Zoo Olomouc jako jediná zoo v ČR nově chová kojoty prériové. Indiáni by o nich mohli vyprávět jistě zasvěceněji, ale i my přinášíme, věříme, poutavé informace. Takto se „zabydleli“ ve výběhu medvědů baribalů.

Kojot prériový (Canis latrans), druh psovité šelmy, symbol severoamerického kontinentu, byl jako
samostatný druh popsán v roce 1832. Nejstarší doložené zmínky se však objevují už u starých Aztéků,
kdy byl nazýván vlkem americkým, stepním, lesním. „Zoo Olomouc tato mytická zvířata již jednou
ve své historii krátce chovala. Právě nyní se k chovu vrací. Kojoty lze nově vidět ve výběhu medvědů
baribalů, s nimiž soužití funguje bez komplikací,“ uvádí zooložka Ing. Jitka Vokurková.

POSVÁTNÁ ÚCTA VS. VYVRAŽĎOVÁNÍ
S kojoty se pojí velmi silná mytologie. V předkolumbovské aztécké říši, odkud pramení i původ jeho
pojmenování (cóyotl znamená „štěkající pes“), byl uctíván jako válečník, nositel klidu, inteligence,
přizpůsobivosti a důstojnosti, symbol mistra přežití. Mnohé indiánské kmeny věří, že doprovázel
stvořitele světa a učil první lidi žít. Zatímco původní obyvatelé Ameriky chovali zvířata v úctě a
v posvátném respektu, bílí kolonizátoři je vyvražďovali a častovali hanlivými výrazy (prašivý vlk,
zbabělý kojot…). Američtí farmáři je považují za úhlavní nepřátele stád dobytka. Ročně je tak v USA
zastřeleno na 90 000 kojotů, přitom na ovce a telata útočí jen tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy.
S postavou kojota se můžeme setkat i v literatuře. Např. Jaime de Angulo slavil úspěch se sbírkou
indiánských příběhů Indian Tales (Jak se Lišáček stal Lišákem). Jáchym Topol pak sbírkou pod
názvem Trnová dívka.

Kojoti žijí na prériích, v polopouštích i pouštích, obývají lesnaté i horské krajiny. Jejich původní oblast výskytu se v průběhu posledních staletí znatelně rozšířila, a to hned z několika důvodů. V určitých oblastech Ameriky došlo ke snížení stavů vlků, pum a jaguárů. Kojoti následně začali obsazovat uvolněná lovecká teritoria. Ztrátou predátorů a konkurentů získali dostatečné množství potravy. Jelikož se netknou otráveného sousta, přečkali i „strychninovou válku“ (dobu masového vyvražďování vlků) pomocí hovězího masa napuštěného strychninem. Dnes tak můžeme kojoty pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému. Řadí se k velkým predátorům Severní Ameriky. Jsou sice nejslabší, ale zároveň nejúspěšnější. Nejčastěji loví hlodavce, zajíce, králíky, vodní živočichy, mláďata kopytníků a ptáků hnízdících na zemi. V jeho
rozmanité potravě nechybí v nouzi ani lesní plody, bobule, ovoce, případně tráva. Coby zdravotní policie
nepohrdnou mršinou. Při lovu drobných hlodavců tzv. myškují, vyskakují do výšky a dopadají na přední nohy. Vynikající čich jim umožňuje vyhrabat potravu i z pod sněhu. Žijí v párech, jen občas ve smečkách. Mláďata se rodí v norách. Kojící samici a později i mláďatům zajišťuje zpočátku potravu samec, který jim ji vyvrhuje a hlídá okolí. Ve zhruba 2 měsících věku mláďata začínají rodiče doprovázet na lov. Na péči a výchově potomků se významně podílí oba rodiče, dospělosti se ale dožívá sotva třetina populace. V necelých dvou letech se mláďata od rodičů osamostatňují a vytváří své vlastní rodiny.