Téma 3 – Utrácení zdravých zvířat – likvidace nebo záchrana?

Našim dalším tématem do pranice budiž nyní otázka zabíjení zdravých zvířat v zoologických zahradách. Původně jsem chtěl slovo „zabíjení“ použít i v titulku. Dost těžko totiž snáším dnes velmi oblíbené balení nepříliš příjemných skutečností do příjemných, nebo alespoň cizích slov s jediným cílem: zamlžit zjevnou nepříjemnost těchto skutečností a učinit je tak stravitelnějšími a přijatelnějšími pro přecitlivělé, ale nepříliš pozorné posluchače či čtenáře. Jsem přesvědčen, že čím přímější a otevřenější jsou formulace (byť i nepříjemné), tím kratší a průhlednější je celé jednání a tím menší je i hrozba nedorozumění a následných revokací a nekonečných dalších diskusí. Oblíbenost tohoto falešného přikrašlování je ale v naší současnosti natolik rozšířena, že jsem nakonec i já volil do titulku smířlivější tón, i když ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o skutečné a zdánlivě i bezdůvodné zabíjení.

Po tomto úvodu asi jen málokdo zapochybuje o tom, který z významů, následujících v titulku za pomlčkou, je pro tuto situaci výstižnější. Jenomže, jak je v přírodě, a tedy i v biologii běžné, věci nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled jeví.

Tak, jak se již po celé minulé století neustále zvyšovala úroveň a kvalita práce zoologických zahrad na celém světě, zvyšoval se i počet divokých zvířat v zajetí nejen chovaných (tedy držených), ale i úspěšně odchovávaných. A tak se dnes zoologické zahrady stále častěji dostávají do situace, kdy není takovým problémem zvířata odchovávat, jako spíše se jich potom zbavovat. Se zvyšující se úspěšností odchovů totiž zákonitě klesá poptávka po dalších jedincích a nabídka začíná převyšovat poptávku u stále většího počtu druhů. Ona se totiž nezvýšila jen úspěšnost odchovu, ale i úspěšnost chovu, což znamená, že se velmi významně prodloužila délka života zvířat v zajetí. Dnes věk, jehož se zvířata průměrně dožívají v zajetí, převyšuje rekordní stáří z volné přírody i o několik let, zatímco ještě před několika desetiletími tomu bylo právě naopak. K tomu přistupuje i další nová skutečnost: počet zoologických zahrad v jednotlivých zemích (včetně rozvojových) se zřejmě přiblížil svému ekonomickému maximu a nově vznikající zahrady mnohde již jen nahrazují ty zanikající, takže souhrnná kapacita se nijak nezvyšuje. V ekonomice totiž vládne železná logika, že určitý počet obyvatel „uživí“ jen určitý počet institucí stejného typu a každá instituce navíc sníží výnosnost či příjem všech. Také o tom, že stejně jako kterékoliv jiné „ubytovací“ zařízení i každá zoologická zahrada má své nepřekročitelné kapacitní limity (dokonce ještě přísnější a diferencovanější, protože každému musí být zřejmé, že tygra, ani psouna nelze chovat v kleci pro rozelu a naopak), se dnes přesvědčují i ti nejzarytější optimisté. V zoo navíc i počty jedinců ve společných expozicích podléhají biologickým zákonitostem (populační dynamika), jejichž porušení má velmi neblahé důsledky. Sečteno a podtrženo – prostor pro zvířata v zajetí není neomezený a ani do budoucna nemůžeme počítat s jeho výrazným rozšiřováním. A pokud jsme nedosáhli jeho hranic již dnes, stane se tak zcela zákonitě a neodvratitelně v nejbližší budoucnosti.

Chtějí-li za této situace zoologické zahrady (ať již jednotlivě, nebo jako celek) zajistit budoucí existenci jak svou, tak i divokých zvířat v zajetí, mají k dispozici jen tato tři možná řešení:

1) Rozmnožování zvířat v zajetí omezit, případně dočasně, nebo trvale zcela zastavit.

2) Přebytečná zvířata znovu vysazovat do volné přírody.

3) Přebytečná zvířata utrácet (tedy zabíjet).

Tím jsme se dobrali jádra jednoho z nejaktuálnějších a také nejbolavějších problémů současných zoologických zahrad a všechny uvedené možnosti se nyní pokusím analyzovat co nejobjektivněji a nejlogičtěji.

Prvé řešení se nepochybně jeví jako nejlogičtější, nejjednodušší a také nejméně kontroverzní. I proto je již v mnoha zemích a zahradách praktikováno, a i z hlediska metodologie a výzkumu je dnes nepochybně nejdále. Princip je přitom skutečně velmi jednoduchý a bezproblémový: Není-li poptávka, daný druh se záměrně nerozmnožuje (v praxi jde buď o dočasné, nebo trvalé oddělování pohlaví, nebo, což se jeví ještě lépe, je využito antikoncepce) – nejsou-li mláďata, nejsou ani problémy s jejich umístěním, či případným utrácením. Jakmile se poptávka obnoví, obnoví se i rozmnožování, případně se přejde na jiný druh s podobnými nároky. Tomuto řešení lze sotva co vytknout, zejména pokud na problém pohlížíme očima určité zoologické zahrady a jejího vedení (toho především, protože se tak jednoduše zbavuje nikoliv jednoho, ale hned celé řady velmi nepříjemných a život ztrpčujících problémů). Díky současným úspěchům a pokroku na poli antikoncepčních preparátů i jejich využití u divokých zvířat, není ani praktická aplikace dočasné a termínově usměrňované antikoncepce nijak náročná či problematická.

Podíváme-li se však na toto řešení z hlediska perspektivní práce na záchraně druhů, což je, nebo by mělo být nejdůležitějším posláním každé zoologické zahrady, začíná nám před očima defilovat hned celá řada problémů a nevýhod, ba přímo záporů.

V prvé řadě je zde otázka případného obnovení rozmnožování. Zvíře není stroj s knoflíky Zapni a Vypni, tím méně divoké zvíře. U mnoha druhů je již dnes známou skutečností, že u samic, které delší dobu nerodí, dochází k celé řadě fyziologických změn (zejména jde-li o nejmladší, či nejstarší věkové kategorie), které mohou být i nevratné a tím bránit opětnému nastartování jednou přerušeného reprodukčního procesu. Ale i v případech, kdy k takovéto definitivní ztrátě schopnosti rozmnožování nedojde, je otázka okamžitého zabřeznutí po vnucené pauze nanejvýš pochybná, takže uvažovat o nějakém termínovém plnění objednávek je zcela zcestné. Alespoň ve většině případů. Je třeba ovšem také připomenout, že u celé řady druhů jsou naše znalosti zákonitostí jejich rozmnožování natolik nedostatečné a útržkovité, že přistupovat k nějakému záměrnému přibrzďování tam, kde se toto rozmnožování daří, by bylo vysloveně nezodpovědným hazardem.

S problematikou obnovení rozmnožování bezprostředně souvisí hned další nevýhoda: Co dělat se zvířaty, která se nepodaří znovu přivést k rozmnožování, i když se poptávka po nich obnoví. Pokud jsme ortodoxní odpůrci utrácení, nezbývá nám, než trpělivě vyčkat, než takovýto jalový pár uhyne přirozenou smrtí (případně je utracen v důsledku senility a s tím spojených zdravotních potíží), což může trvat také hezkou řádku let, po niž jsou ovšem příslušné prostory, a tedy část chovatelské kapacity dané zoo, zcela neefektivně blokovány neperspektivními zvířaty. Samozřejmě můžeme takováto zvířata i utratit, s odvoláním na jejich neplodnost, a tedy chovatelskou bezcennost. Jenže to už se dostáváme do problémů se zdůvodňováním utracení, kterým jsme se právě chtěli vyhnout.

V této souvislosti bych se rád zmínil i o dalším aspektu dilematu – utrácet či neutrácet zdravá zvířata. Jde mi o otázky spojené s problematikou zachování nezbytné genetické šíře při budování trvale udržitelné (self-sustaining) populace druhu v zajetí (která je zase nezbytnou podmínkou pro zajištění přežití druhu chovem v zajetí). Již u předchozího tématu jsme se setkali s problémem výskytu nežádoucích alel, či jejich kombinací a celých genomů, které nelze v takovéto populaci tolerovat. Jejich nositele proto nesmíme dále rozmnožovat a pokud je ihned neutratíme, stavy chovatelsky bezcenných zvířat se nám tak opět rozšíří. To však stále ještě není konec. V populacích zvířat v zajetí se jen zcela výjimečně setkáme s tzv. rovnoměrným zastoupením zakladatelů. Zakladateli přitom nazýváme jedince odchycené z přírody, u nichž předpokládáme vzájemnou nepříbuznost, a tedy absolutní rozdílnost jejich genomů (jde pochopitelně jen o teoretický předpoklad, který sotva kdy plně odpovídá skutečnosti, ale z něčeho při dalších úvahách vycházet musíme). V populaci s rovnoměrně zastoupenými zakladateli můžeme tedy teoreticky předpokládat i rovnoměrné zastoupení jejich genomů a tím i vyváženou maximální genetickou šíři (zastoupeny jsou všechny geny vnesené na počátku všemi zakladateli), jejíž zúžení vymizením některých málo zastoupených genů prakticky nehrozí. V takové populaci můžeme rozmnožovat všechny její členy, nebo naopak u všech jejích členů reprodukci přibrzďovat bez jakéhokoliv výběru. Jak jsem již ale uvedl, s takovouto populací se setkáme v zajetí jen zcela výjimečně. Mnohem častější jsou populace, kde zastoupení některých zakladatelů vysoce převažuje zastoupení jiných. A zde je nebezpečí vymizení některých genů, a tedy zúžení genetické šíře nanejvýš akutní. Pokud v takových populacích neuplatníme velmi radikální a přísná pravidla řízeného rozmnožování, tedy zákaz rozmnožování jedněch a podporu intenzivního rozmnožování druhých, postupná ztráta šíře genofondu může způsobit i zánik celé populace (případně i vymření druhu). Řízené rozmnožování ovšem opět znamená vyloučení některých jedinců z reprodukce. Někdy dočasně, někdy i trvale. A máme zde další, tentokrát často i velmi početnou skupinu chovatelsky bezcenných, jinak však zcela zdravých a často i mladých zvířat. A problém – utratit či nechat dožít – se nám vrací se stále stoupající naléhavostí. Ani tím však naše starosti nekončí. Problém populací s nerovnoměrně zastoupenými zakladateli totiž nevyřešíme jen řízenou reprodukcí. Abychom takové populace postupně přestavěli v perspektivní populace, kde bude zastoupení zakladatelů co nejrovnoměrnější, musíme nejen zarazit rozmnožování potomků většinově zastoupených zakladatelů (overpopulated founders = OF) a podpořit rozmnožování menšinově zastoupených zakladatelů (underpopulated founders = UF), ale musíme zároveň v naší populaci rozmístit a zařadit do reprodukce také co největší počet mláďat z nich narozených. A to je další kámen úrazu. Zůstane-li většina vhodných prostor (chovatelských kapacit zoologických zahrad) dlouhodobě obsazena nerozmnožujícími se potomky OF, není pro nově narozená a žádoucí mláďata potomků UF dost volných míst a jejich další rozmnožování pak musí být také zastaveno, protože je nebude kam umisťovat. Složení populace se tak prakticky vůbec nezmění a ztráty genofondu i následný zánik populace hrozí i nadále. Z tohoto bludného kruhu existuje jen jediné východisko: utratit potomky OF, případně i všechny další chovatelsky bezcenné, či neperspektivní jedince a získat tak prostor a podmínky pro umístění perspektivních mláďat s krví UF.

Pro ilustraci si můžeme probrat hypoteticky zjednodušený příklad evropské populace tygra sumaterského (kde se skutečný stav našemu hypotetickému příkladu velmi blíží). Představme si tedy populaci cca 100 žijících zvířat, pocházejících od 8 již nežijících zakladatelů a zahrnující i pár zvířat z volné přírody, tedy budoucí zakladatele, číslo 9 a 10, kteří však zatím nemají v populaci žádné potomky. Jedná se o velmi nevyrovnanou populaci, kde u 80 zvířat (80 %) nacházíme (mimo jiné) krev jednoho páru zakladatelů (číslo 1 a 2). Celkově je v populaci krev každého z těchto zakladatelů zastoupena na úrovni 30 % a jde tedy přímo o vzorové OF. Další 2 zakladatelé (opět pár) mají procentické zastoupení své krve na úrovni 10 %, což dohromady tvoří již 80 % krve celé populace. Srovnáním s teoreticky rovnoměrným zastoupením zakladatelů v populaci (při 10 zakladatelích by podíl krve na zakladatele v celé populaci měl tvořit 10 %) zjistíme, že tito dva zakladatelé (číslo 3 a 4) toto rozložení splňují a nejsou tedy ani OF, ani UF. Na zbývajících 20 % krve populace se podílí tygři z volné přírody každý 1 % (jediným nositelem jeho krve je on sám,a to stoprocentním)(výrazný UF) a 18 % poslední 4 z již nežijících zakladatelů (rovněž UF). Za tohoto stavu je pro vylepšení kvality populace naprosto nezbytné, aby byl intenzivně rozmnožován pár z volné přírody (zakladatelé 9 a 10) a trvale zastaveno rozmnožování zvířat, která jsou stoprocentními nositeli krve zakladatelů 1 a 2 (OF). Jednoduché počty nám ukáží, že to může být až 60 zvířat (pokud bychom nepředpokládali žádné promísení jejich krve s krví ostatních šesti zakladatelů – což je ovšem velmi málo pravděpodobné). Ovšem i počet 40, či 50 zvířat ze 100 je pro praktikování absolutního a trvalého zákazu rozmnožování až neúnosně vysoký. A z hlediska chovatelských kapacit je situace ještě mnohem horší, uvážíme-li, že pokud bychom nepřikročili k utrácení zvířat, je 50 % celkových kapacit evropských zoo naprosto zablokováno, a to na dobu 5 – 8 let (uvažujeme-li délku života tygra jen 10 – 15 let !!). To jsme se ale stále nedostali k momentu, který celou, již tak dost nepříznivou situaci zkomplikuje ještě mnohem víc. Jde o rozložení pohlaví. Většina zahrad chová tygry v páru, případně v triu, takže pokud je mezi stoprocentními nositeli krve OF více samců než samic, mohlo by se omezení reprodukce týkat ještě mnohem většího počtu zvířat (protože by se vhodným samicím nedostávalo vhodných samců) a za této situace by nekompromisní trvání na zákazu rozmnožování zřejmě napáchalo více škody než užitku. Na druhé straně musí být pak ovšem zákaz reprodukce stoprocentních samic o to důslednější a trvalejší a tomu pak nejlépe odpovídá jejich utracení, bez ohledu na to, zda se nám to líbí, či nelíbí. Do další reprodukce bychom pak měli zařadit i všechna zvířata, která jsou i jen částečnými nositeli krve UF, tedy zakladatelů číslo 5, 6, 7 a 8. Zejména takové samce bychom měli využít rozhodně více, než jen v páru s jedinou samicí. A to bez ohledu na to, že mohou být zároveň i nositeli krve OF. Mohli bychom se tak dostat až na 40 zvířat, jejichž pokračující reprodukce by zkvalitnění populace prospěla, i když ani zdaleka ne tak výrazně, jako v případě zakladatelů 9 a 10. Jenomže to vše může být zcela znehodnoceno nedostatkem místa, který nedovolí zařadit perspektivnější potomstvo do populace. Vraťme se ale k našemu vzorovému příkladu. Co se stane, jestliže se pár zakladatelů 9 a 10 nerozmnoží, nebo jestliže pro jeho potomstvo nezajistíme místo v naší populaci? Odpověď je jednoduchá. Genofond populace se sníží o celou pětinu. A pokud by obdobný výpadek postihl i některé z potomků zakladatelů 5, 6, 7, či 8 (což je při jejich zastoupení jen cca 5 % krve – tedy 10 zvířaty při maximálním, tj. 50 % podílu krve jednoho zakladatele v jedinci – velmi aktuální), bylo by zúžení genofondu populace o dalších 10 % nevyhnutelné. Kdyby se naproti tomu jednalo o populaci s rovnoměrným zastoupením zakladatelů, tedy při deseti zakladatelích s podílem 10 % krve na každého z nich, byla by šíře genofondu sto členné populace ohrožena teprve výpadkem dvojnásobného počtu (20) zvířat (za jinak obdobných podmínek).

Na tomto příkladu se zároveň můžeme přesvědčit i o tom, jak riskantní může být v některých populacích násilné omezení reprodukce, zejména je-li motivováno nikoliv potřebami genetiky, ale pouhým nedostatkem místa a tím i poptávky po nových zvířatech. Každému totiž musí být jasné, že pokud v takovéto populaci přikročíme z důvodů poklesu poptávky k masovému přerušení reprodukce všech zvířat (tedy i potomků UF), je ztráta genomů UF nevyhnutelná (v naší hypotetické populaci by to znamenalo zúžení genetické šíře populace o plných 60 % – ze 100 % na pouhých 40 % !!!). A téměř stejný dopad by mělo i opatření, které by sice umožňovalo další rozmnožování potomků UF (včetně samotných dvou žijících UF), ale přitom nezajistilo plné začlenění všech takových mláďat do populace. Jak bychom ale chtěli zajistit začlenění nových zvířat do chovů v zoologických zahradách, jejichž všechny prostorové kapacity jsou vrchovatě naplněny? Naplněny zvířaty, která se nesmí rozmnožovat, ale při tom jsou zdravá a mladá a budou taková zřejmě ještě hezkou řádku let. Přitom v případě právě tygrů o nějaké jejich reintrodukci do volné přírody nemůže být ani řeči a transfer cca 30 zvířat do jiné světové populace v zajetí (např. v Americe, Austrálii, nebo Asii) je rovněž sotva reálný (i když pro jednotlivé případy by to mohlo být řešením, přinejmenším do té doby, než by byly všechny kontinentální populace zvířat v zajetí promíšeny). Musím se přiznat, že já neznám jiné řešení, než postupné vybití (pro ty citlivější povahy – euthanasie) všech zvířat s trvalým zákazem reprodukce.

Na tomto místě si nemohu odpustit připomínku našeho minulého tématu – inbreedingu. Předchozí řádky totiž velmi názorně ilustrují už minule diskutovanou výhodu chovu v inbredních liniích, tedy postupu, při němž připouštíme v každé další generaci vždy bratra se sestrou. V takovém případě totiž zůstává krev zakladatelů nepromíšena a každý potomek je stále stoprocentním nositelem krve svých dvou zakladatelských předků. Jestliže pak musíme přistoupit k vyřazení z chovu, či naopak k zintensivnění rozmnožování, pracujeme vždy s celými jedinci, což je ve srovnání se situací, kdy pracujeme jen s tou jejich částí, která je reprezentována podílem krve nežádoucího zakladatele, obrovskou výhodou.

Aplikací přerušované reprodukce druhu (při poklesu poptávky) však musíme čelit i dalším úskalím tohoto řešení. Předpokládejme situaci, kdy všechny zahrady mají plné stavy svých chovných skupin daného druhu a případné odchovky tak nenalézají nikde uplatnění, takže všichni chovatelé, vedeni snahou po jednoduchém řešení jen svých vlastních problémů, přistoupí k přerušení odchovu. Taková situace ale vcelku logicky nemůže mít dlouhého trvání. Dříve nebo později musí v některé zoo dojít k úhynu či jiné ztrátě chovného jedince, doprovázené pak snahou najít za něj patřičnou náhradu. Problém je ovšem v tom, že všichni chovatelé odchov přerušili a nabídka je nulová. Hledání náhrady za uhynulé zvíře se tak může pěkně protáhnout, nemluvě o tom, že za dané situace je nanejvýš pravděpodobné, že náhradou nebude dospělý jedinec, ale mládě, takže mohou nastat problémy i s jeho začleněním do skupiny, či s čekáním na dosažení jeho dospělosti. Pokud půjde o náhradu samice, nemusí být situace ještě nijak kritická, zejména zůstávají-li ve skupině další dospělé samice. Katastrofa však nastane, jestliže má být nahrazena ztráta chovného samce. U celé řady společenských (stádových) druhů (a především u primátů) se skupina bez samce dostane do víru naprosté anarchie a trvalých rozmíšek a soubojů a hrozba rozpadu celé skupiny je mimořádně akutní (u primátů téměř jistá), a to tím spíše, čím déle bezvládí (tedy absence samce) trvá. Navíc je přijetí nedospělého samce takovouto skupinou prakticky zcela vyloučeno a věk dospělosti samce může u těchto druhů přesahovat i 5 a více let. Jinými slovy řečeno, pokud by skutečně všichni chovatelé volili z možných řešení to, které je pro ně a jejich instituci to nejjednodušší a nejpohodlnější – tedy přerušení reprodukce – stal by se popsaný rozpad chovných skupin u celé řady druhů vlastně jen záležitostí času a stejně tak i zánik celých populací v zajetí. Jen ztěží bychom pak mohli hovořit o nějakých perspektivách záchrany druhu jeho chovem v zajetí. Tak, jak se tyto skutečnosti stávají zřejmé stále většímu okruhu zoologických odborníků, objevují se nyní i nejrůznější návrhy jakýchsi kompromisních řešení. Uvažuje se na příklad o tom, že se reprodukce nepřeruší zcela, ale jen omezí (při střídavém připařování samic skupiny vždy jen po jedné) a z narozených mláďat se samice ponechají a samci se utratí hned po narození (pokud se do té doby neobjeví nějaký zájemce). Ten, kdo pozorně sledoval předchozí popis ilustračního příkladu, však nemůže nevidět, že podobné návrhy jsou jen polovičaté a vlastně neřeší vůbec nic, dokonce ani dilema – utrácet či neutrácet.

Někde se už také uplatnila jakási propracovanější modifikace tohoto řešení – metoda tzv. mládeneckých stád (bachelor herds). Při ní se již neutrácejí ani narození samci, ale soustřeďují se do čistě samčích stád (vždy z několika zahrad dohromady v jediné z nich), kde čekají na své případné využití jako náhrady za uhynulé samce v chovných skupinách. Toto řešení je velmi perspektivní a výhodné (již také i proto, že s jeho přirozenou obdobou se setkáváme u některých druhů i ve volné přírodě). Nesmíme však zapomínat na to, že úspěch delšího chovu takovýchto skupin je závislý na celé řadě podmínek (např. u některých druhů na absolutní izolaci – i pachové – takového stáda od samic stejného a někdy dokonce i jen příbuzného druhu), z nichž mnohé ještě ani neznáme, natož abychom je dokázali plně zabezpečit. Otázkou zůstávají i přípustné věkové rozdíly v takové skupině, její dlouhodobá stabilita, možnosti průběžných změn jejího složení, prostorové a konfigurační nároky a v neposlední řadě i bezpečnost a chovatelská zkušenost obsluhy. Zejména poslední zmíněná okolnost může působit značné komplikace, když právě ty bohaté, velké a zkušené zahrady se do chovu mládeneckých skupin nijak nehrnou a naopak se je snaží odsunout do malých a začátečnických zoo, které lákají příslibem budoucího svěření chovu atraktivních a obtížně dostupných druhů. Osobně tento postup některých zahrad nepovažuji za příliš šťastný. Ani pro ně, ale ani pro zvířata. V nezkušených rukou mohou bitky ve stádě zlikvidovat i celé stádo. A ani schopnost páření se samicemi nemusí zůstat celou dobu nenarušena. Za nejpodstatnější však považuji skutečnost, že metoda mládeneckých stád může být praktikována jen u některých druhů, zatímco pro jiné (a těch je dokonce většina) je naprosto nepřijatelná. Kromě toho, v našem srovnávání třech svrchu uvedených základních řešení, tato verze již vůbec nereprezentuje to, které jde cestou přerušení reprodukce, ale mnohem spíše to, které při zachování reprodukce reguluje stavy odchovků utrácením (zabitím). Je totiž třeba dodat, že pokud člen mládeneckého stáda nenajde uplatnění v některé z chovných skupin a pokud početnost mládeneckého stáda přesáhne určitou limitní hodnotu (danou prostorem a biologií druhu), nečeká jej nic jiného, než utracení.

Pokud jde o druhy samotářské, u nichž nelze potřebu náhrad za úhyny řešit mládeneckými stády, nenabízí cesta přerušení reprodukce už vůbec žádné řešení. Je sice pravda, že u této skupiny druhů nemohou být škody způsobené úhynem chovného jedince (ať již samice, nebo samce) nikdy tak rozsáhlé, jako u stádových druhů (jde totiž zpravidla o výpadek jen jediného páru a nikoliv celé skupiny) a ani rychlost náhrady není tak zásadní a podstatná (i když u čekajícího partnera může vlivem dlouhé pauzy dojít ke ztrátě plodnosti, není toto nebezpečí příliš akutní a čas tu nehraje tak rozhodující roli). Přesto však zůstává skutečností, že právě u těchto druhů hrozí více než kde jinde ztráta genů a katastrofální zúžení genofondu populace. V relativním přebytku jedinců daného druhu si je totiž jen málokdo schopen uvědomit, že přerušuje rozmnožování třeba právě u té linie, která je v populaci zastoupena nejméně a jejíž geny se tím tak snadno z populace vytratí úplně. Nehledě na to, že naopak zase čím je hledání náhradního jedince (za uhynulého) naléhavější, tím menší roli bude hrát skutečnost, že konečně nalezená náhrada geneticky naprosto nezapadá do programového zkvalitňování populace. Zdá se mi přitom absurdní, že nejrůznější zoologické odborníky nechává tato situace klidnými, zatímco každý průměrný provozní zootechnik ví, že bez dostatečného materiálu (zvířat na výběr) je kvalitní genetická práce nemyslitelná.

Na rozdíl od cesty přerušené reprodukce se cesta reintrodukce přebytečných zvířat do volné přírody zdá nejen velmi efektivní, ale i efektní a etická. Řeší dokonce dva problémy zároveň (1- odbyt přebytečných zvířat narozených v zajetí při nepřerušené reprodukci i 2- obnovu původních přirozených společenstev a biomů v divoké přírodě) a zdánlivě přitom nemá žádné limity a žádná negativa. Limitován je snad jen počet současně vysazovaných dospělých samců. O cennosti a chvályhodnosti reintrodukce skutečně nemůže být nejmenších pochyb. A rozhodně bych nechtěl navodit dojem, že by se měla jakkoliv omezovat. To však na druhé straně neznamená, že bychom měli před jejími určitými riziky a negativy zavírat oči. Již při probírání minulých témat jsem se zmiňoval o tom, že prostor pro divoká zvířata ve volné přírodě se neustále zmenšuje a ochuzuje, zatímco nebezpečí, kterému jsou divoká zvířata vystavena se strany člověka a jeho aktivit je neustále vážnější a akutnější. Bohužel tím, že posílíme přírodní populace injekcemi introdukcí a reintrodukcí, tyto negativní skutečnosti neodstraníme a dokonce ani neoslabíme jejich dopad. Na druhé straně ale jimi můžeme stav přírodního prostředí i zhoršit a ohrozit tak populace ostatních původních druhů dané oblasti. Pokud bychom tedy k reintrodukci přistupovali bez pečlivé přípravy a uvážení jen proto, abychom se zbavili odchovaných přebytků, byla by to medvědí služba jak introdukovanému druhu, tak i celé přírodě. Neměli bychom zapomínat ani na psychickou a výchovnou přípravu místního obyvatelstva. Podcenění tohoto aspektu může mít za následek i to, že reintrodukcí změníme jen lokalitu, na níž se zabíjení přebytečných zvířat odehraje a náklady, které jsou s tím spojeny. I přes tyto výhrady se však domnívám, že jde o velmi dobré řešení, od něhož bychom neměli upouštět. Hlavní potíž ovšem spočívá v tom, že je nemůžeme aplikovat na všechny druhy (např. šelmy stále ještě na konečné řešení svých reintrodukčních problémů čekají) a všechny situace. Rozhodně je tedy nemůžeme považovat za řešení univerzální, které by nám dávalo možnost ostatní postupy zavrhnout.

Jestliže tedy hledáme skutečně univerzální řešení, aplikovatelné bez výjimky na kterýkoliv druh a na jakoukoliv situaci, pak nám zbývá, jak se zdá bez jakékoliv alternativy, řešení poslední – zabíjení. Ještě než přistoupím k jeho detailnějšímu posouzení, chtěl bych se nějak vypořádat s etickými zábranami a pocity, které v nás vyvolává již jen ono samotné slovo. Pro většinu lidí je v něm skryto něco hrůzného, nečistého a zavrženíhodného. A přitom smrt nás obklopuje prakticky na každém kroku a příroda sama ji přijala za neoddělitelný atribut života a celé své existence. Jen si zkusme představit Zemi a život bez smrti. Je to nemožné. Je naprosto nemyslitelné, aby vše žilo stále, bez toho, aby byl život jedince nějakým, třeba i násilným způsobem ukončen. A stejně tak je pro obrovskou většinu živočichů nemožné, aby žili (a tedy přijímali z vnějšku zdroje energie a stavebních látek svého těla) aniž by při tom způsobovali újmu, či dokonce ukončovali život jiných organizmů. Snad jen několik výhradních a celoživotních konzumentů nektaru, plodů či trusu by bylo možno tohoto obvinění zbavit. V každém případě ale pro obrovskou většinu živočichů platí zásada, že mají-li sami žít, musí jiné organizmy o život připravit (připomínám, že pojmy život a smrt se týkají stejně tak říše živočichů, jako i říše rostlin). Jinak řečeno – bez smrti jednoho by nebylo života druhého. Toto je samotný princip na němž život na Zemi vznikl, a který je v přírodě uplatňován na každém kroku. Vždyť i pokud hovoříme o rovnováze v přírodě (a že o ní hovoříme často), máme na mysli (i když si to mnohdy ani neuvědomujeme) právě rovnováhu mezi životem a smrtí, nebo jinak řečeno – mezi přežíváním a zabíjením. Lidský odpor ke smrti a k zabíjení (včetně samotných těchto slov) je záležitost vysoce emotivní a neměl by v žádném případě ovlivňovat rozhodování rozumu, zejména ne v biologii. Osobně jsem hluboce přesvědčen o tom, že všichni ti odpůrci konzumace masa a využívání všech dalších přírodních zdrojů, by prospěli lidem i přírodě mnohem více, kdyby své úsilí zaměřili proti plýtvání těmito zdroji, proti zbytečnému a marnotratnému plundrování přírody (včetně zbytečného a nesmyslného zabíjení – a to nejen zvířat!) a proti krutým a nehumánním způsobům zabíjení zvířat a zacházení s nimi (ale i s ostatní živou přírodou). I když jako biolog musím přiznat, že co do krutosti způsobů zabíjení zaostáváme ještě daleko za přírodou. Nikoliv rozumné využívání, na které je příroda zvyklá a připravena, ale její drancování je to, co ji a život na Zemi ohrožuje.

Toto krátké odbočení od našeho tématu jsem považoval za nezbytné především proto, že více než 15 let mého osamoceného boje za oficiální uznání nutnosti zabíjení zvířat v zoologických zahradách mne přesvědčilo o tom, že nikoliv slabost mých argumentů, ale právě ono zmíněné, bolestivě nepříjemné fluidum, které je u většiny lidí s pojmem „zabíjení“ neoddělitelně spjato, je důvodem trvalého odmítání řešení, které jediné může zoologické zahrady vyvést ze slepé uličky, do níž se klopotným stopadesátiletým zkvalitňováním své práce nyní dostaly. Je přitom nanejvýš logické, že jestliže jsme jeden z postupů přírody (rození a odchov mláďat) dovedli k několikanásobně větší dokonalosti a efektivnosti, než příroda sama, nemůžeme se pohnout ani o fous dále (a vyhnout se tak kolapsu!), pokud neuplatníme i její další běžný postup (zabíjení a smrt). To je zkrátka princip rovnováhy v přírodě. Snad tedy toto odbočení, alespoň na chvíli odvane emoce a následující řádky budou tak pročítat jen odborníci a zoologové, usilující o co nejlepší budoucnost přírody a života na Zemi.

Protože cesta rozmnožování zvířat v zoologických zahradách bez jakýchkoliv omezení a následného průběžného utrácení přebytečných jedinců má jen jediný zápor (a ten spočívá v etice), budu se hned zabývat jejími klady. Již předchozí odstavce snad dosti zřetelně ukázaly, že ať již zvolíme jakýkoliv postup při řešení dalšího osudu jednou narozených mláďat, nemůžeme v žádném případě zaručit, že nebudou, ač zdravá a v pořádku, nakonec přece jen utracena. Pokud bychom tedy chtěli programově a neodvolatelně jakékoliv utracení zdravého zvířete absolutně vyloučit, museli bychom k přerušení reprodukce přistoupit všude tam, kde nemáme předem jistotu dalšího uplatnění všech zdravě odchovaných mláďat (bez ohledu na jejich pohlaví). Odborníkům snad ani nemusím vysvětlovat, jak absurdní tento požadavek je. To ovšem znamená, že snad nikdo nebude na absolutním vyloučení utracení zdravého zvířete trvat. Za této situace mohu ovšem jen ztěží pochopit ono úzkostlivé a opatrné bazírování většiny zainteresovaných osob na slůvkách „výjimečně“, „mimořádně“ a „jen v nezbytném případě“, když na druhé straně mnohem širší využívání a uplatnění utrácení zvířat by přineslo celou řadu výhod. Již jen samotná léty ověřená zkušenost, že všechno, co je běžné, obvyklé a nevýjimečné brzy přestane zajímat jak media, tak i veřejnost, by snad stála za uvážení. K tomu se ale ještě vrátím v závěru.

Snad největším a nejdůležitějším kladem tohoto postupu je existence trvalého, bohatého a geneticky pestrého zdroje náhradních zvířat pro okamžité doplňování chovných skupin a zacelování mezer vzniklých úhynem, úrazem, ale i vyloučením nevhodných či neperspektivních zvířat. Mimořádně cenná je zejména ta skutečnost, že náhrada je k dispozici okamžitě, v optimálním věku, a že je možný i určitý výběr, zejména z hlediska genetiky (jakýkoliv jiný by ani nebyl na místě). K tomu, aby tomu tak skutečně bylo, je ovšem třeba, aby nijak neomezované rozmnožování probíhalo u všech chovatelů (nebo alespoň u většiny z nich), a aby byla všechna mláďata odchovávána a ponechávána na živu přinejmenším až do dosažení dospělosti. Teprve pak by měla a mohla být utracena (humánně!) ta z nich, která chovateli zůstala a přesáhla věk dospělosti. Vzhledem k tomu, že u většiny druhů zůstávají v přírodě mláďata ve skupině (u společenských), nebo s matkou (u samotářských) až téměř do dosažení dospělosti, nekladl by tento postup prakticky žádné zvýšené nároky na chovné prostory. Na druhé straně by se tím u řady druhů prodloužila doba anestru samice a podstatně by se tak snížila frekvence porodů, takže by vlastně došlo i k určitému omezení reprodukce (ovšem přirozenému a tedy bez negativních dopadů). Samozřejmě tam, kde by takové omezení reprodukce nebylo žádoucí, by mláďata mohla být odebírána i mnohem dříve (za předpokladu, že by je bylo kam umístit). Odchov a chov mláďat v přirozených společenstvech (ve skupině, s matkou, nebo v kompletní rodině) by se nepochybně velmi příznivě odrazil i na kvalitě a psychice samotných odchovků. O atraktivitě a výchovné a vzdělávací hodnotě pro návštěvníky už ani nemluvě.

Dostupnost nových, mladých a kvalitních zvířat by samozřejmě velmi příznivě ovlivnila i genetickou práci a nepochybně i výchovnou práci s ošetřovateli. Jen genetik dokáže pochopit, co pro něj znamená možnost výběru z rozsáhlého a kvalitního genetického materiálu, stejně tak jako diametrální rozdíl v jednání s ředitelem zoologické zahrady, jestliže po něm může požadovat jen trvalé zastavení rozmnožování (při nevhodném genomu zvířat), anebo mu k tomuto požadavku může nabídnout i alternativní řešení v podobě pokračování chovu a odchovu s jiným párem (ovšem za předpokladu, že se odhodlá k utracení neperspektivního páru). Připomínat prospěšnost takového postupu pro genofond populace je snad již opravdu zbytečné. A jen ošetřovatel ví jaký je to rozdíl, starat se celá léta o pomalu stárnoucí pár zvířat, která nesmí rozmnožit, anebo prožívat stále novou radost z úspěšného odchovu a zároveň se při tom učit zvířata nejen chovat, ale i úspěšně odchovávat.

Ve srovnání se všemi těmito klady se mi zdá, že daň za ně, v podobě obhájení pravidelného utrácení zdravých zvířat, je nanejvýš přijatelná. Ostatně, užitečná mohou být i utracená zvířata. I na mrtvých tělech je možno provádět výzkum a vědeckou práci, která může přinést množství nových poznatků, využitelných i ku prospěchu jejich živých soukmenovců. Zejména dnes, v době rozvoje molekulární biologie, karyologických studií a prací na identifikaci DNK, snad ani není třeba cennost tkáňových materiálů dále rozvádět. Tím ale možnosti využití utracených zvířat ani zdaleka nekončí. Naše státní i městská muzea mají mezi svými dermoplastickými exponáty i jinými preparáty ještě nepochybně řadu mezer a což teprve školní kabinety. Zároveň mají mezi svými zaměstnanci i zdatné preparátory, takže jejich náklady na doplnění expozic by tak byly zcela minimální. Ani myšlenka na budování doplňkových muzejních expozic přímo při zoologických zahradách není nijak nereálná a podíváme-li se do zahraničí, pak ani tak nová. Konečně i mnohý zámecký či hradní interiér by takové obohacení jistě neodmítl. A to nemluvím o komerci, protože její zatažení do hry již při počátečních krocích, by celou záležitost spíše poškodilo, než jí prospělo (zejména při naší specificky české povaze). Ovšem později … kdo ví. Každý jistě také vidí, že všechny zmíněné potřeby by bylo jen ztěží možno saturovat, pokud bychom, jako dosud, setrvali u utrácení jen starých a nemocných zvířat.

Na tomto místě bych ovšem rád zdůraznil, že tato má obhajoba utrácení zvířat se v žádném případě netýká jedinců, kteří se po plodném a chovatelsky úspěšném životě přiblíží hranici senility. Takoví si naši vděčnost i roky v klidu prožitého stáří nepochybně zaslouží.

A pro ortodoxní vyznavače práva na život mám k zamyšlení ještě jedno srovnání. Některé zahrady jsou totiž myšlenkou na utracení zdravých zvířat natolik poděšeny, že jsou ochotny pro svá přebytečná zvířata zvolit i řešení, která již hraničí s týráním zvířat. Mám na mysli ony náhradní „ubikace“ ve sklepích a na půdách nejrůznějších hospodářských či provozních budov, které jsou na hony vzdáleny nejen potřebám druhů v nich nacpaných, ale i potřebám přežití vůbec. Do stejné kategorie patří i různá provizorní rozdělování a přeplňování kotců a klecí, tolerování nevyhovujících teplotních i světelných podmínek a vystavování zvířat působení hned celé řady stresových faktorů (počínaje např. hlukem a konče třeba naprostou izolací – samotkou). Krátce řečeno: je lepší zvíře držet ve zcela nevyhovujících podmínkách, mnohdy i řadu měsíců i let, a nebo je rychle a humánně utratit? Pokud jde o mne, nemám nad čím váhat. Bohužel ještě ani tím vynalézavost odpůrců utrácení nekončí. Sám jsem se setkal s nemálo případy, kdy zahrada nabízela své odchovky soukromým chovatelům, často i úplným laikům, bez jakýchkoliv zkušeností i teoretických znalostí. Někdy i jako mazlíčky (pets) pro děti a rodinu. Pracovník zahrady při tom zcela ignoroval jak potřeby zvířete, tak i bezpečnost a možnosti nového „chovatele“. Nic na tom nemění ani skutečnost, že někdy vycházela iniciativa nikoliv od zahrady, ale od takového laického zájemce (často od dítěte), nebo že šlo o mládě, o jehož dospělé podobě měl zájemce jen velmi mlhavé představy. A to vše pod heslem: hlavně ne utrácet.

Abych ale jen neosočoval. Již výše jsem zmínil fenomén výjimečnosti, který je nepochybně velkým lákadlem pro senzacechtivou veřejnost a především pro media. Jestliže jsme v minulosti byli svědky právě popsaného počínání některé zoologické zahrady, měli bychom si také uvědomit, že zvolením druhé cesty, tedy utracením zvířete, by tato, ve svém postupu osamocená zahrada byla nepochybně vystavena nejen široké publicitě a pozornosti, ale také všeobecnému pranýřování a odsuzování, mnohdy určitě i voláním po kádrových změnách. Jak se tedy divit, když místo vyvolání tohoto furóre a vydání se na pospas odsudkům povrchních populistů, zvolila k likvidaci problému (a zvířat) raději tichou, i když daleko méně humánní cestu. Někomu se teď možná bude zdát, že nebezpečí nevítané popularity přeháním, a že zvíře je přece také možno utratit v tichosti v areálu zahrady, aniž by se o tom kdo dověděl. Je to bohužel omyl, na který už nejeden ředitel zoo doplatil. Za celých více než 25 let práce v zoo jsem se nikdy a nikde nesetkal s ředitelem, zoologem, či zootechnikem, který by mezi svými podřízenými (ať již současnými, nebo minulými) neměl žádného zarytého odpůrce, který čeká, kdy se s nenáviděným nadřízeným bude moci vyrovnat. A právě takové tiché utracení zvířete v zoo je pro vyrovnání účtů naprosto ideální. To nejhorší na takové situaci je, že odsuzující názor medií a veřejnosti je zde podpořen vyjádřením samotného pracovníka zoo, tedy „odborníka nad jiné povolaného“.

Vzpomínám si, že před lety jsem měl možnost sledovat na stránkách periodika ochranářské společnosti případ 3 samců lemurů, kteří byli utraceni v jedné americké zoo. Šlo tehdy o odchovek této zoo, který byl téměř po 3 roky marně nabízen do chovu, nebo i k deponaci. Když se po celou tu dobu nenašel zájemce, dal ředitel souhlas k utracení všech 3 zdravých a vlastně velmi mladých zvířat. O této záležitosti se dověděla ochranářská společnost zaměřená na primáty a aféra byla na světě. Příslušné výtisky periodika byly rozesílány nejen po celé Americe, ale i do Evropy a Austrálie. Na druhé straně musím ocenit, že na stránkách periodika byl dán prostor k vyjádření i odsuzovanému řediteli (díky tomu jsem se také mohl seznámit se širšími okolnostmi případu), což by se, dle mých současných zkušeností, u nás asi stát nemohlo. Co mne však na celém případu překvapilo nejvíc, ba přímo mne to šokovalo, byla reakce ostatních amerických zoologických zahrad, resp. jejich ředitelů. Ochranáři požádali o vyjádření 10 ředitelů zoo a jejich odpovědi otiskli. A z těchto deseti „odborníků“ se asi 6 vyjádřilo velmi nejasně a vyhýbavě (se vším tím: výjimečně, mimořádně, za určitých okolností a možná …), 3 počínání ředitele tvrdě a jednoznačně odsoudili a jen jediný se za něj postavil a přiznal, že by se v podobné situaci zachoval stejně. Nemohu pochopitelně vědět (a nikdy se to nedovím), zda ochranáři skutečně uveřejnili odpovědi všech ředitelů, které oslovili, či zda neprovedli nějaký výběr, ale v každém případě mne zaskočila skutečnost, že i v tak demokratické, pokrokové a volnomyšlenkářské zemi, jako je USA se najde 9 odborníků, kteří buď žádnými odborníky nejsou, anebo jsou zainteresování více na svém postu, než na poslání, které by měli plnit. Na druhé straně mne to přivedlo k uvědomění, že na tomto poli nemá jedinec naprosto žádnou šanci, a že jedině frontální postup může překonat emoce laiků a strach a ignoranci odborníků.

Jenže ani to nestačí, abychom cestu mohli považovat za prosazenou. Zbývá překonat ještě city ošetřovatelů. A to asi bude největší oříšek. Téměř při každém odchovu mláděte se zcela zákonitě vytvoří velmi vřelý vztah mezi ošetřovatelem a odchovkem (ve skutečnosti vládne podobný nebo stejný vztah vlastně mezi všemi chovanými zvířaty a jejich ošetřovateli, jenže ten nám nemusí nijak vadit. Právě naopak!). Nikdo se proto nemůže divit, že ošetřovatel pak s napětím i obavami pečlivě sleduje další osudy svého chovance a velmi emotivně na ně reaguje. I tuto situaci by zčásti řešil náš postup, který počítá s případným utracením zvířete až po dosažení jeho dospělosti. S utracením „svého“ mláděte by se sotva některý ošetřovatel mohl vyrovnat. Takto ovšem má v době utrácení svého chovance většinou na starosti již další mládě, které jeho pozornost plně zaujme.

Existuje ale ještě lepší možnost. Pokud by se zoologické zahrady určitého regionu či státu dokázaly domluvit a vytvořit jakousi společnou organizační jednotku se samostatným sídlem, mohla by celá nevděčná úloha zabíjení zvířat přejít na tuto jednotku a vzdálit se tak zoologickým zahradám i jejich pracovníkům. Organizace by převzala v zoologické zahradě živá zvířata jako při normálním transportu a teprve ve svém areálu by zajistila jak jejich humánní utracení, tak i všechny další práce na efektivním a nekomerčním využití získaného materiálu (případně i vědecký výzkum, pokud by ten nebyl následně přenesen zpět do jednotlivých zahrad). Ošetřovatelé by o tomto postupu pochopitelně věděli (největší chybou vždy je, dělat něco tajně a s lidmi nehovořit otevřeně), ale podle hesla „Co oči nevidí, to srdce nebolí“ by se s tímto postupem vyrovnali určitě lépe, než kdyby se utrácení odehrávalo přímo v areálu zoo (nehledě na to, že pro takovou činnost nemá zoo ani vhodné prostory, ani pracovníky), zejména pokud by se to časem stalo poměrně běžnou záležitostí. Další výhodou by bylo i to (zejména zase pro česká specifika), že by při tomto uspořádání nikdo nemohl podezřívat vedení zoo z nějakého kupčení se zvířaty a jejich deriváty, z komerčních spekulací, nebo ze zneužívání celého postupu k vlastnímu obohacení. Na to by byla celá síť příliš rozsáhlá a průhledná (i když … co se vlastně u nás nedá zneužít??).

Ještě než se závěrem pokusím o jakési shrnutí celé problematiky, chtěl bych se zmínit o jedné závažné chybě, které se při jakémkoliv rozhodování často dopouštíme: Ve velkém množství zvažovaných skutečností a možných variant řešení si nakonec totiž ani neuvědomíme, že v podstatě většinou porovnáváme mezi sebou vždy jen dvě varianty a občas ztratíme i přehled, které že to právě jsou. Připomínám proto, že v našem případě nesrovnáváme možnost odchovky zabíjet s možností odchovky mít a nechávat je všechny přežívat. Takovou možnost v našem nedostatečném chovatelském prostoru totiž vůbec nemáme. Takže srovnáváme možnost mláďata (odchovky) vůbec nemít – to znamená rozmnožování vůbec nepřipustit – s možností rozmnožování nijak neomezovat a některé z odchovků (ty definitivně přebývající) pak zabít. V druhém plánu pak hledáme řešení pro uvolnění chovatelských kapacit (místa) pro průběžné zařazování geneticky perspektivních jedinců do chovu v zájmu vylepšování genetických kvalit populací. Řešením, které vyhovuje oběma těmto rovinám, by mohlo být zabíjení zdravých zvířat. Sice jako nejzazší postup, nikoliv však výjimečný, ale naopak standardní.

A nyní tedy to shrnutí. Nejprve nevyvratitelná fakta:

1) Kvalita chovatelské práce většiny zahrad se v uplynulých letech velmi podstatně zvýšila, což má pro dnešek mimo jiné i tyto důsledky:

a) podstatně se prodloužil věk, kterého zvířata v zajetí dosahují (mnohdy až k samotnému biologickému maximu) a snížily se ztráty způsobené úrazy a dietetickými či jinými chovatelskými chybami

b) většina druhů se již v zajetí bez problémů rozmnožuje, a to dokonce ve většině zahrad, které je chovají

c) ztráty mláďat v období jejich odchovu jsou minimální (mnohem menší než v divoké přírodě), takže většina dosáhne dospělosti (v přírodě je to většinou jen 5 – 10 %)

2) Velké změny se odehrály i v oblasti zoologické systematiky, takže řada zoozahrad se dnes už orientuje nikoliv na druhy, ale na čistokrevný chov poddruhů (a další mohutné rozšiřování tohoto trendu se dá ještě očekávat, viz naše první téma) a v souvislosti s tím se stále zvyšují požadavky na prostorové kapacity zoo

3) Absolutní počty klasických zoologických zahrad ve světě se přiblížily svému ekonomickému maximu, takže naděje na zásadní rozšíření jejich celkových kapacit jsou minimální

4) V zoo zpravidla nelze ve stávajících ubikacích a expozicích příliš měnit druhové složení osazených zvířat, takže i druhově specifické kapacity zahrad jsou dnes už prakticky definitivní, bez možnosti výrazného rozšíření

5) Pokud tyto kapacity nejsou plně využity už dnes, stane se tak v nejbližší budoucnosti, takže další odchovky nebude kam umisťovat. I když se může zdát, že řešením (ovšem jen pro některé druhy!) by mohlo být předávání přebytečných odchovků do zařízení typu safari a farem, nanejvýš komerční charakter těchto podniků tuto možnost téměř vylučuje (a to i z humánních důvodů). Výjimkou by ovšem mohla být zařízení zřizovaná samotnými zoologickými zahradami.

6) V důsledku všech těchto změn poptávka po odchovávaných zvířatech výrazně poklesla a její další pokles v nejbližší budoucnosti je možno očekávat

Z těchto skutečností pak vyplynula dodnes už celá řada problémů, s nimiž se zoologické zahrady budou muset urychleně vypořádat, a to pokud možno ještě dříve, než vyústí v nenahraditelné škody na populacích zvířat chovaných v zajetí. Přitom role těchto populací (a tím i zoologických zahrad) při záchraně živočišných druhů před vymřením je naprosto klíčová. Některé z těchto problémů si můžeme přiblížit i s možnými cestami k řešení:

1) V souvislosti s rozvojem genetiky a genetické práce v zoo se ukazuje, že v zájmu zachování co největší genetické šíře genofondu populací v zajetí je nezbytné rozmnožování některých jedinců zarazit a naopak u jiných je zintensivnit. Jinými slovy je to možno vyjádřit i tak, že je třeba některá zvířata vyřadit z dalšího chovu, zatímco mláďata jiných je třeba do chovu zařadit

2) Pro případ neodkladné potřeby doplnění chovných skupin (za uhynulé, či vyřazené jedince) je třeba, aby byla v populaci trvale k dispozici dostatečně velká rezervní skupina mladých a geneticky perspektivních zvířat různého pohlaví i věku (včetně mladých dospělců), a to i tehdy, jestliže u daného druhu je průběžná poptávka nulová

3) Pro trvalý rozvoj zkušeností ošetřovatelů i chovatelské práce celé zoo je nanejvýš žádoucí, aby opatření směřující k zákazu rozmnožování byla uplatňována co nejméně a pokud možno vždy i s nějakým alternativním řešením. Totéž platí i pro oblast prezentace zvířat návštěvníkům.

Je zřejmé, že k naplnění všech těchto požadavků nemůžeme dojít, pokud budeme nějak omezovat rozmnožování (výjimkou mohou být jen genetické důvody). Na druhé straně, nedostatek vhodných prostor v zoo nás právě k takovému postupu nutí. Pokud ovšem nepřistoupíme na průběžné regulování stavů zvířat utrácením zdravých, ale přebytečných, či neperspektivních jedinců. Pokud bychom však k utrácení přistoupli a vyřešili tím prakticky všechny nastíněné problémy, musíme si také uvědomit že:

1) Pro jednotlivou osamocenou zoologickou zahradu je tento postup téměř sebevraždou. Důvodem je silně emotivní negativní přístup jak veřejnosti, tak i vlastních zaměstnanců zoo, především ošetřovatelů.

2) Jen společný a současný postup všech zoo regionu (státu) má naději na úspěch. Je však třeba se vyvarovat jakéhokoliv utajování akce, či zdůrazňování mimořádnosti a výjimečnosti případů, a naopak je žádoucí posouvat celou záležitost do oblasti nezbytnosti a běžnosti. Media a jejich prostřednictvím i veřejnost by měla být zpočátku informována a zpracovávána předem. Případné zajištění podpory dalších odborných institucí (např. muzeí, či jiných potenciálních příjemců tímto získávaného materiálu) by bylo rovněž ku prospěchu akce.

3) Předem a samostatně je třeba jednat i s ošetřovateli. Nejlépe ovšem až po mediích.

4) Prostorovým i personálním oddělením samotného výkonu (utrácení) od zoologických zahrad by mohla být, zejména v českých podmínkách, eliminována hned celá řada námitek a výhrad. Je však třeba vyvarovat se komercionalizace. Alespoň zpočátku.

I když jsem si vědom, že jsem možná ne zcela dostatečně zvážil všechny aspekty problematiky přebytečných zvířat, a že uvedené závěry vyvolají u řady samotných pracovníků zoologických zahrad ostře nesouhlasné reakce, jedním jsem si naprosto jist: Pro další osud zoologických zahrad i exotických zvířat jsou tyto otázky naprosto klíčové. A to nejen v Česku a nejen v Evropě, ale na celém světě. A pokud tyto řádky přispějí k tomu, aby hledání východu ze slepé uličky (do níž se zoologické zahrady dostaly paradoxně právě díky dobrým výsledkům své chovatelské práce a stlačením všech ztrát na minimum) nabralo vyšší obrátky, pak splnily svůj účel. Ať už bude nakonec nalezené řešení jakékoliv (samozřejmě z těch prospěšných divoké přírodě). Mnoho času na jeho nalezení už totiž nemáme.