Zmíněná nová podoba zvířetnic, nyní nazývaných menažériemi (podle francouzského slova le ménage = selský dvůr) se začíná šířit zejména ve Francii a z Francie. Vzorem je přitom menažérie ve Versailles, kam nyní přesídlil královský dvůr i se svými zvířaty. Versailles nechal postavit král Ludvík XIV. v letech 1668/89, ale již od r. 1661 (nástup Ludvíka na trůn) zde probíhají prvé přestavby (původního loveckého zámečku z r. 1624) a úpravy, umožňující zde panstvu pobývat. Stavba samotné menažérie začíná v r.1663 a již v r. 1664 sem přicházejí prvá zvířata (především ptáci). Teprve od r. 1668 je celá menažérie obsazena zvířaty a schopna přijímat první návštěvníky (díky i vnitřnímu zařízení). Od r. 1699 je pak vstup i s prohlídkou umožněn i širší veřejnosti.

Tou „širší veřejností“ ale musíme rozumět jen příslušníky privilegovaných tříd, tedy v žádném případě ne „prostý“ lid. Prohlídky těchto návštěvníků byly organizovány s velkou pompou a teatrálností, jako tenkrát vše u dvora. Ale existovaly i výjimky. V r. 1668 byla prohlídka na speciální vstupenku umožněna i umělcům: Lafontaineovi, Boileauovi, Molierovi a Racineovi. Zoopark (tak bychom to asi nazvali dnes) byl vlastně jen menší součástí obrovského francouzského parku s množstvím štěrkových cest a cestiček, vodních kanálů pro plavbu loděk, dekorativních staveb (včetně bazénů a kašen) i pavilonů, altánů, „výletních“ teras a „hospůdek“. Vlastní menažérie byla situována asi 1,5 km od nejbližšího paláce a zaujímala plochu okolo 4 ha. V podstatě šlo o rozlehlý půlkruhový pozemek po celém obvodu obestavěný různými podélnými budovami (sloužily jako kryté prostory pro obsluhu, nářadí, krmivo i zvířata), které byly vzájemně pospojovány pevnou zdí, takže celý pozemek byl tak zcela uzavřen. Uprostřed půlkruhu byl osmiboký prostor pro návštěvníky, vymezený tentokrát ozdobnými mřížemi. Prostor mezi těmito mřížemi a budovami (a zdmi) vnějšího obvodu byl vyhrazen zvířatům a byl rozdělen na 7 částí (jakýchsi výběhů), oddělených od sebe radiálními zdmi, táhnoucími se vždy od obvodové zdi až k mřížím. Z návštěvnického prostoru se tak přes mříže na každé z jeho 7 stran otevíral pohled do jednoho z těchto „výběhů“. Při osmé straně návštěvnického prostoru stál barokní jednopatrový osmiboký pavilon, který zároveň přiléhal k sečně celého půlkruhu, odkud se také do pavilonu vstupovalo. Zeď při této sečně oddělovala celou menažérii od ostatního parku a v ní se nacházel také hlavní vstup návštěv do menažérie. V prvém patře pavilonu byl velký centrální sál vyhrazený expozici obrazů zvířat. Autorem všech obrazů byl dvorní malíř Nicais Bernaeris, flámský žák slavného Snyderse, jehož povinností bylo, zřejmě po vzoru Rudolfínského dvora, pořídit obraz každého nově přibylého zvířete. Bohužel žádný z jeho obrazů se nedochoval. Sál s obrazy byl po celém svém obvodu lemován ochozem, z jehož oken a balkonů se postupně naskýtal výhled shora do všech 7 „výběhů“, kde se mezi keři a dekorativním rostlinstvem pohybovala nejrůznější zvířata, seskupená dost chaoticky, ale zřejmě tak, aby se vzájemně snesla, a aby se z výběhu nedostala ven. V obvodové budově jednoho z „výběhů“ (pátého odleva) byly proto situovány menší zamřížované prostory, hostící chovance u nichž hrozil únik (hlavně drobnější ptáky i šelmy, ale také orly, kondory a dokonce i lvy). Do tohoto „výběhu“ mohli návštěvníci vstupovat (aby se dostali až ke klecím při obvodu), a proto v něm byli volně jen ptáci, od nichž nehrozilo lidem žádné nebezpečí. V některých výbězích byly i vodní plochy, často s vodotrysky. Všechny tyto podrobnosti známe z dobových materiálů a dokladů, ale protože celá menažérie existovala více než 100 let, je téměř jisté, že v areálu přibývaly další objekty, jak hospodářské, tak i přímo pro zvířata, stejně jako se měnila i druhová sestava zvířat. Proto se detaily nebudeme dále zabývat. Postačí, když si řekneme, že mezi živý inventář patřila i domácí zvířata (zvláště ovce) v celé řadě svých plemen, a že v době největšího rozkvětu hostila menažérie na 200 druhů zvířat a celkový počet jedinců šel do tisíců. Chováni zde byli i krokodýli, různí plazi (včetně želv obrovských) a také ryby; z velkých šelem však jedině lev. Kapitáni francouzských lodí byli královským výnosem zavázáni ze všech svých zámořských cest dovážet zajímavá živá zvířata k obohacení kolekce a kromě toho vyjížděl speciálně pověřený královský vyslanec monsieur Gassion dvakrát ročně do Egypta, aby zde pro menažérii nakupoval živá zvířata. Za dvacet let tak uskutečnil 40 nákupních výjezdů a dovezl stovky zvířat. S klesající mocí i popularitou francouzských králů klesalo i obsazení a technický stav menažérie, až v r.1789 Velká Francouzská Revoluce přivodila její definitivní konec. Dnes nalezneme na původním místě stále existujícího parku jen zbytky obvodových zdí a zahradu s několika budovami a stromy.

Versailleská menažérie si však naši pozornost opravdu zaslouží, protože se na dlouhá léta stala školou budování zařízení pro chov exotických zvířat v celé Evropě, tedy dnešních zoologických zahrad. A nejen školou budování, ale i školou přístupu ke zvířatům a jejich potřebám, školou správného zacházení se zvířaty. Vždyť při tak masovém chovu tak různých druhů, často i velmi choulostivých, se jeví ztráty a neúspěchy pozoruhodně malé. A všechny ty chovatelské poznatky a zkušenosti stovek bezejmenných objevitelů se díky věhlasu Versailleské menažérie mohly přenášet dál. Díky ní se stal chov exotických zvířat také módou mezi šlechtou celé Evropy a tím i jejich nezbytnou potřebou. V průběhu XVIII. století bychom ve státech, jako Francie, Anglie, Německo, Nizozemsko, Dánsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Rakousko stěží našli významnější šlechtické sídlo, kde by nechovali divoká zvířata. Tím také padá někdy se objevující názor, že zoologické zahrady vznikly zcela neočekávaně, z nějakého náhlého podnětu až někdy v XIX. století a jsou tedy již hotovým produktem „moderní doby“. A protože každý člověk se rád pochválí, začíná stále častěji docházet i ke zpřístupňování kolekcí zvířat širší veřejnosti (jak jsme viděli, začala s tím vlastně už Versailles). Stále však nejde o zpřístupnění trvalé a skutečně všem. Nejčastěji se takové „otevření dveří“ odehrává 1x do roka při nějaké významné příležitosti, ale postupně přibývá i možností návštěv 1x v měsíci, či dokonce v některé určené dny týdne. Při tom se objevují už i základy určité specializace. Ne všechny zvěřince ukazují především „nebezpečné dravce“, nebo usilují o co největší počet druhů. Podle zájmu šlechtice se může jednat jen o specializovaná akvária, terária, ptačí voliéry, či obory. Vznikají i mobilní (potulné) kolekce, základ budoucích potulných zvěřinců a cirkusů. Vystavovaná zvířata jsou zde zpravidla přivyklá člověku, ale „pro jistotu“ voděná na řetěze (opice, pštrosi, medvědi i menší šelmy), nebo na ohlávce (velbloudi, lamy, zebry, ale i mladý slon, či žirafa i nosorožec). Mnohá zvířata však zůstávají v klecích, které jsou samozřejmě kvůli usnadnění transportu co nejmenší, a tak zakládají tradici pejorativního významu slova „zvěřinec“. Takový boom poptávky po živých zvířatech musel nutně podnítit i obchod s nimi. A tak v Evropě XVIII. století vzniká zcela nová profese – obchodník se zvířaty a rázem se stává velmi vyhledávanou a také oceňovanou osobou. Zároveň tím ale končí exklusivita šlechtických menažérií, které už nyní nemají důvod odpírat vstup široké veřejnosti, aby tak podtrhly rozdílnou společenskou úroveň svých majitelů. XVIII. století je ale také dobou obrovského vzrůstu zájmu o vědy, mezi nimi i o přírodní vědy a tedy i zoologii. Dosavadní zmatek v tom stále rychleji narůstajícím množství termínů a názvů (včetně názvů zvířat) se stává dále už neúnosný, a také mu v té době učiní konec švédský botanik Carl Linné vydáním své slavné Systema naturae (1758). Tím se zároveň mění i přístup lidí k menažériím a jiným výstavkám živých zvířat, kde dřívější atraktivnost a zábavnost střídá snaha po poznání. Po poznání jak celé té bohatosti tvarů a forem přírody, tak i jejich specifických projevů a potřeb. A právě ono poznávání Linného počin nesmírně urychluje a zpřístupňuje prakticky každému. Snad právě skutečnost, že Linné byl botanik, podnítila jiného slavného botanika té doby, Francouze jménem Georges-Louis Leclerc de Buffon k tomu, aby svůj přírodovědný zájem rozšířil (podobně jako Linné) z rostlin a nerostů i na živočichy. A protože je v té době intendantem pařížské botanické zahrady Jardin des Plantes (založena 1635 na okraji Paříže), při níž již existuje Kabinet zvláštností (jakési muzeum přírody, jak neživé, tak i živé), napadá ho (již začátkem druhé poloviny XVIII. století), že by tento kabinet mohl rozšířit i o sbírku živých živočichů. A tak se v části původně jen botanické zahrady objevuje i zoologická část. Zpočátku jen velmi skromná (s několika divočáky, kachnami a labutěmi), postupně se ale rozrůstající (medvědi) a zabírající i čím dál větší plochu. Jenže Buffon má i své odpůrce, kteří rychlému uskutečňování jeho myšlenek pod nejrůznějšími záminkami brání. Rozvoj zoologické části Jardin des Plantes je tak do té míry zbrzděn, že Buffon přenáší svůj zoologický zájem na svou soukromou zoo při svém sídle v Montbard. Od r. 1767 zde může naplno uskutečnit své představy, že zoo (resp. jakýkoliv chov divokých zvířat) má především sloužit k lepšímu poznání nejen jejich způsobu života a nejrůznějších životních potřeb, ale také k experimentování s možnostmi využití těchto zvířat ku prospěchu lidí. V Montbard tak na chovaných zvířatech studuje zejména etologii (např. parasitismu kukačky, či zimního spánku ježka apod.), ale také genetiku a rozmnožování zvířat. Teprve ke konci svého života se znovu vrací k myšlence rozvoje zoologické části Jardin des Plantes. Oficiálního otevření této části (v r. 1794) se však Buffon už nedožil (zemřel 1788) a teprve přemístění zbytků zvířat z revolucí zničené menažérie ve Versailles do zárodku zoo vybudovaného Buffonem (z podnětu profesora zoologie Bernardina de Saint-Pierre) způsobilo, že se ledy pohnuly a od tohoto data má Jardin des Plantes i významnou zoologickou část, de facto samostatnou zoologickou zahradu na území zahrady botanické. A nadále zde přetrvávají také Buffonovy myšlenky vyžadující, aby každý druh byl chován v prostředí, které co nejvíce připomíná jeho přirozený biotop a ve společenství, které plně odpovídá etologickým poznatkům. Samotnou Jardin des Plantes uchránily před revolucí zdejší léčivé rostliny, jejichž důležitost pro lid pochopili i revolucionáři. Došlo tak jen ke změně názvu z Královské Zahrady na Pařížskou Botanickou Zahradu, která se tak stala veřejnou institucí.

Mezitím se ale myšlenek menažérie ve Versailles ujímá také Vídeň, a to hned dvakrát. Nejprve (v r. 1716) si při svém vídeňském paláci Horní Belveder nechal zřídit princ Evžen Savojský téměř věrnou kopii Versailleské menažérie, kde byly po vzoru Versailles chovány nejrůznější druhy zvířat (především ptáků), a to až do r.1752 (menažérie tak svého zakladatele přežila o celých 16 let). Zasluhuje si naši pozornost proto, že byla mimořádně úspěšná (udává se až 98 chovaných druhů v 1800 kusech a odchov tetřeva hlušce, který je velmi řídkým případem i zahradách dneška), ale také proto, že zdejší zvířata tvořila základ Schönnbrunské zoo hned při jejím otevření (jeden sup z Belvederu se pak v Schönbrunnu doložitelně dožil věku 117 let). Druhou vídeňskou připomínkou Versailles se stal císařský palác a park v Schönbrunnu, včetně zdejší zoo. Rozlehlý pozemek nedaleko Vídně zakoupil již v r. 1569 rakouský císař Maxmilián II., který nechal celý pozemek oplotit, aby zde vybudoval jednoduchá lovecká zařízení a mohl vypustit lovnou zvěř (jeleny, divočáky, bažanty a kachny) pro lovecké kratochvíle dvora. Vdova po císaři Ferdinandovi II. – nadšená lovkyně – zde do r. 1643 nechala vybudovat letohrádek a další budovy a celému místu začala říkat Schönbrunn. Park i s budovami byl pak zdevastován Turky při obléhání Vídně, takže po zahnání Turků probíhala od r. 1696 v celém areálu kompletní rekonstrukce, včetně výstavby rozsáhlého palácového komplexu po vzoru Versailles. Přestavbu zahájil již císař Karel VI., ale kompletně ji dokončila až jeho dcera Marie-Terezie v r. 1743, a ta nezapomněla ani na vybudování menažérie. I tady šlo o kopii Versailleské menažérie, jen s tím, že centrální pavilon nebyl patrový. Zato byl (stejně jako ve Versailles) jak barokní, tak i osmiboký a výběhy zvířat dosahovaly až k němu, takže je panstvo pohodlně přehlédlo přímo z oken pavilonu. Výběhů ale tentokrát bylo 13. Vstup do pavilonu byl samozřejmě vyhrazen jen panstvu a jeho hostům, ale protože byl celý park přístupný i veřejnosti, měla i ta možnost prohlédnout si zvířata skrze obvodové mříže výběhů. Zoo byla oficiálně otevřena v r. 1752, kdy do ní byla také přemístěna všechna zvířata Belvedérského zvěřince prince Evžena Savojského (ten v té době už nežil, viz předchozí řádky) a od té doby dodnes ji můžeme navštívit stále na stejném místě. I když vždy nenesla název „zoo“ (zpočátku byl její název Císařsko-královská Menažérie, název „zoo“ ještě neexistoval) byla však přístupná nejširší veřejnosti, takže ji oprávněně považujeme za nejstarší zoo na světě, navíc stále na přesně stejném místě. Zoo v Jardin des Plantes je tak až druhá (1794, viz předchozí odstavec). Takto podává historii zoo většina pramenů, ale ve skutečnosti je to trochu jinak. Zapomíná se totiž na zoo Madrid. I španělský král Karel III. podlehl kouzlu Versailleské menažérie a v r. 1774 nařídil výstavbu menší menažérie v části zahrad madridského paláce Buen Retiro. Šlo mu především o důstojné umístění a vystavení zvířat, která španělské koráby přivážely z nejrůznějších nově získaných zámořských území, především pak z Latinské Ameriky (ale i Filipin a Indie). Všichni jeho guvernéři a vícekrálové v těchto zemích měli za úkol shromažďovat všechna dosažitelná zajímavá zvířata a posílat je živá na jeho dvůr. Madridská menažérie (La Casa de Fieras = Dům divokých zvířat) se tak hned po svém založení velmi úspěšně rozrůstala. Právě sem se dostal i jeden z prvých indických slonů ve středověké Evropě, kterého Karlovi poslal darem filipínský guvernér. Uvádí se dokonce, že tento slon musel dojít „po svých“ z Cádizu (španělský přístav, kam byl dopraven lodí) až do Madridu (asi 300 km!!), protože jej nebylo možno dopravovat žádným dopravním prostředkem. Koncem XIII. stol. zabírala menažérie už celý jeden roh královského parku Buen Retiro a její uspořádání se ani nesnažilo zapřít Versailleský model. Opět šlo o osmibokou patrovou budovu, v jejímž přízemí byly klece pro nebezpečné šelmy („Leonera“) a v patře nad nimi obytné budoáry pro královskou rodinu a její hosty. Ohrady s býložravými kopytníky byly rozmístěny kolem tohoto centra. Začátkem XIX. stol. došlo k pronikavé změně ve využívání menažérie, kde byly nyní pořádány krvavé zápasy šelem (lvi, tygři) s býky, jako velmi vyhledávaná kratochvíle šlechty. Francouzský vpád v r.1808 za sebou zanechal pozabíjená zvířata a zdevastované budovy.

Od r. 1813 se však zásluhou nyní znovu panujícího krále Ferdinanda VII. a později i jeho dcery Isabely II. začala menažérie postupně vracet ke své bývalé velikosti a byla také přejmenována na Královský kabinet přírodních věd. Po revoluci r.1868 převzala řízení městská rada a celý park včetně manažérie byl otevřen nejširší veřejnosti, což ale na druhé straně vedlo k vlně vandalizmu, takže neúnosné náklady nakonec (r.1884) donutily město k postoupení menažérie do soukromých rukou. Nájemcem se stal cirkusový krotitel Louis Cabañas, který sice pozvedl popularitu celé instituce (různými vystoupeními), ale vzápětí přistoupil znovu k předvádění zvířecích soubojů. Po několika tragických incidentech byla proto smlouva zrušena a správy se od r. 1918 opět ujala městská rada. Během občanské války 1936/39) byla, nyní již „zoo“, zcela zdevastována podruhé. Ihned po válce se do vedení zoo vrátil její původní ředitel Cecilio Rodriguez, a protože Španělsko oficielně nebylo válčící stranou, mělo právo na navrácení zvířat, která byla během celého konfliktu převezena jinam (zejména do Německa). Velmi brzy se tak zahradě podařilo vrátit na předválečnou úroveň, ba v mnohém ji i předčít. Pro nedostatek místa se tak již v r. 1950 zrodil plán na přestěhování zoo do mnohem rozlehlejšího parku Casa de Campo na západním okraji města. K dobudování nových objektů a přestěhování celé zoo však došlo až v r. 1972, kdy byla také stará Casa de Fieras uzavřena a zrušena. Dnes najdeme na jejím místě už jen zbytky několika budov. A tak přesto, že madridská zoo nebyla od svého prvopočátku veřejně přístupná, a že se změnila i její lokalita, jde stále jen o jednu a tutéž instituci, která má tak podle svého data založení plné právo na označení druhou nejstarší zoo na světě. Zvířata ve Versailles ale neučarovala jen Vídni. Ovlivnila i 13. hraběte z Derby, Edwarda Smith Stanleye, který trávil v pařížské menažérii mnohé dny, aby se až ve svých 50 letech (v r. 1825) rozhodl pro zřízení rozlehlé obory pro aklimatizaci exotů v Anglii. V Knowsley v hrabství Lancashire nechal pozemek o rozloze 24 ha ohradit masivní pískovcovou zdí (o délce 24 km), aby sem pak nechal svážet nejrůznější kopytníky z celého světa a zde je po kratší aklimatizaci vypouštěl do typicky anglické krajiny. Zaměřil se ale nejen na kopytníky, ale choval (a odchovával!) i ptáky (volně i v klecích) a plazy, dokonce bychom zde mohli vidět i bahníka afrického. Zároveň nechával každý nový druh portrétovat malířem Waterhouse Hawkinsem. Stanleyova práce slaví překvapivé úspěchy, ale končí již po 26 letech, kdy zakladatel umírá. Všechna zvířata (1500 jedinců ve 400 druzích) pak zakupuje londýnská zoo. Pokud by Knowsleyská obora nezanikla, možná by se bylo podařilo zachovat i dnes vyhubeného holuba stěhovavého, kterého zde Stanley úspěšně rozmnožoval. Držel zde i pár zeber kvag, ty se mu ale bohužel rozmnožit nepodařilo. I tak však právě zde došlo k objevu a popsání mnohých nových druhů (díky Stanleyově preciznosti, důslednosti, pozorovacímu talentu i přesně vedeným záznamům), které od té doby nesou jméno Derby ve svém názvu (např. antilopa Derbyho – Taurotragus derbianus). Stejně jako Stanleye, uchvátila Versailles i jiného Angličana – Stamforda Rafflese. Nebyl to sice žádný studovaný zoolog, nebo vědec, ale byl to muž činu. Jako zaměstnanec Východoindické společnosti se pohyboval po indonéských ostrovech a tak jej již 10 let po jeho návštěvě Versailles zastihneme na lodi, plavící se do Anglie s nákladem tygrů, levhartů, opic, papoušků a dalších zvířat pro budoucí londýnskou zoo, o jejímž založení chce v Londýně jednat. Jenže na lodi vypukne požár a Raffles jen taktak zachrání holý život. I přes ztrátu lodi a všech zvířat však svůj záměr neopustí, a jakmile dorazí do Londýna hned začne vyjednávat o založení podobné společnosti, jaká už existuje pro botanické zahrady i pro zahradu zoologickou. O rok později (v r.1826) už vzniká Zoological Society of London s docela slušnou členskou základnou (150 členů). Vkrátku pak podobné instituce (společnosti) vznikají i v dalších městech Anglie, ale i v Belgii, Nizozemsku, dokonce v Austrálii a v nedávno zformovaných Spojených Státech). Nejbližším cílem londýnské společnosti je založit v Londýně menažérii, podobnou jako má Paříž. A tak se již na jaře r. 1828 otevírají brány „Zoologických zahrad“ v Londýně. Ano, název je přesný a autentický. Pozemek, který se podařilo získat do trvalého pronájmu od královské rodiny, a který byl dosud součástí tehdy příměstského Regent’s Parku (jeho severní částí) je totiž silnicí a vodním kanálem rozdělen na 3 více méně podélné samostatné části. Jde tedy vlastně o 3 zahrady a proto ono množné číslo. Nově použité adjektivum „zoologický“, které velmi výstižně odlišuje subjekt živočišného charakteru od botanických, či jiných subjektů, je natolik příhodný a navíc internacionální, že je rázem všeobecně přijat a používán po celém světě (mnohde ovšem i vedle zachovaného tuzemského názvu), jen s tím, že „zahrada“ je použita v čísle jednotném. Jen pro zajímavost a případné „rejpaly“ doplňuji, že dnes je londýnská zoo uceleným objektem, přístupným po celé své ploše, když silnici podcházejí dva tunely a kanál překlenují dva mosty. Tak se tedy zrodila Zoologická zahrada a my si nyní vlastně můžeme říci co to je. Již z celého předchozího textu vyplynulo, že aby nějaký objekt (či instituce) mohl být nazýván zoologickou zahradou, musí splňovat určitá kritéria. V prvé řadě se musí zabývat živočichy, a to živými živočichy. Neméně důležité rovněž je (jak jistě vyplynulo již i z předchozích řádků), aby šlo o instituci, která je přístupná široké veřejnosti (ať už zdarma, nebo za poplatek), a to pokud možno trvale, nebo trvale alespoň v některé své části, nebo v určitém delším období (sezóně). Živočichové (aspoň jejich většina) zde také musí být trvale vystaveni pohledům návštěvníků a pokud možno v prostředí, které odpovídá jejich přirozenému biotopu a etologii a prostorově i vnitřním vybavením jim umožňuje ukázat jejich přirozené životní projevy. Pokud jde o druhovou skladbu, nemáme pro ni žádné podmínky, i když obecně je přijímáno, že v zoo se můžeme setkat se zástupci většího počtu vyšších živočišných taxonů (jednotek), kdežto jen zástupce vodního světa nacházíme především v akváriích a oceanáriích, hmyz v insektáriích, plazy (a drobné savce) v teráriích a viváriích a ptáky v aviáriích, či voliérách. Jen větší savce a ptáky (především nelétavé) nemůžeme pozorovat nikde jinde, než v typické zoologické zahradě (současné safari-parky jsou významově zoologické zahrady). Poslední podmínkou, která však bývá často přehlížena, nebo i zpochybňována, je, aby zoo umožňovala jak určitá vědecká studia (pozorování, sběr dat, případně i experimentování), tak také úspěšné rozmnožování chovaných zvířat. Když jsme si tedy vysvětlili pojmy, můžeme se opět zabývat vznikáním zoologických zahrad. Ještě krátce po svém založení vyhlížela londýnská zoo dost uboze. Ubikacemi byly většinou dřevěné boudy a ani sestava zvířat nebyla nijak oslnivá. Dokonce zde nebyl ani lev, ba ani velbloud, jen docela slušná sestava ptáků. Po několika letech sem však byla přemístěna zvířata z královských menažérii (Windsdor a Tower) a v padesátých letech (1851) dokonce velmi bohatá a cenná sestava zvířat z Knowsley (viz předchozí řádky). Po vzniku londýnské zoo jakoby se s novými zoologickými zahradami roztrhl pytel (v celém světě to byla jen do roku 1900 docela stovka nových zahrad). Dalo se to konec konců předpokládat již po bouřlivém rozvoji „Zoologických společností“ především v anglicky hovořícím světě, ale i v Evropě. Není proto divu, že již v r. 1830 zahajuje svou prvou sezónu zoologická zahrada v Dublinu – hlavním městě Irska. Ta vejde do historie tím, že zde byla poprvé použita zkratka ZOO, místo celého názvu Zoologická zahrada (což se opět rychlostí blesku ujalo po celém světě). Ale později (v 60. letech XIX. století) zde také došlo k velmi pozoruhodné události. Do zoo bylo dodáno mládě hrocha o váze pouhých 15 kg (novorozené mládě hrocha obojživelného váží asi 35-50 kg) a přežilo zde několik týdnů, což by u „téměř novorozeněte“ bylo zcela vyloučeno (zejména když vezmeme v úvahu i trvání dopravy ze západní Afriky do Dublinu – v tehdejších dobách). Ačkoliv mládě bylo zřejmě dodáváno jako mládě „hrocha“ (tedy hrocha obojživelného), muselo jít zcela nepochybně o mládě hrošíka liberijského (váha novorozeněte 4,5-6,5 kg). Tento druh však byl objeven a popsán až v r. 1849 a to jen na základě lebky a několika kostí, když celé zvíře se dostalo do rukou zoologa J. Büttikofera poprvé až v letech 70. a 80., takže podoba zvířete nebyla do té doby vůbec známa. Škoda, že zmínek o této události je tak málo, takže ani nevíme odkud zvíře pocházelo a co se stalo s jeho kadaverem. Zůstává tedy jediná jistota, že první živý hrošík se dostal do Evropy již krátce po roku 1860 (ovšem aniž se o tom vědělo), zatímco oficielně se udává až r. 1911 (a Německo). Jak již bylo řečeno, zoologických zahrad, které v polovině XIX. století v Evropě vznikaly, byla celá řada a zabývat se vznikem každé z nich by vydalo na celou knihu, takže se blíže podíváme již jen na jedinou a vše ostatní zjistíme pak z připojené tabulky. Tou jedinou „důležitou“ zoo je zoo ve Vincennes v Paříži a důležitá je z toho důvodu, že jde o druhou starou a zároveň dodnes existující zoo v Paříži, která má navíc jistou spojitost s již zmíněnou zoo Jardin des Plantes. V roce 1931 se ve Vincenneském lesíku v Paříži konala Mezinárodní koloniální výstava a při té příležitosti zde byla zřízena malá zoologická zahrada velmi moderního (v té době) ražení. Po vzoru Hagenbeckovy hamburské zoo zde postrádáme mříže a zvířata jsou chována v rozlehlých výbězích, oddělených od návštěvníků vodními příkopy a vybavených nejen množstvím přirozených „přírodních“ útvarů (umělých skal), ale i uměle, přesto však pro oko velmi přirozeně konfigurovaným terénem. Po skončení výstavy výstavba zoo pokračuje a v r.1934 je otevřena veřejnosti pod názvem Parc zoologique de Vinncennes (nebo také Parc zoologique de Paris) – krátce Pařížská zoologická zahrada. Tato zoo je na rozdíl od Jardin des Plantes položena mimo centrální část města, takže zabírá mnohem větší plochu (na počátku 15 ha oproti stálým 5,5 ha Jardin des Plantes) a protože není obklopena zástavbou, může tuto svou plochu ještě stále rozšiřovat. To jí dává možnost nejen větších výběhů a tudíž i větších druhů zvířat (navíc i ve větších – přirozenějších – skupinách), ale také celkově modernějšího pojetí chovu. Objevuje se zde proto (již krátce po otevření) mohutná, 65 m vysoká, umělá skála, která je ideálním prostředím i kulisou pro chov různých druhů vysokohorských ovcí a koz. Tato skála se tak stává symbolem této zoo. Naštěstí jsou obě zmíněné zoo spravované jediným společným centrem – Muséum national d’histoire naturelle – takže určité tematické propojení obou zoo je možné. Muzeum oficielně vzniklo v r. 1793 (vlastně jako dítko Revoluce), když revoluční kvas přivodil změnu názvu Královské botanické zahrady (Jardin royal des plantes médicinales), která byla založena již v r. 1635 Ludvíkem XIII. a postupně se stala centrem celé přírodovědné učenosti Paříže, takže její činnost se již netýkala jen léčivých rostlin (v duchu původního názvu – změněného proto už v r. 1718 Ludvíkem V. jen na Královskou botanickou zahradu – Jardin royal des plantes, nebo jen Jardin des plantes), ale hostila i „Kabinet zvláštností“ a také „Menažérii“ (viz předchozí odstavce). I když celé instituci, jako „královskému kratochvilnému výmyslu“ hrozil zánik, nakonec se revoluce spokojila jen se změnou názvu. Vzniklo tak Muzeum přírodní historie (Muséum d’histoire naturelle), jehož hlavní (a v té době jedinou) součástí byla botanická zahrada (Jardin des plantes) i se svými již tehdy existujícími součástmi, mezi nimiž byla i zoologická zahrada, tedy Ménagerie du Jardin des plantes. Muzeum pak otevíralo další svá pracoviště i expozice, dokonce i mimo vlastní Paříž, takže stálo i u vzniku Vincenneské zoo a dodnes obě tyto instituce spravuje (kromě toho ale v současnosti ještě i další 2 zoo zcela mimo Paříž). Právě díky této společné správě bylo možno hned po vzniku Vincenneské zoo (tedy oficielně Pařížské zoo – Parc zoologique de Paris) koordinovat sbírky obou těchto zoo, a to tak, že menažérie se (vzhledem ke své malé ploše bez jakékoliv možnosti rozšiřování – uprostřed pařížské zástavby) soustřeďuje na malá zvířata (menší savce, ptáky, plazy a od 30. let minulého století i bezobratlé). Staré masivní budovy (např. sloninec) zůstaly sice zčásti zachovány jako památníky počátků zoologických zahrad, ale své původní chovance už nehostí. Všechna velká zvířata, zejména kopytníci, kteří potřebují velké prostory, byla postupně přemístěna právě do Pařížské (Vincenneské) zoo a Menažérie Muzea přírodních věd (Muzeum-zoo) se dnes soustřeďuje na chov a odchov(!!) menších, zvláště pak vzácných a ohrožených druhů, které bychom zase marně hledali v Pařížské zoo. Více a konkrétněji se o tom dovíme v následující kapitole. Na závěr ale musím ještě dodat, že v současné době (od r. 2010) je pařížská zoo kvůli probíhající rozsáhlé rekonstrukci uzavřena (většina zvířat je dočasně přemístěna do jiných zoo) a s jejím znovuotevřením se podle posledních zpráv počítá někdy v r. 2014.