Rozpravy 1

Když mne před drahnou dobou můj kamarád, a tehdy novopečený president Unie českých a slovenských zoo, ing Jiroušek, upozornil na možnost přispívat do výročního tisku Unie, bral jsem to spíše jako zdvořilost, než jako skutečnou možnost a výzvu.

S postupující dobou jsem se ale touto možností zabýval vážněji a stále více, jednak proto, že jsem také stále více ztrácel možnost komunikace s bývalými kolegy, ale především proto, že jsem stále více a bolestněji pociťoval absenci nejen takovéto své komunikace, ale i odborné polemické komunikace vůbec. A to přesto, že zajímavých polemických témat nejenže vůbec neubylo, ale naopak jich přibývá stále více a stále rychleji. A v současnosti panující naprostá názorová roztříštěnost nejen laické, ale i odborné veřejnosti, již také přináší své negativní důsledky. Nemohu a ani nechci samozřejmě tvrdit, že nám v naší biologii chybí jakákoliv diskusní a polemická tribuna. Vysloveně pro pracovníky zoologických zahrad však tady přece jen jistá mezera je. A tak i proto jsem se nyní rozhodl využít dávné výzvy svého dlouholetého kolegy a přítele, a pokud jeho výzva ještě stále platí, a pokud také usoudí, že následující úvahy mohou být i něčím víc, než jen stařeckými bláboly, pokusím se v následujících odstavcích svá tvrzení o přibývajících polemických tématech co nejvíce konkretizovat.

Než však přistoupím k prvému z témat, chtěl bych se ještě jen krátce pokusit o ospravedlnění zvoleného a poněkud archaického názvu celého seriálu. Má volba je totiž nanejvýš účelová a úmyslná. Když jsem v úvodu použil slova “polemická komunikace”, neměl jsem v žádném případě na mysli nějaké bojovné dohadování v hádavém tónu a s hojným uplatněním silných výrazů, útočných osobních rýpanců a nevybíravých osočení – tedy všechno to, co v dnešní době většina lidí, bohužel, chápe pod pojmem “polemika”. Stejně tak jsem neměl na mysli ani povýšenecké ukrývání chabých argumentů do mnohomluvné a výsostně vědecké terminologie, jejímž jediným cílem je “protivníka” zblbnout a zadupat do prachu ubohosti a trestuhodné neznalosti. I toto se skrývá pod honosnými (a češtině cizími) názvy, jako jsou polemika, konverzace, komunikace, disputace, či dokonce konfrontace. A tu jsem si připomněl ducha starých časopiseckých odborných úvah, které byly velmi často uváděny pod tímto krásným, ryze českým, veskrze smířlivým a nanejvýš tolerantním názvem: rozprava. Mám pocit, že již ze samotného tohoto slova vyzařuje klid, umění naslouchat, a také pochopení pro odlišnost názorů a připravenost a ochota případně i svůj dosavadní názor revidovat. Protože bych si velice přál, aby právě tyto hodnoty a právě takový duch zavládl i na následujících stránkách a mezi odbornou veřejností vůbec (a dokonce nejen odbornou), nemohl jsem si prostě vybrat jiný titulek, než právě tento.

Na druhé straně ale musím také připomenout, že smířlivost samotné rozpravy neznamená zároveň i tupost, či otupělost argumentů, ochablost logiky, či ochotné přebíhání od názoru k názoru. Jsem přesvědčen, že každý člověk má právo, ba dokonce povinnost, změnit svůj názor, jen pokud je k tomu donucen pádností a nevyvratitelností argumentů. A takováto změna názoru není v žádném případě prohrou člověka, ale pouze prohrou jeho dosavadních argumentů. Ať se tedy napříště (a přinejmenším na následujících stránkách) neutkávají lidé, ale jen a jen argumenty.

Téma 1 – Pojem druhu a systematika vůbec

Nedovedu si představit, že by rozprava o biologii mohla začínat jinak, než u systému a systematiky. Jakákoliv diskuse či rozprava totiž pracuje se slovy, především pak se slovy, jejichž význam je jasně a srozumitelně předem určený, a která se tímto svým jasným vymezením stávají pojmy. V případě biologie si musíme navíc uvědomit, že jde o vědu s nanejvýš širokým, mezinárodním a vyloženě celosvětovým využíváním a uplatněním, a že tedy i používané pojmy a jejich jednoznačné vymezení musí být srozumitelné doslova celému světu. Jistě, že se to netýká naprosto všech pojmů s nimiž biologie pracuje, ale těch základních nepochybně ano. A k těm nejzákladnějším, stejně tak nepochybně, patří celé biologické názvosloví a jeho uspořádání. Jinými slovy, je to systém a systematika. Bez nich se stává jakákoliv rozprava nesrozumitelná, a tedy nemožná. Je obrovským štěstím biologie (alespoň podle mého názoru), že génius, který si toto vše uvědomil, se objevil na scéně již poměrně velmi krátce po jejím vzniku. Tímto géniem byl tvůrce botanického i zoologického mezinárodního názvosloví a systému – švédský lékař Karel Linné (či přesněji Carl von Linné – latinsky pak Carolus Linnaeus). Jen jeho zásluhou byla tak biologie plně připravena na badatelskou a objevitelskou explozi hned od samých jejích nejranějších počátků v závěru 18. století. A stejně tak jen jeho zásluhou je i současný stav, který v biologické systematice panuje, až neuvěřitelně přehledný, srozumitelný a uspořádaný. I tak by však naše uspokojení mohlo být jen stěží na místě. Od dob Linného totiž uplynulo již téměř 250 let a je až s podivem, kolik se za tu dobu našlo biologů, kteří s geniálním odkazem zacházeli s trestuhodnou nedůsledností a povrchností. Nejen, že nerespektovali zavedená pravidla pojmenování jednotlivých taxonů, ale vnášeli chaos i do jejich běžného používání a systematického uspořádání. V dnešním systému se tak setkáváme s množstvím neplatných synonym, u jejichž vzniku nestál ani omyl, ani přehlédnutí, ba ani nevědomost (což všechno by bylo vcelku pochopitelné, a tím i omluvitelné), ale přímý úmysl, či kolegiální (nebo spíš nekolegiální) spor. Zdá se mi, že vzájemné spory byly (a jsou dosud) vůbec nejsilnější hybnou silou v celé systematice (což by se dalo konec konců hodnotit i kladně). Vedou se nekonečné spory o to, zda zjištěné odlišnosti taxonu opravňují, či neopravňují jeho oddělení, a pokud opravňují, tak zda to má být na úrovni druhu, či poddruhu, nebo jen variety, či natia, nebo dokonce na úrovni rodu (nebo snad aspoň podrodu), zda uznávat či neuznávat kategorie jako pod-, nad- (-čeleď, -řád, aj.), tribus, “superspecies”, aj., zda odlišnosti jsou, či nejsou v rámci druhové (poddruhové, atd.) variability, zda jsou, či nejsou důsledkem konvergence, zda byla, či nebyla typová série dosti početná, atd.,atd. Všechny druhy sporů snad ani není možné vyjmenovat a rozhodně to není cílem těchto řádků. V poslední době se dokonce ujal a velmi rozšířil postup, jehož jediným cílem je, vyvarovat se jakéhokoliv závěru (zejména s dopadem na systematické zařazení), který by mohl být soupeřícím “kolegou” napaden, zpochybněn, vyvrácen a v konečném důsledku tak použit k zostuzení svého autora. Na rozdíl od starších publikací (mnohdy i jen popularizačních), setkáváme se v moderních odborných dílech velmi často jen s tím nejhrubším systematickým členěním (řád, čeleď) a v jeho rámci, s řazením druhů podle abecedy. Autorovi tak nelze vůbec nic vytknout, takže je z obliga. Ovšem také se nedá nic přeřadit, opravit, či přeorganizovat, a tím se opět o krůček přiblížit tomu kýženému systematickému uspořádání, které by co nejvýstižněji odráželo jak fylogenetickou příbuznost, tak i podobnost co největšího počtu vlastností. Konečný cíl biologického systému se tak nejen nepřibližuje, ale naopak nepředstavitelně vzdaluje. Navíc se tím vnáší i další chaos do názvosloví. Zkuste totiž zjistit při takovém uspořádání, že například Contia angusticeps (uvedená v čeledi užovkovitých pod písmenem C) a Eirenis persicus (uvedená v téže čeledi o hodný kus dál, pod písmenem E) jsou ve skutečnosti synonyma téhož druhového taxonu. Pokud nejste přímo odborník na užovky, tak na toto přehlédnutí autora, který do výčtu druhů zařadil jeden taxon dvakrát, nemůžete vůbec přijít. A což teprve, když synonymické názvy odděluje od sebe náhodou skoro celá abeceda. Pokud by ovšem autor řadil ve svém díle taxony důsledně podle stupně jejich příbuznosti, musel by na omyl přijít sám, nejpozději při korektuře. A v opačném případě by jeho omyl odhalil i laik, který by si při pečlivém pročítání musel nutně všimnout, že stejný popis, lokalitu i další data pročítal před chvílí, jen o několik stránek dopředu. U některých “děl” se nemohu ubránit dojmu, že abecední uspořádání zvolil autor právě i z tohoto důvodu.

Vraťme se však k nejčastější příčině sporů: totiž k rozhodování, zda daná forma již může být nazývána druhem, nebo jde jen o poddruh, případně ani to ne. Osobně jsem přesvědčen o tom, že k těmto sporům by nemuselo vůbec docházet. Kdyby …. Ale začněme od Adama, tedy od Linného. Ten se s tímto problémem (snad jako jediný biolog) nepotýkal. Ona totiž v jeho době kategorie poddruhu neexistovala. Každý jedinec, který se od ostatních, podobných, nějak odlišoval, byl tak zařazen do jiného druhu. Podobné druhy pak tvořily rod, podobné rody řád a podobné řády třídu. A dost. Proč se tedy později tento problém vynořil? Důvody byly pravděpodobně dva. Jednak Linnéovým následovníkům připadlo jeho dělení příliš “hrubé”, ne dosti důsledně vystihující míru rozdílů mezi taxony uvnitř určité jednotky (např. jednotlivé druhy vyder se od sebe navzájem liší méně, než se liší kterákoliv vydra třeba od skunka, z téže čeledi kunovitých. Rodové odlišení, jako nejblíže nižší, se tak jeví jako nedostatečné, zejména proto, že i mezi vydrami rozlišujeme několik rodů. Je proto vhodné všechny je sloučit do jedné “mezijednotky” – podčeledi, která však již neobsahuje rody skunků – jichž je také více – a která tím hromadně odráží větší odlišnost vyder od všech ostatních kunovitých – včetně skunků). Uvedený příklad (jehož analogie můžeme vysledovat na všech systematických úrovních bez rozdílu) snad dostatečně ilustruje, nejen to, že snažení Linnéových následovníků, vložit mezi stávající systematické jednotky (byť již od dob Linnéových několikrát obohacené dalšími kategoriemi) ještě jakési podjednotky a mezijednotky, bylo plně pochopitelné, oprávněné a nevyhnutelné, ale také to, že celý takto vytvářený systém je zcela nepochybně “umělým” produktem lidí, kteří se tak snaží usnadnit si vlastní orientaci v celém tom omračujícím množství informací, dat a názvů. Jestliže chce být například opravář aut úspěšný a především dostatečně rychlý, musí si v prvé řadě nějak uspořádat svůj sklad nářadí a nejrůznějších náhradních dílů. Do jedné skříně si tak uloží šrouby do šuplíků podle velikosti, či tvaru, typu závitů atd., stejně tak závlačky, nýtky, matky, pérovky atd. V další skříní budou elektrosoučástky, jinde těsnění, také různé typy nářadí a vůbec vše, co může ke své práci potřebovat. Čím víc bude mít přihrádek a šuplíků, tím snadnější bude pro něj hledání a jeho práce tak bude rychlejší (pochopitelně to vše platí jen po určitou mez, ale to už je jiná kapitola). A totéž vlastně dělá i biolog, který se chce co nejrychleji orientovat v předmětu svého zkoumání. Vytváří si řadu “šuplíků” a “přihrádek” na všech myslitelných hladinách rozdílů a odlišností a do nich pak zařazuje určité jedince, vždy na základě svých zjištění a informací, které o nich má k dispozici. Jak se zvyšuje množství dostupných informací, může se měnit i zařazení určitého jedince, někdy i dost podstatně. To vše je vcelku logické a správné.

Jenže některým biologům se toto uspořádání, a především takto nějak znějící vysvětlení, hrubě nelíbilo. A jsme u kořene problému a zároveň i u druhé a hlavní příčiny vzniku výše nastíněných sporů. Mohu spekulovat o celé řadě důvodů, které tyto biology vedly, počínaje obyčejnou ješitností a konče snad i náboženstvím a politikou. Skutečností však je, že když už byli nuceni uznat “umělost” všech takových systematických jednotek, jako je třída, řád, čeleď, či rod, a také všech “mezikategorií”, rozhodně se vzepřeli uznat také “umělost” druhu. To už by bylo příliš. Prohlásit o sobě, že vlastně studují něco, co ve skutečnosti a “objektivně” vůbec neexistuje a je to jen pouhým produktem “umělého kastlíčkování”? Ne, to tedy nikdy! Takový názor se mi jeví i jako celkem pochopitelný v době církevní nadvlády, kdy všeobecně panovala víra ve stvoření světa, tedy i zvířat a rostlin (rozuměj – všech jednotlivých druhů zvířat a rostlin) Bohem, a to v konečné a neměnné podobě. Názor se dá chápat i v době mnohem pozdější, kdy na svět vykukovalo nebezpečí nacionalismu a rasismu, proti nimž se snad dalo bojovat tezí o jediném druhu Homo sapiens, jako o přirozené a “přírodní” jednotce, jejíž další dělení (například do ras, či národností) musí tak nutně být “nepřirozené”, a tedy i nepřípustné a hodné potlačování všemi prostředky (jak dnes můžeme vidět, ani v tomto boji teorie “přírodnosti” a “přirozenosti” druhu nepřinesla žádné výrazné a konečné vítězství). Avšak to, že tento názor převládá i dnes, v době obecného přijímání Darwinovy vývojové teorie, v době obrovského nárůstu našich vědomostí a informací, včetně těch o přírodě, a zároveň i v době vystřízlivění z představ o možnosti boje proti rasismu a intoleranci nějakou teorií, to již chápat nemohu, a tím méně se s tím mohu ztotožnit.

Poohlédněme se ale také po nějakých důkazech a argumentech, které by naopak podporovaly názor, že tak, jako ostatní systematické kategorie i druh je kategorií umělou, vytvořenou člověkem. Můžeme začít definicí druhu a tím, jak se její podoba časem měnila. Nechci se zdržovat přesnými citacemi. Každý zájemce se jich může dobrat v každé učebnici biologie, těch z předminulého, minulého i tohoto století. Ve všech se mluví o druhu, jako o něčem, co existuje zcela objektivně, nezávisle na člověku. Jak je však potom možné, že totéž, co jeden vědec popisuje jako druh, jeho kolega jako druh neuznává, a snad jen aby to tak nebolelo, přiznává tomu úroveň poddruhu, případně ještě nižší kategorie (například natia, či variety)? Konec konců tyto nižší kategorie snad vznikly jen proto, aby vzájemný spor pozbyl na ostrosti a nesmiřitelnosti: (“ano, odlišnosti zde jsou, ale nedosahují úrovně druhu”). Dalo by se snad pochopit, že jeden biolog měl k dispozici více informací, řekněme o odlišnostech, než ten druhý. Odborné knihy jsou však plny případů, kde je zcela zřejmé, že oba vycházejí z naprosto stejných informací (například důkladné prohlídky typu, či typové série) a liší se především v jejich výkladu (interpretaci). Jak je však možné, vykládat objektivně existující skutečnosti subjektivně zcela opačně? Buď pak musí být chyba (nejasnost) v jejich objektivitě, tedy v definici pojmu (v našem případě druhu), nebo v některém z obou biologů. Jinými slovy, v jeho znalostech a kompetentnosti, či ještě jinými slovy – jen jeden z biologů je dobrý (tedy znalý) biolog, zatímco ten druhý musí být horší (méně znalý) biolog, případně diletant, nebo, budeme-li ještě méně ohleduplní, pak je to přímo blbec. A jsme u kořene sporů, u jádra problému a snad i potíží celé biologie. Nemůže totiž připustit nejasnost, či dokonce chybu v definici pojmu “druh”, a tak se pouští do osobních, více či méně ostrých šarvátek mezi biology, jejich skupinami a školami. A my se pak můžeme setkat na jedné straně s velkou skupinou zastánců například jediného existujícího druhu medvěda, který se, pravda, může případně rozpadat do nižších, zanedbatelných (řekněme poddruhových) kategorií, jako je medvěd lední, ušatý, hnědý, černý, malajský a pyskatý, nebo na druhé straně s ještě větší skupinou zastánců existence 6 druhů medvědů, seskupujících se do 5 podrodů. A mezi tím můžeme narazit na malé skupinky, či jednotlivé zastánce existence jakýchkoliv počtů druhů medvědů mezi 1 až 20 a možná i ještě vyšších. A to jde o poměrně velké a dá se říci notoricky a všeobecně známé zvíře. Což pak teprve u menších a málo známých tvorů. Není proto divu, že popisná a poznávací aktivita biologů se začíná stále více soustřeďovat na poddruhy, případně ještě nižší kategorie. Piedestal druhu je tím nedotčen, bádání a popisy mohou pokračovat, ale ostrost vzájemných střetů je otupena a autorita autorů zachována.

Původní definice druhu, jako objektivně existující a jasně a jednoznačně vymezené (jak jinak, než objektivně!) systematické kategorie, se však musí ve své historii vyrovnávat ještě i s dalším problémem: s problémem kříženců. Na samém svém počátku tato definice suverénně prohlašuje, že druh, tedy skupina jedinců tvořící druh, se s jiným druhem, tedy příslušníky jiné skupiny jedinců, nekříží, tedy nedává potomstvo. Tato skutečnost (tedy nemožnost zplození potomstva s příslušníkem jiného, byť podobného druhu) může být tedy považována za objektivní potvrzení druhové systematické kategorie zkoumaného jedince, či populace. A objektivitu druh potřebuje jako sůl. Jenže ouha, ono se brzy, především při chovu v zajetí ukazuje, že to nemusí být tak docela pravda. Kříženci vznikají. Když už se tato část definice stává evidentně neudržitelnou, přidá se k ní dodatek: “za přirozených podmínek, ve volné přírodě”. Tím jsme se vyrovnali s houfy kříženců v zajetí a můžeme klidně spát. Ale ne nadlouho. S přibývajícími pozorováními volné přírody, přibývá i nezpochybnitelně doložených svědectví o výskytu kříženců i ve volné přírodě. A tak do definice přibývá další pasáž: “a pokud se snad kříženci narodí, zůstávají celý život neplodní”. Zase je chvíli klid, ale biologové dokáží být neuvěřitelně rýpaví a vytrvalí. A tak se objevují zprávy o potomstvu, jejichž rodičem je kříženec. Druh, jako objektivně existující kategorii, je však třeba obhájit za každou cenu. Do posledního dodatku se tak dostává krátká vsuvka: “zůstávají …v samčím pohlaví…celý…”. A celý kolotoč – nová pozorování – nová fakta – nové přeformulování definice – se otáčí stále dál a stále rychleji. Objevují se další výjimky (například pro hermafroditní organizmy) a jedna z posledních definic konstatuje, že k mezidruhovému křížení sice dochází, ale jen výjimečně, aniž by se tím samostatnost druhů narušila. Jediná “objektivně” existující systematická kategorie tak se skutečně bohorovným klidem přežívá i přelom tisíciletí.

A to i přesto, že již po řadu let se zde vynořuje ještě další bolavé místo a stále naléhavěji vyžaduje řešení, kterého se mu stále nedostává – nemůže dostávat. Jde o vývojovou teorii. Od dob svého tvůrce – Charlese Darwina – se z neduživé, “absurdní”, potlačované a osočované hypotézy rozrostla tato teorie do dnešní nebývalé síly a nevyvratitelnosti. Ano, “člověk skutečně vznikl z opice” a s výjimkou dogmatické církve snad už není nikoho, kdo by o tom dnes ještě pochyboval. Jenže, co pak s “objektivně” existujícím druhem Homo sapiens? A nejen s ním. Vlastně všechny dnes existující druhy zde dříve (před deseti, sty milióny let) nebyly. Jejich “objektivní” existence tedy musela někdy začít. Kdy to bylo a jak to probíhalo? Vývojová teorie tento problém velmi uspokojivě řeší (pozvolným vývojem), ale zároveň tím zasazuje i smrtelnou ránu objektivitě existence druhu. Jestliže jeden tvar, rys, podoba, forma, postupně a pomalu přechází v jiný tvar, jehož odlišnost od výchozího s časem neustále a téměř plynule narůstá, je velmi obtížné, ba prakticky zcela nemožné, určit právě ten bod, v němž ona samostatná a objektivní existence nového tvaru začíná. Takovýto bod totiž objektivně existovat nemůže, protože vůbec není bodem (okamžikem), ale delším časovým úsekem, v němž se však změny pozorovaného subjektu nezastavují, ale naopak nadále probíhají a neustále se prohlubují. Je pak jen na pozorovatelském subjektu, ve kterém stadiu těchto změn je jejich měrou pohnut k tomu, aby začal považovat pozorovaný subjekt za kvalitativně nový, tedy za jiný druh.

Počáteční jednoduchá přímka (či křivka), znázorňující vývoj změn v čase, se od určitého bodu začíná rozdvojovat, přičemž obě větve rozdvojení se od sebe vzdalují stále více. Svislé přímky znázorňují okamžiky (časový údaj), k nimž je popisně zachycen okamžitý stav vývoje, a to na obou vývojových křivkách (v bodech jejich průsečíků se svislicemi). V praxi je toto zachycení vyjádřeno podrobným popisem všech znaků určitého konkrétního jedince z populací, jejichž systematická identita se má určit, především však těch, jimiž se porovnávaní jedinci liší. je zřetelně patrno, že jak počet odlišných znaků, tak i velikost (míra) každé z odlišností bude tím větší, čím větší je vzdálenost obou vývojových větví od sebe, jinak řečeno, čím dále od bodu rozdvojení svislici proložíme. Stejně tak je i zřejmé, že těsně za bodem rozdvojení by asi nikdo počátek nového druhu nehledal, přestože určité rozdíly mezi oběma vývojovými větvemi jsou nepochybně pozorovatelné už i zde. Je tedy možno konstatovat, že s časem neustále se zvětšující rozdílnost obou vývojových větví je objektivní skutečností, avšak posouzení onoho časového momentu, od nějž je tato míra vzájemné rozdílnosti dosti velká na to, aby opravňovala jejich rozlišení na druhové, či jiné úrovni, je čistě subjektivní záležitostí každého jednotlivého posuzovatele.

Proti tomuto výkladu a přístupu lze jen stěží něco namítat a biologové byli nuceni jej přijmout zároveň s přijetím celé vývojové teorie. Přesto se však úporně snaží i nadále udržet dogma o objektivní existenci druhu s přímo omračující ekvilibristikou: Vždyť vývoj se vlastně týká především minulosti, respektive probíhá tak pomalu, že na dnešních formách není prakticky zjistitelný. Oddělíme tedy systém a systematiku minulosti (tedy vymřelých, neboli fosilních organizmů) od systému a systematiky současnosti (tedy žijících, neboli recentních tvorů). V paleontologii ať si pak třeba definují druh jako umělou (subjektivní) kategorii, ale v systematice současnosti zůstane i nadále zachován jako přirozená, objektivně existující jednotka. A tak tedy máme dnes v biologii pro tutéž skupinu organizmů (říši živočichů) systémy dva, a bohužel téměř nekompatibilní (tedy vzájemně neslučitelné). Přímo exemplárním příkladem zmíněné pojmové ekvilibristiky může být například i právě vycházející encyklopedické dílo Diderot. Pod heslem “druh” zde čteme: “Přirozeně se vyskytující skupina jednotlivých organismů, která tvoří základní jednotku evoluce.” (“Přirozeně” – rozuměj “objektivně”). Dále se zde hovoří i o “přirozené entitě, reálné, reprodukčně izolované, samostatné jednotce v biosféře” atd., až se dostaneme k celé řadě dalších, účelově vytvořených pojmů, jako je “druh biologický”, “druh fylogenetický”, “druh taxonomický”, “druh evoluční” a konečně i “druh paleontologický”, u nějž se pak v závěru dočteme: “Druh, který je přirozenou jednotkou, jež existuje nezávisle na našem vidění a vnímání reality, je tedy v čase vymezen subjektivně, v závislosti na názoru klasifikátora (člověka, který se snaží realitu popsat). Je to však jediná možnost, jak realisticky pochopit druh v čase.”(konec úplné citace). Suma sumárum, jak říká klasik: “je to složité jak žebř”, takže raději do toho človíčku vůbec nevrtej! A nebo realisticky pochop, že ačkoliv je druh přirozenou jednotkou objektivně existující (tedy nezávisle na člověku), je vymezen subjektivně, tedy právě člověkem.

Oč jednodušší by bylo, kdybychom konečně už odložili ono “objektivní” dogma, sahající svými kořeny snad až kamsi do oblasti církevního božského stvoření a připustili, že stejně jako všechny ostatní kategorie a jednotky biologického systému, je i druh zcela umělým šuplíčkem, vytvořeným člověkem jen proto, aby se mu lépe (a srozumitelněji) vzájemně komunikovalo, a aby se mohl sám lépe orientovat v objektivní přírodě. Konec konců botanikové už ze své definice slova “přirozený”, či “objektivně” téměř vypustili a také žijí. Podle nich je druh: “…základní systematickou jednotkou” a dále: “Je to soubor mnoha populací rostlinných jedinců, kteří si jsou ve všech základních znacích a vlastnostech maximálně podobní, pocházejí ze společných předků a za určitých stanovištních podmínek jsou rozšířeni na určité přirozené ploše zemského povrchu (areál druhu).”(citace: “Geografická encyklopedie” “Rekordy” “Živý svět – rostliny” rok vydání 2001). Je to sice také značně nejednoznačná definice (jak už to tak u definic subjektivních pojmů a jednotek bývá), ale aspoň se zde nikde nemluví o tom, že by druh existoval nezávisle na člověku a byl tak jedinou přirozenou kategorií systému.

A jedna z úvodních námitek, co že to vlastně biologové zkoumají, když druh objektivně neexistuje? No přece konkrétní živé či mrtvé jedince. To jedinec je tou přirozenou, objektivně a na člověku nezávisle existující entitou, či chcete-li, jednotkou. Jen jedinec vzniká v přírodě zcela přirozenou cestou a samostatně v ní existuje, naprosto nezávisle na vůli člověka (!!někdy!!). A jedině jedince může biolog také zkoumat, popisovat, měřit, vážit, posuzovat a zařazovat do svého umělého systému (na základě jím, člověkem zvážené míry podobnosti s jinými jedinci). A že je každý jedinec skutečně zcela jedinečnou a samostatnou entitou, která se od všech ostatních jedinců někdy více, někdy jen zcela nepatrně, ale přece jen liší, a to nezávisle na čase i na všech možných systematických jednotkách, o tom snad při dnešním stavu našeho vědění již nikdo nemůže pochybovat.

Možná se celé toto rozumování bude zdát někomu příliš scholastické a pro praktický život zcela zbytečné. Co nám to přinese, jestliže prohlásíme druh za umělý taxon, nebo jej budeme dále brát jako objektivní realitu? Samozřejmě i zde se mohou názory velmi různit. Já osobně jsem ale přesvědčen, že zejména pro praktickou práci zoologických zahrad a jejich pracovníků, může mít změna našeho přístupu k druhu dalekosáhlé důsledky. Domnívám se totiž, že celá řada negativních jevů, s nimiž jsem se v zoo setkával, měla své kořeny právě v oné chybné definici druhu. A právě proto jsem se jí na předchozích řádcích tak zevrubně zabýval. Přejděme však k těm negativním jevům.

Podíváme-li se do historie zoologických zahrad, zjistíme, že poměrně velmi brzy se tu začaly prosazovat tendence, směřující k úspěšnému rozmnožování chovaných zvířat. Mimochodem tendence, které v současnosti konečně dospěly až do žádoucího stadia, kdy formou t.zv. záchranných chovů přímo a aktivně (a úspěšně) pracují na odvrácení hrozby vyhubení či vymření celé řady druhů (a dnes už i poddruhů!). Tyto velmi žádoucí a chvályhodné tendence však měly v minulosti někdy i velmi neblahé důsledky. Je vcelku pochopitelné, že éra, ovládaná především hlediskem atraktivity a senzačnosti, příliš nepřála serióznosti a až hnidopišské pečlivosti při výběru výchozích partnerů při zakládání skutečného chovu (tedy úspěšného odchovávání mláďat). Ke cti tehdejších pracovníků zoo však budiž řečeno, že i tak se poměrně zodpovědně drželi zásady, neprodukovat křížence, tedy nemíchat … jenže co? …no pochopitelně druhy. Co ale byly tehdejší druhy? Přesně v duchu tehdejších názorů, jak jsme o nich již hovořili, mohlo být druhem prakticky cokoliv. Vždyť ani vědci, renomovaní zoologičtí odborníci, se na tom nemohli shodnout (že to bylo kvůli chybné definici druhu, o tom jsme již hovořili). Představme si nyní nějakou takovou (modernista by řekl “modelovou”) situaci: Zoo má mezi svými chovanci lva z jižní Afriky a lvice z Alžírska. Podle některých zoologů náleží jihoafrický lev do druhu Leo capensis, zatímco alžírské lvice přísluší druhu Leo barbaricus. Ke vzájemnému spárování by se tedy nemělo přistupovat. Jenže jiní zoologové (a těch je dokonce více) proti spáření nic nenamítají, protože všichni lvi patří do jediného druhu Felis leo, což bude mimo jiné možno potvrdit i tím, když se z tohoto spáření narodí a odchovají lvíčata. Pokusme se vcítit do uvažování tehdejšího zoologa: Bylo by dobré a atraktivní mít v zoo lvíčata. Těžko soudit, kde je pravda; jihoafrický lev vypadá zcela jinak než alžírské lvice, takže teorie o druhové odlišnosti by mohla mít své oprávnění; zoo ale nemá ani jihoafrickou lvici, ani alžírského lva, aby zajistila čistokrevnost i v tomto pojetí. A kde je taky teď shánět, a jak mohu věřit, že i pak, obchodníkem udaná lokalita bude pravdivá. Konec konců, pokud jde skutečně o rozdílné druhy, neměl by se odchov vůbec podařit. A když by, na druhé straně, vše patřilo jen do jediného druhu, který jediný je zároveň i tou přirozenou, a tedy zachování hodnou zoologickou jednotkou, tak proč váhat? Nevím jak kdo, ale já si nedovedu představit nikoho, kdo by se za této situace nerozhodl pro odchov. A důsledek? Dnes uznávaný poddruh kapského lva je definitivně vymřelý, stejně jako poddruh lva berberského. A o zoozahradní směsce, známé například pod termínem “Lipský lev”, většina dnešních zoologů už asi také slyšela a chápe, že pro dnešní chovatele je naprosto bezcenná. A to jsem si vybral poměrně vzácný případ, kdy zoo měla k dispozici pravdivé a spolehlivé údaje o místě původu svých zvířat. Jen naprosto nezřízený optimista by mohl pochybovat o tom, že obdobných případů byly řádově tisíce. Někdo však může namítnout, že to byl šerý dávnověk zoo, a že v posledních desetiletích se všechny zoo při odchovech již orientovaly na poddruhovou čistotu (Mimochodem, nepřipadá vám absurdní, že praxe, aby nenadělala víc škod, než užitku, musela opustit již etablovanou “základní” kategorii a přiklonit se k jiné, “nezákladní”?!). Pokud jde o druhy, jako je lev, tygr, levhart, zebra, žirafa a několik dalších, mohl bych snad i souhlasit (i když ani zde bych za to ruku do ohně nedal), co však ty stovky a tisíce ostatních druhů? Vždyť teprve zcela nedávno doznívala vzrušená diskuse o “čistých” a “nečistých” chovech orangutanů (a to dnes již všechno směřuje k uznání dvou poddruhů za samostatné druhy!), asijští a afričtí gepardi se snad ani nikdy nerozlišovali a divoká prasata, bobry, losy, jeleny, rysy, medvědy a stovky dalších bych si raději ani nepřipomínal. A jen tak mimochodem: zkuste se třeba v některé moderní odborné publikaci (a nejen české) dopátrat, kolik poddruhů rozlišujeme u zcela běžných druhů, například u naší veverky (Sciurus vulgaris), nemluvě už o tom, které že to jsou, a kterým z nich třeba hrozí zánik. Je třeba si také uvědomit, že i pokud dnes nastoupíme, možná zčásti i na základě těchto našich rozprav, cestu nápravy (nebo jsme ji někde snad už i nastoupili), můžeme tak vlastně jen “paběrkovat” a dlouhá řada forem (i když ne právě “druhů”) je již neodvratně ztracena. Mimo jiné i díky “teoretickým” sporům o druh, zaviněným (opět mimo jiné) i jeho nevhodnou definicí a zejména pak tvrdošíjným, až dogmatickým setrváváním na ní i dnes.

Než postoupím dále, chtěl bych se také zmínit o problému, s nímž jsem se zvláště v poslední době v kolegiálních diskusích častěji potýkal: Co tedy máme v zoologických zahradách zachraňovat – druhy, nebo poddruhy? Bohužel i tato otázka bezprostředně souvisí s naším tématem a s chybnou definicí druhu. Pokud bychom na druh nehleděli jako na něco mimořádného, až téměř posvátného a nesrovnatelného s žádnou jinou kategorií (“…vždyť je to, proboha, v celé přírodě jediný přirozený, objektivně existující subjekt!”), nemohla by být takováto otázka vůbec vyslovena. Pokusme se však skutečně zamyslit nad tím, co vlastně chceme, či máme zachraňovat. Je to příroda, a nebo nějaký šuplíček, člověkem uměle vytvořený? Nepochybuji o tom, že odpověď na tuto otázku bude znít: příroda (tedy – živá příroda). Co to ale je, ta příroda? Pod pojmem příroda nepochybně rozumíme soubor všech živých organizmů na Zemi, ale je nemožné a nereálné chránit, či zachraňovat všechny živé organizmy. Připomeňme si tedy biblický příběh Noema a jeho archy a zjistíme, že asi tak nějak by měla záchrana přírody vypadat. Vyjádřeno odbornou terminologií dneška, měla by se tedy chránit a zachránit co největší šíře genetické variability (co největší část celého genofondu). V praxi to ovšem znamená zachraňovat, či lépe řečeno, napomáhat uchování především jakékoliv odlišnosti (jako vnějšího projevu genetické variability). V tomto kontextu je tedy zcela lhostejno, zda formu, která se nějak liší od ostatních, nazveme (na základě míry této odlišnosti) druhem, poddruhem, natiem, varietou, či jakkoliv jinak. Podstatné je, že vykazuje jisté odlišnosti a již z tohoto titulu si zaslouží, abychom usilovali o její záchranu, či spíše o její zachování. Úvodní otázka je tedy nevhodně, nebo spíš nešťastně formulována a jediná správná odpověď zní, že při našem rozhodování bychom se neměli řídit tím, jak co nazýváme, ale tím, co to skutečně představuje.

Přitom si snad i uvědomíme, že pokud bychom se touto zásadou dokázali řídit už mnohem dříve a místo nesmyslných sporů o to, zda taxon je druhem, poddruhem, či něčím jiným, se raději věnovali pečlivému a důslednému odhalování a popisování VŠECH forem, které se nějak (jakkoliv nepatrně) odlišují od ostatních, a také jejich vytrvalému evidování a sledování, velmi pravděpodobně bychom byli mohli mnohé z napáchaných škod ještě odvrátit. A k tomu, abychom se takto chovali již dávno, nám mohlo velmi účinně dopomoci i včasné opuštění nevhodné definice druhu. Domnívám se, že tím odpovídám i na otázku, zda tu nejde jen o plané teoretizování, bez jakéhokoliv dopadu na náš praktický život a na přírodu kolem nás.

Tím ale naše rozprava o systému a systematice ještě nekončí. Jejich význam je právě pro zoologické zahrady a jejich pracovníky totiž daleko hlubší, než by se na první pohled zdálo. Alespoň podle mého názoru. Na základě postavení určité formy v zoologickém systému je totiž možno do značné míry usuzovat na mnohé její vlastnosti, potřeby a projevy, a to i bez její předchozí znalosti, jen na základě analogií s jinými, příbuznými formami. A to může být pro pracovníky zoo velmi cenné, protože každá zoo se čas od času setkává s formou, která je pro ni zcela nová a neznámá, s jejímž chovem nemá naprosto žádné zkušenosti, a jejíž potřeby jsou pro ni velkou neznámou. I v takových případech je však možné předejít mnohým škodám z neznalosti, pokud detailně známe zařazení takové formy v systému.

Na druhé straně mohou zase zoologické zahrady významně pomoci systematikům při zařazování živočišných forem do systému a dokonce i při objevech a popisech nových forem. Historie zná celou řadu případů, kdy byly takovéto formy (ať již druhy, či poddruhy) poprvé poznány a popsány právě v zoo. Nikdo jistě také nepochybuje o tom, že při chovu v zoo je možno o chovaných zvířatech nashromáždit celou řadu velmi cenných údajů a informací, které nejenže rozšiřují a prohlubují znalosti systematiků, ale umožňují jim tak provést i nezbytné korektury v celém systému. O tom, že přibývající informace mohou vyvolat i změny v zařazení taxonů v systému jsme již hovořili. To vše ale vyžaduje, aby bylo určení druhu, případně i poddruhu chovaného zvířete co nejpřesnější a co nejspolehlivější. Alespoň někteří z pracovníků zoo by proto měli být zároveň i zdatnými systematiky, nebo se alespoň v systému dobře orientovat. Tím by se také předešlo i mnohým zmatkům a nesrovnalostem, které se tak často objevují v nejrůznějších přehledech a seznamech. Nezřídka tu totiž jsou tatáž zvířata uváděna pod různými jmény: někdy jako ten, či onen poddruh, jindy jen jako druh, bez poddruhové specifikace. Nemusí při tom jít o opravu původně nesprávné identifikace chované formy (což by bylo pochopitelné a správné), ale jen o vysloveně lehkomyslný a povrchní přístup k používání systematických jednotek a jejich názvů. Tento přístup pak nejenže vnáší chaos do dlouhodobých sumarizací a přehledů, ale může způsobit i velmi nepříjemné záměny při výměnách a v chovatelských programech. Jsem přesvědčen o tom, že v zahradách, kde je zoologickému systému a systematice vůbec věnována patřičná pozornost a péče, nemůže k takovýmto situacím vůbec dojít. A když už jsme se, díky dlouhodobě nesprávné interpretaci druhu, dostali do situace, že jsme nuceni pracovat spíše s poddruhy, než s druhy, měla by být pro všechny zoozahrady důsledná poddruhová identifikace, stejně jako i trvalé a správné používání poddruhových názvů, nepsaným pravidlem.

Na závěr této rozpravy o systematice bych rád zmínil ještě dva momenty, které se však už skutečně týkají jen teorie, nebo spíše kabinetní zoologie.

Toho prvého jsme se v předchozích odstavcích dokonce už letmo dotkli. Jde o “dvojí” zoologický systém. Ve skutečnosti nejde tak doslova o dvojí systém, jenže skutečností je, že většina paleozoologických systémů pracuje jen s nejvyššími kategoriemi (třída, řád, případně podřád), a pokud zmiňuje i nižší systematické jednotky, pak jen v jakémsi velmi omezeném výběru, z nějž jsou v prvé řadě vyňaty všechny recentní formy. Na druhé straně, systémy recentních forem téměř ze zásady neuvádějí žádné fosilní taxony, a to ani ty, které tvoří sesterské skupiny k taxonům recentním. Tím dochází k tomu, co už zde bylo zmíněno, že takovéto systémy jsou vzájemně prakticky neslučitelné, nebo jen s velkými obtížemi a korekcemi. Domnívám se při tom, že důsledný příklon ke sloučenému (jedinému) systému by velmi výrazně napomohl při objevování, sledování a osvětlování příbuzenských a fylogenetických vztahů mezi recentními taxony na všech úrovních a posunul tak celou systematiku o hodný kus dopředu. Nejsem si jist, zda diskutovaná definice druhu je jedinou překážkou takovéhoto postupu, ale ať už ji řešíme (či vyřešíme) jakkoliv, pokud jde o systém, nemá jeho rozštěpování naprosto žádné oprávnění a výsledný efekt jednotného systému by takovéto naše rozhodnutí více než bohatě odměnil. Systematické kategorie jak recentních, tak i fosilních zvířat by měly mít jednotné vymezení, naprosto stejnou váhu a zcela obdobný obsah. Skutečnost, že paleozoologie má k dispozici nesrovnatelně méně informací, dat a identifikačních možností, než zoologie recentních zvířat, stejně jako výrazný časový posun a nesoulad jejích taxonů v čase, by neměly být překážkou jednotnosti systému. Jen těch synonym a omylů by tu nutně bylo mnohem víc. Ale metoda: Pokus – omyl, může být někdy i tou jedinou možnou a správnou, která vede k cíli. Proto bych se za nástup tohoto trendu velmi přimlouval.

Posledním “slovem do pranice” je otázka využívání co nejširšího spektra systematických kategorií. V ilustračním příkladu hned na začátku naší rozpravy jsem si dovolil vyslovit názor, že čím víc přihrádek a šuplíčků bude náš hypotetický autoopravář mít, tím lépe se bude orientovat a tím rychleji bude nalézat potřebné. Možná, že to není tak docela správný názor, ale skutečnost, že biologové po Linném se nespokojili s původními kategoriemi (šuplíky) a postupně si stále přidávali (a přidávají) další a další mezi- a pod- skupiny, jeho správnost spíše podporuje, než aby ho popírala. Tím více mne proto překvapuje, že tento rozšířený rozsah zoologického systému je, zejména v poslední době, tak málo a tak zřídka využíván. Možnost vyhýbání se konfliktům a sporům jsem tady sice už zmínil, ale stále se mi nechce věřit, že by tolik dnešních zoologů dbalo více na své renomé, než na pokrok své vědy. A že jen ve střetech názorů (a nikoliv v poklidné jednomyslnosti) se vědění (i pokrok) posouvá kupředu, tím se řídili už staří Řekové při svých disputacích (i dnešní kandidáti věd při obhajobách svých prací – pokud se to už také nestalo jen formalitou). Proč by se tedy dnes neměly naplno využívat všechny ty infrařády, nadčeledi, podčeledi, triby, podrody a třeba i další a nové kategorie? Vždyť podobně, jako zmíněné paleozoologické taxony i využití všech těchto kategorií by mohlo pomoci při vyjasňování složitých vzájemných vztahů mezi recentními taxony. Nemohu se zbavit dojmu, že i tady v tom má prsty ta zatrachtilá snaha po objektivitě “za každou cenu”, a už nejen u druhu. Zejména ale na úrovních od rodu níže.

Zde bych se opět velmi upřímně přimlouval za zrušení všech těch “druhových skupin” (species group), “superspecií”, a snad dokonce i poddruhů (přinejmenším některých) a jejich nahrazení podrody, nebo druhy. Domnívám se, že pokud by byl takovýto postup proveden dostatečně uvážlivě, neschematicky a individuálně, mohl by přispět k významnému zjednodušení a zpřehlednění nejen samotného systému, ale i všech dalších postupů, které se systémem a systematikou nějak souvisejí. Je vcelku běžně přijímanou zvyklostí, že v praktickém životě (například v obchodě, v kožešinářství, ve výrobě, ve sdělovacích prostředcích, v popularizační, či cestopisné literatuře, ale i ve vědě týkající se jiných oborů, a také často i v praxi zoologických zahrad) se s nějakou přesnou identifikací zoologických subjektů nedělají žádné cavyky a řekl bych, že je téměř vyloučeno, aby se při tom došlo dál, než na úroveň druhu. Tím se ovšem mnohé potenciální zdroje možná i cenných informací stávají nepoužitelnými. Jsou totiž příliš nejasné a nejednoznačné. Uvědomme si třeba, že mezi tygrem sumaterským a tygrem ussurijským se rozdíly pohybují někdy až v řádově odlišných hladinách. A nejde jen o rozdíly ve velikosti, či zbarvení, ale i v jejich biologii, včetně chování a reprodukčních dat, a také v biotopu, geografickém areálu a stupni ohrožení. Přitom jde o jeden a tentýž druh, uvnitř kterého už nikdo, kromě zoologického odborníka, žádné další vnitřní rozlišování nedělá. Může být proto velmi obtížné, ne-li nemožné, přiřadit informace a data ze zmíněných zdrojů právě jen tomu správnému subjektu, jehož se týkají. Můj příklad s tygry teď možná vyvolá u někoho útrpný úsměv, protože si lze jen skutečně těžko představit, že u nich by si odborník s pomíchanými daty neporadil. Existuje však množství jiných druhů a forem, u nichž by obdobná situace zaskočila i toho nejzkušenějšího odborníka. Nejsem si zcela jist, zda pouhé přiřazení druhové kvality, by přimělo celou tu více méně laickou veřejnost k větší diferenciační pečlivosti, ale snad by stálo za to se o něco takového alespoň pokusit.

V každém případě se při studiu starších, a ne vždy vysoce odborně fundovaných materiálů, setkávám s problémem, jak zjistit, kterého z dnes dobře identifikovaných a jednoznačně uznávaných taxonů se daná informace vlastně týká. Tak například (a jen pro ilustraci): Byl jeřáb odchovaný v roce 1960 v zoo Kyótó skutečně (dnešního) druhu Balearica pavonina, tak jak je uvedeno ve zprávě této zoo z r. 1961, a nebo šlo o dnešní druh Balearica regulorum, který začal být odlišován (na úrovni poddruhu!!) od Balearica pavonina až v r. 1962 a je také již za tento rok (1962) uveden ve zprávě o odchovcích ze zoo Kyótó z r. 1963? V případě B. pavonina by tak zoo Kyótó kandidovala na doložený světový prvoodchov tohoto druhu, zatímco pokud to byl B. regulorum (což je velmi pravděpodobné), byla by tato zoo s odchovkem tohoto druhu až čtvrtá na světě. Někomu se možná v tomto kontextu bude zdát spekulování o identitě odchovku dost malicherné a nedůležité, ale jde jen o příklad, který ukazuje, že takové situace nastávají (a velmi často), a to nepochybně i v souvislostech, jejichž důležitost již není nikterak zanedbatelná. K našemu příkladu je třeba ještě dodat, že forma pavonina byla popsána už Linném v r. 1758 a forma regulorum Bennettem v r. 1834, takže pokud by nevládly spory o druhovou kvalitu, nebo pokud by byla již alespoň od poloviny 20. století zavedena zvyklost přiznávat druhovou kvalitu i poddruhům, či alespoň uvádět všude i poddruhové dělení a názvy, nemuseli bychom se dnes s podobnými problémy vůbec potýkat. Je krutou ironií, že v obrovské většině případů při tom jde o formy odlišené, dobře identifikované a popsané již v dávné minulosti, takže dnešní nejasnosti a chaos způsobila zřejmě jen relativně nedávná autoritářská nechuť jak k rozlišovacím praktikám pod úrovní druhu, tak i k uvolnění definice druhu a tím i jeho nadřazenosti všem ostatním systematickým kategoriím. Bohužel se obávám, že tato nechuť vládne v zoologii dodnes.

Samozřejmě je také jasné, že ať už dnes uděláme cokoliv a zvolíme jakýkoliv další postup, k vyřešení našich problémů s minulostí to nepovede a chyby napáchané v minulosti už nebudou nikdy napraveny, a ani jejich důsledky tím nebudou odstraněny, či dokonce odvráceny. Jenže pokud dnes zvolíme špatný postup a nepoučíme s z chyb našich předchůdců, pak připravíme našim následovníkům stejné a možná i větší problémy, než jaké jsme zdědili my.

Již na začátku jsem vyjádřil přesvědčení, že spory o kategorii určitého taxonu (zda druh, či poddruh atd.) jsou vlastně zbytečné a nemuselo by k nim vůbec docházet. A nejde přitom jen o samotnou kategorizaci. Jádro problému totiž spočívá v tom, zda je možno na zkoumaném materiálu nějaké rozdíly vůbec zaznamenat, jinými slovy, zda je možno hovořit o dvou formách, či jen o jedné, přiměřeně variabilní. Zdá se mi, že noční můrou snad každého autora je představa, že se časem ukáže, že jako nový druh, poddruh, natio, prostě novou formu (lhostejno jaké kategorie) popsal vlastně jen juvenilního, nemocného, invalidního, atd. jedince původního druhu, případně jeho zimní, letní, či svatební podobu, nebo dokonce jeho fenotypicky odlišného partnera, či mimořádně odchylného jedince. Podle mne by se však jeho obavy měly spíše týkat případů, kdy to neudělá. Kdy narazí na nějakou odlišnost, a přitom ji nezaznamená a nepředá formou popisu a publikace odborné veřejnosti. Zdá se mi naprosto logické a zákonité, že terénní zoolog se v přírodě setká se subjektem, se kterým se dosud nikdy nesetkal, a o němž neví naprosto nic, snad jen to, že se více, či méně liší od subjektů, které zná. Neví (a nedokáže s jistotou poznat), zda jde o jedince subadultního, nebo již staršího, zda je právě v období říje (toku), či v klidovém stadiu, zda má, či nemá nějakou abnormitu způsobenou úrazem, nemocí, či jinou nahodilou okolností, zkrátka neví skutečně nic. Mnohdy nezná ani lokalitu a dobu nálezu, případně ani kompletní podobu (například při nálezu z místního tržiště apod.). Zamysleme se nyní nad správným postupem. Má si nechat nález pro sebe a se zveřejněním (popisem) čekat, až si nález zopakuje, či jinak se o záhadě dozví víc? Nebo má zveřejnit a popsat novou formu, ovšem i s tím rizikem, že se časem ukáže, že to žádná nová forma není? Protože formu nemůže popsat jako “formu” (taková systematická kategorie neexistuje – viz výklad pojmů), můžeme ještě přidat i možné obavy z toho, že subjektu nepřísluší ani ta kategorie, do níž ji zařadil, nemluvě již ani o celkovém postavení v systému. Rozhodování jistě není snadné a zcela určitě bude nanejvýš subjektivní. V této souvislosti se musím přiznat, že ve své zoologické praxi a vlastně v celém životě jsem se (poměrně s úspěchem) snažil řídit zásadou: zvolit vždy takový postup, při němž mohu napáchat nejméně chyb, respektive způsobit nejmenší škodu. Dodnes jsem přesvědčen, že tato zásada je užitečnější, než usilovat o nalezení nejlepšího, či optimálního řešení. Pokud by tedy uvedenou zásadu uplatnil i náš zoolog, musel by dojít k závěru, že pokud novou formu ihned popíše, nemůže vůbec nic pokazit. Snad jen svou autoritu a renomé, pokud se v budoucnu ukáže, že jeho “nová” forma vlastně žádnou novou formou není. Ale i v tom případě je jeho postup přínosný, protože rozšíří naše znalosti o původní formě (například jak vypadá subadultní jedinec, druhé pohlaví, zimní, svatební šat atd.), a to právě v oblasti, která byla dosud zahalena tajemstvím. Na druhé straně, škody způsobené jeho mlčením, mohou být obrovské. V nejlepším případě se opozdí dokonalejší poznání původního druhu a v nejhorším může zcela nový druh vymřít dříve, než byl popsán. Domnívám se, že ve věci správného postupu by nyní již neměl nikdo tápat.

A pokud jde o zaznamenané rozdíly, ani ty nemusí být rozhodující. Pokud přijmeme vývojovou teorii (a zdá se mi, že ji nemůžeme nepřijmout), musíme se zamyslet především nad tím, jak takové odštěpování nové formy od původního druhu může probíhat. Na základě dnešních znalostí genetiky a především mechanizmů týkajících se DNK je zcela zřejmé, že prvé změny se musí odehrávat na genetické úrovni, jmenovitě na některé ze sekvencí DNK. Pro další vývoj je pak klíčovým momentem otázka reprodukce změny a její izolace od původní podoby. Není-li změna reprodukována do dalších generací, nemá vůbec smysl se jí dále zabývat. Je-li však přenášena na potomstvo (jde zatím jen o genetickou změnu, bez fenotypického projevu), začínají hrát rozhodující roli nejrůznější izolační (separační) mechanizmy. Jde totiž o to, aby se zpětným křížením změny opět nerozplynuly v populaci původního druhu. I když vnější (zpravidla geografické) izolační mechanizmy jsou nejzřejmější, nejpochopitelnější a asi i nejatraktivnější, domnívám se, že vnitřní (biologické) mechanizmy jsou mnohem častější a pro naše úvahy také důležitější. Pro ilustraci si můžeme představit situaci, kdy se průběžně reprodukované a hromaděné genetické změny začnou projevovat i fenotypicky. Představa, že půjde o změny na kostře, či anatomii je naprosto absurdní. Takovéto změny se mohou objevit až po velmi dlouhé řadě generací. Mnohem pravděpodobněji půjde o drobné a nenápadné změny (například ve zbarvení), ale nejblíže skutečnosti budou asi změny chování (například hlasových projevů, postojů těla, upřednostňovaného biotopu, apod.). Uvědomíme-li si, jak důležitou roli při vzájemném dorozumívání zvířat hraje právě jejich chování, včetně postojů a hlasu, jistě nás nepřekvapí, že pokud se genetické změny fenotypicky projeví právě v této oblasti, mohou snadno způsobit onu biologickou reprodukční izolaci, kterou hledáme (například samice nebude ochotna pářit se se samcem, který nezaujímá ten “správný” postoj, nevolá ji tím “správným” hlasem atd.). A právě tady stojíme u zrodu nové formy. Máme tu totiž populaci živočichů, která ve srovnání s ostatními, vzhledem v podstatě naprosto stejnými populacemi, vykazuje určité rozdíly v genotypu a v chování, především však se její příslušníci nepáří s příslušníky ostatních populací. Je tedy od nich reprodukčně izolovaná a nic nebrání jejímu dalšímu samostatnému vývoji. Zda se bude v tomto vývoji dále vzdalovat od výchozí populace, a to třeba až k výrazným změnám ve tvaru těla, či na kostře, nebo zda se od výchozí formy příliš neodchýlí, zda vymře, opět splyne s výchozí populací, nebo přežije jako samostatná forma, to vše bude záležet na mnoha okolnostech, především však na tom, do jaké míry budou její změněné vlastnosti a rysy v souladu (či v nesouladu) s podmínkami prostředí, v němž žije, či bude žít. To jsou však již otázky jiné, které se tématu naší rozpravy vymykají. Pro naše úvahy je důležité si uvědomit, že uvedený modelový příklad navodil situaci, kdy na vzhledu živých jedinců srovnávaných populací nejsme schopni nalézt ani sebemenší rozdílnosti a stejně tak i na mrtvých, jen s výjimkou drobných změn na DNK a možná i některých fyziologických mechanizmů. A přesto můžeme mít před sebou 2 různé formy, možná dokonce i dva druhy. Jediným rozlišovacím znakem je jejich hlasový projev (pro ilustraci – například zásnubní zpěv ptáků), který je však možno slyšet jen v určitém období a jen u živých jedinců v jejich přirozeném prostředí, což samozřejmě může opět nesmírně ztížit správnou identifikaci hlasu a vzhledu. To znamená, že podchytit existenci takového druhu představuje malý zázrak. A pokazit pak ten zázrak jen proto, že zcela nepatrné rozdíly, které se podařilo nalézt, žádné oddělení neopravňují, to už vyžaduje opravdu notnou dávku přezíravé nadutosti a zkostnatělého setrvávání na dogmatech. A právě takovou situaci jsem měl na mysli, když jsem tento odstavec uváděl poznámkou, že ani zaznamenané rozdíly nemusí být rozhodující. Rozhodující pro posouzení oprávněnosti popsání nové formy.

A proč to vše tady rozebírám? Namlouvám si totiž, že by se mi tak mohlo podařit přesvědčit alespoň část odborné veřejnosti o tom, že je již nejvyšší čas přehodnotit dosud panující názor na kategorii druhu. Nyní nikoliv z hlediska jeho objektivní, či subjektivní existence, ale také i z hlediska míry odlišností, která jej charakterizuje. Každý, kdo někdy studoval starší zoologická díla (a mnohdy ne jen ta starší), si je jistě dobře vědom toho, že tehdejší autor by se na popsání nového druhu (a často i poddruhu), neodvážil ani pomyslet, pokud by na zkoumaném materiálu nenalezl nějakou odchylku na kostře, nejlépe na lebce a na chrupu (pokud je chrup přítomen). Odchylku v podobě, jiného tvaru, jiného zaúhlení, jiného poměru (indexu), či alespoň jiného rozměru, či rozpětí měr. Zkrátka, aby se dalo uvažovat o odlišnosti na úrovni druhu, ale často i poddruhu, musela se tato odlišnost nacházet, mimo jiné, i na kostře lebky. V době, kdy většina dnešních diagnostických metod ještě neexistovala (počínaje analýzou bílkovin a konče genetikou a molekulární biologií), a kdy záznamová média (jako film, televize, magnetofonový pásek apod.) byla v plenkách, je takovýto přístup pochopitelný a vcelku i správný. Vždyť jedině kost tehdy splňovala ideál neměnného věcného dokladu nového popisu. Jenže dnešní doba nám nabízí nesrovnatelně širší spektrum takových věcných dokladů. Vývojová teorie pak navíc prokázala, že kosterní změny jsou ty poslední, k nimž při odštěpování a vývoji nové formy dochází. Dokonce i sesterská paleozoologie již dlouhou dobu, právě s tímto vědomím, pracuje nikoliv s druhy, ale s rody. Každá nalezená, alespoň zčásti kompletní a odchylná kostra, tu dostane nikoliv druhové, ale rodové jméno. Proč tedy většina zoologů se i nadále vytrvale soustřeďuje na kostru a přezíravě přehlíží rozdíly zbarvení, struktury tělního pokryvu, fyziologie a především pak chování? Jistěže jsou to znaky, které se mění nejrychleji a často i jen v okamžité návaznosti na klimatické i jiné podmínky prostředí. Přesto jejich kumulace může svědčit i o změnách s hlubšími důsledky (jak jsem se pokusil ukázat v předešlém odstavci). A podíváme-li se na celou situaci z hlediska již zmíněné zásady nejmenší škody, nelze nevidět, že je nesrovnatelně snadnější, dva dosud odlišované taxony, se všemi jejich popisy a daty, spojit (pakliže se kdykoliv v budoucnu ukáže, že jde skutečně o synonyma a jejich odlišování v systému nemá nadále žádné oprávnění), než z jednoho, dosud nerozděleného taxonu, separovat patřičná data a popisy dvou samostatných taxonů, jejichž oprávněnou separaci potvrdil teprve pokrok budoucnosti (viz příklad s jeřáby).

Je rovněž zajímavé, že přestože se snahy o přechod od kostry k jiným diagnostickým příznakům dnes už začínají objevovat častěji, nikdy se nezabývají celým komplexem. Tak například genetik si konstruuje svůj “systém” příbuznosti na základě počtu a tvaru chromozomů, fyziolog na základě fyziologických charakteristik, molekulární biolog třeba podle skladby mitochondriální, či jaderné DNK, a další zase na základě spektroskopie, či analýzy bílkovin. Na scénu vstupují dokonce i matematikové se svou statistikou a teorií výběru. Nikdo se ale nesnaží o komplexní pojetí a snad i proto nevznikají systémy, ale jen kladogramy. Že by zase ta obava o vlastní autoritu, která si žádá otevřená zadní vrátka (“ano, tak by ten systém mohl vypadat, pokud bychom k němu přistupovali z pohledu….”)? A spory se teď vedou nikoliv o to, zda odchylky na kostře jsou, či nejsou dostatečně velké, či početné, ale o to, zda je směrodatnější sekvence DNK, nebo výchylka akustické křivky.

Myslím, že je tedy skutečně nejvyšší čas, všechny tyto přístupy přehodnotit a nejen druh, ale i poddruh, varietu, rod a vůbec celý systém a celou živou přírodu začít zase brát jako komplex, který zde byl bez člověka a (snad) bez něj i bude, a který si “kastlíčkujeme” jen pro svou orientaci, své poznání a své dorozumění, takže by při něm především mělo jít o pohled pozorovatele (a snad i obdivovatele) přírody mnohem spíše, než o pohled toho, či onoho teoretického odborníka. A k tomu by snad měli říci své slovo i pracovníci zoo, kteří s tou přírodou nejen pracují, možná víc než kdokoliv jiný, ale kteří se nyní už skutečně rozhodující měrou podílejí i na její záchraně.

Výklad některých biologických pojmů na závěr

  • Systematika Nauka třídící organizmy na základě srovnávací morfologie, anatomie a fyziologie do přirozeného systému.
  • Taxonomie Obor biologie zabývající se teorií a praxí klasifikace organizmů a jejich uspořádáním do hierarchického systému.
  • Taxon (taxonomická jednotka) skupina konkrétních organizmů stejného systémového zařazení. Také její název.
  • Synonymum Název (taxonu) stejného významu.
  • Variabilita Proměnlivost.
  • Genetická v. Proměnlivost genetické výbavy jednotlivce, ale i celého souboru organizmů.
  • Forma Systémová kategorie nejednoznačného významu, zpravidla od úrovně druhu níže. Výraz se nejčastěji používá, chce-li se autor vyhnout jednoznačnému označení kategorie druhu a nižší.
  • Konvergence Vznik podobných tvarů u vzájemně nepříbuzných forem, vyvolaný přizpůsobením ke stejným podmínkám prostředí.
  • Typ (nomenklatorický typ) Exemplář, který určuje pojmenování taxonu. Na základě popisu typu je popsán a vymezen taxon.
  • Typová série Pokud k popsání taxonu slouží více než jeden exemplář, hovoříme o typové sérii.
  • Fylogeneze Historický vývoj taxonů od jednodušších k složitějším.
  • Lokalita Místo výskytu organizmu.
  • Hermafrodit Obojpohlavní jedinec. Organizmus se znaky obou pohlaví.
  • Entita Jsoucnost. Základní objekt zkoumání.
  • Genofond Soubor všech genů v populaci organizmů. Genetická výbava všech živých