkého domácího zvířectva, mezi něž se přimíchá nějaký ten exot: bažant, páv, kačena, husa, srnka, jelen, daněk, divočák apod., který si brzy na člověka také zvykne a nemusí se nikam zavírat. Na krmení přichází sám na zavolání, nebo jiný zvukový signál a dál se není třeba o nic starat. Samozřejmě exotické ptactvo, zvláště to drobné (papoušci, loskutáci, pěvci a další) se musí dál chovat v krytých voliérách, které ale přestávají mít podobu jeskynních výklenků a blíží se spíše palmovým skleníkům, které se také dostávají do módy. Jen velké a nebezpečné šelmy se stále nemohou zbavit svých zamřížovaných klecí, i když i ty jsou teď rozměrnější, s různými průchody a prostorami. Bouřlivě roste zájem o přírodu a její poznání a šlechtické dvory se proto otevírají i spřáteleným učencům, lékařům i malířům přírody. Stále však zůstávají uzavřeny lidu. Císařské lví příkopy však dosud ještě přetrvávají, i když již dávno nejsou jen „lví“, ale hostí i celou řadu jiných a často opravdu vzácných exotů. V tomto ohledu jsou proslulé sbírky císaře Rudolfa II. (někdy dokonce nazývaného „ornitologem na trůně“)(na trůně 1576 -1612). Rudolf II své zájmy pojal opravdu velkoryse a vědecky, a tak každého tvora, kterého se mu podařilo získat do svého „kabinetu kuriozit“ (neživého), nebo do svých zvěřinců v Ebersdorfu, Neugebau a později i v Praze (živého), nechal spodobnit některým z malířů specialistů, kterých k tomu účelu zaměstnával u dvora hned několik (včetně slavného flámského malíře zvířat Rollanda Saveryho). Položil tím vlastně základ přírodopisnému dokladovému muzejnictví. Do jeho rukou se tak dostaly jediné dva v současnosti známé exempláře papouška maskarénského (Mascarinus mascarinus) (naposledy pozorován r.1834), dnes uchovávané jako vycpaniny v muzeích Vídně a Paříže, ale také jeden ze 2 živých jedinců dronteho mauricijského (Raptus cuculatus – dodo, či populární blboun nejapný), kteří se dostali do Evropy krátce po objevení Maskarén. Tento jedinec nějakou dobu (zřejmě až několik let) přežíval právě v císařském lvím dvoře v Praze a po smrti byl pečlivě vypreparován a uložen spolu se svou rovněž vypreparovanou kostrou v Rudolfově kabinetu kuriozit. Bohužel po smrti císaře se stejně jako velká část sbírek ztratil a teprve v r. 1850 byly některé jeho kosti, včetně velkého zobáku objeveny ve sbírkách Národního muzea. Stejně jako papoušek maskarénský byl i on spodobněn na plátně Rudolfovými malíři, tentokrát nizozemskými otcem a synem Jorisem a Jacobem Hoefnagelovými. Druhý živý dronte byl nějakou dobu ukazován lidu v jedné z londýnských ulic a jeho ostatky patrně skončily v Britském Přírodovědném Muzeu, kde se dnes nachází jediná kompletně zachovaná kostra tohoto slavného, ale vyhynulého (spíše však vyhubeného) druhu. Třetím druhem, na jehož zachované podobě má zásluhu Rudolf II., je již dávno (před rokem 1700) vyhynulý druh nelétavého chřástala červeného (Aphanapteryx bonasia), rovněž z ostrova Mauricius. I ten se dostal do Rudolfova zvěřince a byl zde zvěčněn již zmíněným Rollandem Saverym. Jak se zdá, s trochou nadsázky by se tak dalo říci, že již ve středověku „zoologické zahrady“ přispěly když už ne k zachování druhů, tak alespoň k zachování jejich podoby a ostatků.