ZOO JIHLAVA 2017

thumb_197.jpg

leguán fidžijský (Brachylophus fasciatus)

Margay  (Leopardus wiedii)

želva tlustohrdlá (Siebenrockiella crassicollis)

leguán fidžijský (Brachylophus fasciatus)

Po spojení obou zvířat na začátku března 2016 docházelo k opakovanému páření, které se nám však nepodařilo zaznamenat. První snůšky mladého páru byly neoplozené. Až snůška z 31. března 2017 se ukázala jako oplozená. Vejce jsme umístili do inkubátoru a po 121 dnech se vylíhla dvě zdravá mláďata, podle zbarvení určená jako samec a samice.Po vylíhnutí byla mláďata ihned přesunuta do samostatného terária v zázemí. Vybavení terária tvořila 100 W žárovka, zářivka ReptiGlo 5.0, miska s vodou, umělé květiny, vodorovná výdřeva a substrát ze směsi písku a lignocelu ve stejném podílu. Krmná dávka se zpočátku skládala ze 70 % drobného hmyzu a 30 % zelených rostlin a postupně se poměr rostlinné a živočišné složky obracel. Třikrát denně jsme rosili vlažnou vodou.
Leguán fidžijský (Brachylophus fasciatus) je jeden z unikátních obyvatel Fidžijských ostrovů ležících v tropickém pásu Tichého oceánu. Tvoří ho 322 ostrovů korálového i sopečného původu. Tuto oblast obývají tři taxony leguánů, jsou to Brachylophus bulabula, B. fasciatus a B. vitiensis. Námi chovaný B. fasciatus se vyskytuje na východě Fidži v uskupení ostrovů zvaném Lau Group. Odtud se v historii rozšířil i na souostroví Tonga, kde vytvořil populaci, která je geneticky stále téměř shodná s původní fidžijskou. Přestože jeho původní areál zahrnuje nejméně 52 ostrovů, dnes je jeho přítomnost potvrzena pouze na jedenácti.
 Tento nejmenší leguán jižního Pacifiku je dokonale přizpůsoben životu v korunách stromů. Má dlouhé prsty opatřené ostrými drápky. Jeho tělo je štíhlé, nanejvýš 18 cm dlouhé. Tenký ocas, dvakrát delší než tělo, má typické pruhování. Zelené zbarvení těla má především maskovací funkci, ale je zde patrný i značný pohlavní dimorfismus. Samice je po celý život hráškově zelená. Samec má na těle 4-5 širokých světlých pruhů. Při vzrušení sokem či samicí zelená barva ztmavne do temně zelené a pruhování se tak stane více kontrastním. Obě pohlaví mají žluté nozdry a velký počet drobných hřbetních trnů. Podobně jako jiní leguáni se dorozumívají kýváním hlavy a roztažením malého hrdelního laloku.
Potrava leguánů fidžijských je především rostlinná. Živí se listy, květy a plody rostlin, na kterých žijí. Příležitostně loví i drobné bezobratlé. Podrobněji jejich jídelníček dosud není prozkoumán, jelikož jsou jen těžko pozorovatelní. Předpokládá se, že je složený z podobných rostlin jako u jeho příbuzného B. vitiensis, který je prozkoumaný mnohem více.
 Podle dostupných údajů je samička v přírodě schopna reprodukce až kolem 4. roku života. V jedné snůšce je průměrně 5 vajec, která samice zahrabává do hluboké nory ve vlhkém substrátu. Zhruba po třech měsících se líhnou mláďata.
Leguán fidžijský přednostně obývá zbytky původního lesa, ale je schopen přežít i v degradovaném lese v okolí vesnic na nepůvodních rostlinách, např. na ibišku. Podmínkou jsou vysoké stromy. Typ lesa, ve kterém je schopen žít se liší i podle původu ostrova. Severní ostrovy jsou sopečné, tam je les vlhký s dostatkem půdy. Na jihu jsou ostrovy korálové se suchými lesy a minimem půdy vhodné ke hrabání hnízd. Přesto se zdá, že ani na jihu leguáni nemají větší potíže s rozmnožováním, pokud nezasahují další vnější faktory.
Tento ještěr musí nyní ve své domovině čelit mnoha hrozbám. Největším nebezpečím je, jako tradičně, úbytek přirozeného prostředí. Primární les ustupuje lidské zástavbě, infrastruktuře, zemědělství a vypalování lesa kvůli pastvě. Často je na místě původního lesa vysazována karibská borovice (Pinus caribea), která je pro život leguánů naprosto nevhodná. Další ohrožení představují druhy zavlečené člověkem, především krysy, kočky, divoká prasata a kozy. V nedávné době se do volné přírody souostroví Fidži dostal i leguán zelený (Iguana iguana). Zatím není známo, jaký vliv to na leguána fidžijského má, ale lze předpokládat, že daleko větší, agresivnější a plodnější ještěr ho může snadno vytlačit ze zbytku zalesněné plochy. Nezanedbatelné ohrožení
představuje také nelegální odchyt pro trh s domácími mazlíčky. Každopádně za posledních 30 let se stavy leguánů fidžijských snížily o 50%. V IUCN je označený jako ohrožený druh a v úmluvě CITES je zapsán v příloze I.
Do ZOO Jihlava se první exempláře leguána fidžijského dostaly začátkem prosince 2015. Získali jsme mladý sourozenecký pár z vídeňské zoo, narozený 16. 7. 2014. Po třech měsících je doplnil samec z kolínské zoo, narozený 31. 12. 2013, který s vídeňskou samičkou vytvořil fungující pár. Zbývajícího samečka jsme oddělili do samostatného terária v zázemí.    
Chovný pár nyní obývá velký box velký 2 x 1 x 2 m (š x h x v). Box je vybaven vyhřívací lampou se 160 W žárovkou, zářivkou ReptiGlo 5.0, bazénem, převážně horizontální výdřevou, úkryty z umělých rostlin a 15 cm vrstvou substrátu ze směsi písku a lignocelu ve stejném podílu. Teplota vzduchu se během dne pohybuje kolem 26 °C, přičemž pod výhřevnou lampou bývá až kolem 40 °C a v noci klesá na 24 °C. Potravu podáváme čtyřikrát týdně a základem jsou zelené listy. V letním období je potrava pestřejší, protože je možné sbírat planě rostoucí rostliny a to i s květy a plody. Leguáni běžně dostávají smetánku, jitrocel, podběl, sedmikrásku, jahodník, ptačinec, řebříček, jetel a maliník. V zimě zkrmujeme převážně čekankové puky, čínské zelí, kadeřavý salát a polníček. Jednou týdně dostávají leguáni strouhanou směs zeleniny. Zhruba dvakrát za měsíc přidáváme několik kousků živého hmyzu. Veškerá potrava je sypaná vitamínovou směsí Roboran pro plazy.
Nedlouho po spojení obou nepříbuzných zvířat bylo možné vidět epigamní chování samce. Samotné páření se nám nepodařilo pozorovat, ale na zátylku samice se brzy objevily otisky čelistí, což značilo, že k páření dochází. Po několika týdnech samice viditelně ztloustla a zdržovala se často na zemi, kde si začala hrabat noru. První snůšku čtyř vajec jsme nalezli 8. prosince 2016. Vejce jsme přemístili do inkubátoru, ale bohužel byla neoplozená a brzy zplesnivěla. Tato situace se opakovala během roku ještě dvakrát. Vejce jsme nalézali vždy na přibližně stejném místě, ve vlhkém rohu boxu pod pařezem.
31. března 2017 samička nakladla další tři vejce. Byla pevná a o něco větší než v předešlých snůškách. Zatímco dosud měla vejce průměrnou váhu 6 g, tato vážila 9,9 g a 8 g. Všechna měla délku přibližně 4 cm a šířku 2 cm. Snůšku jsme umístili do inkubátoru s teplotou 30 °C. Jako substrát jsme použili Vermikulit smíchaný s vodou v poměru 1:1. Po několika dnech nejmenší vejce opět zplesnivělo a bylo odstraněno. Zbylá dvě zůstala pevná a bílá. Časem bylo zřejmé, že vejce rostou. Ukázalo se, že pro vývoj zárodku je zásadní vlhkost. Od začátku inkubace jsme ji udržovali na 90 %. V posledních třech týdnech před líhnutím se vejce mírně propadala a bylo třeba Vermikulit pipetou „podlévat“. Po 121 dnech, 30. července 2017 se vylíhla obě mláďata. Hned od počátku byla přesnými kopiemi svých rodičů, včetně zbarvení, sameček byl pruhovaný, samička světle zelená. Po vylíhnutí měřili zhruba 10 cm. Radostné pro nás bylo zjištění, že obě mláďata mají rovný ocas i páteř.  
Mláďata jsme téhož dne přemístili do terária v zázemí. Jeho rozměry jsou 100 x 50 x 40 cm (š x h x v). Podobně jako u dospělých jsou zde horizontální větve, úkryty z umělých rostlin, mělká miska s vodou, zářivkou zářivka ReptiGlo 5.0 a vyhřívací lampa se 100 W žárovkou.  
První týden mladí leguáni trávili ukrytí v zeleni, nepřijímali žádnou potravu a pouze pili vodu při rosení.
Po týdnu začali lovit podávané centimetrové cvrčky. Na této stravě zůstali několik týdnů, než začali přijímat i rostlinnou složku. Krmíme je denně a střídáme cvrčky, jemně nakrájené zelené listy a strouhanou zeleninu. Vše sypané směsí Roboran pro plazy. V současné době již půlroční mláďata přecházejí na dietu podobnou dospělým s převahou zelených listů.
Nyní již oba naši mladí leguáni nejméně zdvojnásobili svoji velikost. Jsou to velice vitální, „žravá“ a kontaktní zvířata. Do budoucna bychom chtěli samičku spárovat s nepříbuzným samcem a vytvořit tak další chovný pár. V evropských zoologických zahradách je v současné době chováno 104 těchto leguánů. Za uplynulý rok se podařilo odchovat dohromady 13 mláďat. Doufáme, že tento odchov nebude zdaleka náš poslední a že tak alespoň částečně přispějeme k zachování populace tohoto výjimečného taxonu v lidské péči.

Margay  (Leopardus wiedii)

Odchov proběhl víceméně bez problémů. Poté, co byl pár držen spolu, ale nebylo pozorováno páření jsme samce oddělili vzhledem k proporcím samice a jejímu narůstajícímu objemu břicha.

Margay, česky někdy nazývaný ocelot dlouhoocasý, je malá kočkovitá šelma obývající velkou část Jižní a Střední Ameriky. Jedná se také o kočkovitou šelmu s největším přizpůsobením k arboreálnímu způsobu života. Ve větvích stromů tak tráví většinu času a je dokonce schopen lovit zavěšen pouze za zadní končetiny. Oproti příbuznému ocelotovi velkému (Leopardus pardalis) je podstatně štíhlejší, což samozřejmě vychází z jeho přizpůsobení k životu na stromech. Dosahuje hmotnosti nejčastěji mezi 2,5 – 5 kg, délka těla se pohybuje v rozmezí 50 – 80 cm, délka ocasu 25 – 50 cm.

Margay je typickým představitelem malých koček neotropické oblasti a vzhledem ke svému stromovému způsobu života je tak vázán téměř výhradně na hustě zalesněné oblasti především v nadmořských výškách do 1 500 m. n. m. Tento fakt může napovídat rovněž k taxonomickému členění v rámci druhu, protože velký areál jeho výskytu se rozdělen jednak některými významnými řekami, ale také množstvím pohoří. Podle některých autorů se margay vyskytuje v oblastech And až do výšek 3 000 m. n. m. V rámci druhu Leopardus wiedii bylo popisováno celkem až 11 poddruhů. Podle dosavadních genetických studií se zdá, že jsou minimálně tři oddělené populace, a to středoamerická a dvě jihoamerické (jižní a severní populace, přičemž hranici výskytu tvoří přirozeně řeka Amazonka). U středoamerické populace se zdá, že jsou patrné rozdíly mezi populací žijící v Mexiku, Guatemale a Belize a populací žijící na jih od Salvadoru a Hondurasu. Je otázkou, zda hory na pomezí Guatemaly a Chiapasu porostlé horským lesem mohou představovat tak významnou migrační bariéru pro tento druh. Měl jsem možnost porovnat několik zvířat, a zatímco mezi margayi pocházející z Jižní Ameriky a v Evropě chovanými zvířaty původem z Mexika lze rozlišit rozdílnou kresbu srsti, mezi zvířaty z Kostariky (náležící k jižní středoamerické populaci) a zvířaty chovanými v Evropě jsem zásadní rozdíl nezaznamenal. Měl jsem však možnost porovnat pouze několik jednotlivců, přičemž populace chovaná v Evropě stojí na poměrně úzké genetické základně. Navíc takové srovnání může být zatížené značně subjektivním pohledem na problematiku.

Již jsem zmiňoval, že margay je především obyvatelem nížinných lesů v Jižní a Střední Americe. Je typickým stromovým lovcem zejména malých zvířat. Jeho kořistí se tak stávají hlavně ptáci, ale také obojživelníci a plazi, méně potom menší druhy savců.

V rámci klasifikace IUCN Red List je margay řazen do kategorie NT (blízko ohrožení), populační trend je nicméně sestupný. Problémem je pro tento druh zejména otázka nelegálního lovu pro kožešinu, protože se jedná o skvrnitou kočkovitou šelmu s atraktivním vzorem srsti. U margaye je bohužel zásadní i ztráta habitatu, protože je svým způsobem život vázán na korunové patro lesa. Populační hustota je poměrně nízká, dosahuje cirka 1 – 5 jedinců na 100 km². Tato hustota se může v izolovaných a výrazně ohraničených lokalitách zvyšovat až na 15 – 25 jedinců na 100 km². Zdá se však, že populační hustota u margaye významně negativně koreluje s populační hustotou, respektive výskytem ocelota, jehož přítomnost v prostředí snižuje početnost margaye. Tento argument se zdá být poměrně logickým, protože se jedná o kočky podobné velikosti s předpokládanou fyzickou dominancí ocelota.

V lidské péči je tento druh chován v několika regionech, ale dá se říci, že o smysluplném chovu lze hovořit v tuto chvíli pouze v Evropě. V Jižní Americe situace není uspokojivá a také v Severní Americe bohužel žijí spíše zvířata stará a navíc většinou držená odděleně podle pohlaví. V Evropě je v současnosti (prosinec 2017 podle databáze ZIMS) drženo celkem 39 jedinců (15, 23, 1) ve 14 institucích. Jedná se o zvířata původem z Mexika, tedy o zástupce populace severní středoamerické. Podle taxonomie uvádíme tato zvířata jako Leopardus wiedii yucatanicus. Kromě těchto zmíněných zvířat jsou chovány ještě další dvě samice ve věku přes 9 let v Tierparku Berlín, které jsou uváděné jako poddruh nicaraguae. Vzhledem k pochybnostem o možném genetickém rozlišení dvou středoamerických populací je otázka, zda tato dvě zvířata zařadit do populace v rámci EEP (Evropský záchranný program). Limitující už bohužel začíná být i věk obou berlínských samic. Dosavadní populaci v EEP tvoří celkem 9 zakládajících zvířat, což je číslo relativně nízké, zvířata ale doposud nevykazují známky inbreední deprese. Z tohoto důvodu by se jevilo zapojení obou berlínských samic jako akceptovatelné z pohledu možného rozšíření úzké genetické základny.

V České republice se tento druh doposud objevil v zoologických zahradách v Děčíně, Jihlavě a nově také v Brně. Ze začátku se jednalo o zvířata s nejasným a pravděpodobně hybridním původem. Tato zvířata byla držena bez možnosti reprodukce a ve své době nám umožnila začít s chovem, respektive spíše držením tohoto druhu na našem území. Zároveň nám ale margayové bez určení taxonomické respektive populační příslušnosti umožnili vstoupit do klubu chovatelů této zajímavé a vzácné kočkovité šelmy.

V Jihlavě se první jedinec objevil 24. 7. 2003, jednalo se ale už o více než desetiletého samce původem ze South Lakes, který k nám přicestoval z Chesteru. Tento samec u nás při standardní péči o malé kočkovité šelmy uhynul 31. 8. 2011 ve věku 18 let 8 měsíců a 24 dnů. Tento věk by se mezi malými kočkami jevil jako skutečně kmetský, v rámci rodu Leopardus však spíše zapadá do našich dosavadních zkušeností. Další samec, narozený 12. 2. 2009 v Parc des Felines v Nesles k nám dorazil 3. 3. 2010, kdy byl rok starý. V této době byl v populaci nadbytek samců a nedostatek samic, proto jsme čekali na vývoj situace a na případné přidělení samice. Ta nám byla přidělena na začátku roku 2016, jednalo se o mladu a perspektivní samici z Reserve zoologique Calviac narozenou 30. 7. 2012, která přijela do Jihlavy 12. 3. 3016. Pár jsme spojili prakticky hned po příjezdu, přičemž jsme ponechali samici na první vizuální i čichový kontakt v bedně. Po spojení zvířata nevykazovala zásadní agresivitu, zaregistrovali jsme drobné honičky, ale žádné přímé útoky z jedné či druhé strany. Nějaký čas se držela spíše odděleně, ale posléze už začala sdílet i stejné úkryty ke spaní. Soužití bylo posléze bezproblémové, v průběhu ledna 2017 se nám zdálo, že samice má mírně zvětšený objem břicha. Rozhodli jsme se tedy samce oddělit a 8. 2. 2017 se narodilo první mládě této vzácné šelmy nejen v Jihlavě, ale také na území ČR respektive UCSZOO. Mládě pak zdárně prospívalo a vlastní průběh odchovu lze označit jako standardní v porovnáním s jinými druhy malých koček. Později jsme mládě určili jako samici. Je paradoxem, že během našeho vstupu mezi chovatele této kočky převažovali v chovu samci, v tuto chvíli je v populaci převaha ve prospěch samic. Mladá samice byla po dohodě s koordinátorkou odeslána 23. 12. 2017 do Zoo Magdeburg.

Vzhledem k situaci s poměrem pohlaví v chovu margayů v Evropě jsme se rozhodli v rámci UCSZOO na společném projektu se Zoo Brno. Do Brna přicestovala mladá samice z Port Lympne, k níž nebyl k dispozici vhodný partner. Po návrhu koordinátorce jsme se dohodli na využití tohoto samce v onou zoologických zahradách. Tímto krokem bychom jednak rádi maximálně využili potenciál stávajícího chovného samce, ale zároveň dostali do reprodukce více samic dříve, než budou ve věku, kdy se objevují problémy s rozmnožovacím ústrojím a rozmnožováním jako takovým (zejména jedná-li se o první reprodukci). Samotná samice je v tuto chvíli držena také v Děčíně, bohužel se ale jedná o přímou sestru našeho chovného kocoura, takže zde je možná další spolupráce tímto faktem velmi limitovaná.

Vzhledem ke slibnému rozjezdu v Jihlavě a částečnému úspěchu v Brně (doposud mrtvě narozená koťata) by se v nejbližší době tento druh vzácné a doposud velmi málo chované malé kočky mohl stát standardním chovancem v českých a slovenských zoologických zahradách. Margay je stále vzácným chovancem, evropská populace je navíc perspektivní vzhledem ke známému geografickému původu a také rodokmenu, kde jsou známí všichni předci. Své místo si tak v našich chovech i z dlouhodobé perspektivy určitě zaslouží.

 

želva tlustohrdlá (Siebenrockiella crassicollis)

Mláďata byla odchována takto: Po vyjmutí z inkubátoru jsme mládě umístili do mělké plastové nádržky s vlažnou vodou a několika kapkami heřmánkového roztoku. Nádobu jsme umístili jednou třetinou plochy na topnou rohož. Jediné vybavení je plochý kámen k odpočinku. Osvětlení zajišťuje zářivka s 5 % UVB. Po týdnu začalo mládě přijímat potravu. Krmení podáváme dvakrát týdně. Střídáme granule ReptoMin a živočišnou potravu, tedy hmyz, holátka a drobné rybky. Jednou týdně kompletně měníme vodu.

Želva tlustohrdlá (Siebenrockiella crassicollis) je jedním ze zástupců rozmanité fauny jihovýchodní Asie. Areál výskytu této vodní želvy zahrnuje Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam, Indonésii (Jávu, Sumatru a Kalimantan), jižní Myanmar a Singapur. Tato oblast leží v místě střetu dvou geologických desek, což má za následek častou seismickou a vulkanickou aktivitu. Místní tropické a subtropické podnebí ovlivňují sezónní monzunové deště.

Biotop, který želva tlustohrdlá potřebuje ke svému životu, musí zahrnovat především dostatek vody. Přednost dává pomalu tekoucím potokům a řekám. Také jí vyhovují mělké rybníky, jezírka, močály a bažiny s dostatkem okolní vegetace. Pokud se nesluní na vyvýšeném místě nad vodou, tráví den převážně ukryta na dně. Z vody na břeh vychází zřídka a převážně až za soumraku.

Stavba těla této želvy plně odpovídá jejímu akvatickému způsobu života. Přibližně 20 cm dlouhý krunýř je zploštělý a končetiny mají veslovitý tvar. Jak napovídá anglický název „black march turtle“, zbarvena je převážně černě nebo tmavě hnědě. Karapax je celý černý, hladký, na konci těla štítky tvoří výrazné vroubkování. Plastron je taktéž černý, případně s nažloutlými okraji štítků. U samců je znatelné konklávní prohnutí plastronu. Hlava je široká a krátká, kůže tmavě šedá až černá. Oční duhovka bývá zbarvena světle, většinou šedě nebo béžově. Čelist mají výrazně zakřivenou směrem nahoru. Mláďata se líhnou s dvěma bílými pruhy po stranách krku, které se s přibývajícím věkem ztrácejí. Na starém zvířeti již žádné bílé znaky v oblasti hlavy nenajdeme.

Primárně je želva tlustohrdlá masožravá. Živý se téměř vším, co jí její vodní prostředí nabízí – rybkami, vodními plži, korýši, obojživelníky, hmyzem i mršinami. Občas také požírá rostliny, které plavou na hladině.

V přírodě připadá období páření na začátek jara. Samec se samici dvoří kýváním hlavou a kousáním do zadních nohou. Samotné páření probíhá ve vodě. Samec se drží samici na zádech pomocí všech čtyř končetin a podtočí pod ni ocas. Pro větší stabilitu v této poloze mu pomáhá již zmíněná prohlubeň v plastronu. Od dubna do konce července, kdy bývá nejvyšší teplota i vlhkost během roku, samice klade vejce. Vyhrabe si mělkou noru, kam uloží 1-2 velká vejce. Některé samice mohou mít za rok i tři snůšky. Po zhruba osmdesáti dnech se líhnou 5 cm dlouhé želvičky. Na rozdíl od mnoha jiných taxonů želv je pohlaví mláďat předurčeno geneticky a nelze ho ovlivnit teplotou při inkubaci.

Ačkoli je areál rozšíření želvy tlustohrdlé poměrně rozsáhlý, není její budoucnost nijak jistá. Ve většině zemí svého výskytu je podle IUCN uvedena jako druh zranitelný a v CITES je zahrnuta v příloze II. Ve Vietnamu a Kambodži má již status ohroženého druhu, jelikož je zde intenzivně lovena pro maso. Přes všechna opatření je stále prodávána na místních tržnicích, nabízena v restauracích a je také pašována přes hranice. Nelegální obchod se želvami určenými pro asijské restaurace v Číně, Evropě a Americe je vážný problém, který se dotýká i mnoha dalších taxonů želv. Navíc se podle výzkumu z roku 2010 ve tkáních želv tlustohrdlých ukládá nebezpečně vysoké množství rtuti. Také nešetrný způsob rybolovu pomocí elektrického proudu způsobuje želvám značné škody. Podobně jako u mnohých jiných taxonů se na stavu populace podepisuje úbytek přirozeného prostředí, znečištění vod a invazivní druhy zavlečené člověkem. Želva tlustohrdlá se svojí poměrně pomalou rozmnožovací taktikou nedokáže dostatečně rychle doplňovat tak velké ztráty ve své populaci. Nadějí pro tuto želvu může být její náboženský význam. V Japonsku a ve Vietnamu je chovají buddhističtí mniši v chrámových bazénech jako posvátná zvířata, protože věří, že se do nich převtělují duše zemřelých a chrání plavce a rybáře před utonutím.

Do ZOO Jihlava se první jedinci tohoto taxonu dostali v roce 2002. Pocházeli z obří zásilky pašovaných želv, kterou celníci zadrželi 11. prosince 2001 na letišti v Hongkongu. Byly určeny pro čínský trh se želvím masem. Počet pašovaných želv se pohyboval okolo 10.000 jedinců 12 taxonů. Takovéto množství želv bylo nutné rozdělit do mnoha zoologických zahrad, aby se jim mohlo dostat adekvátní péče. 17. ledna 2002 dorazila tisícovka želv z Asie do Amsterdamu. Odtud do Jihlavy po krátké zastávce v Praze přišlo čtrnáct dospělých želv tlustohrdlých. Osm samců a šest samic. Tato zvířata dorazila ve velice špatném stavu, protože byla dlouhou dobu vystavena špatnému zacházení, stresu, zraněním a nemocem. Během několika následujících týdnů, i přes usilovnou snahu, jedenáct zvířat uhynulo. I v dalších institucích, kam byly želvy tlustohrdlé umístěny byla mortalita vysoká, kolem 50 %. Přežili dva samci a jedna samice, kteří na sobě dodnes nesou stopy po zraněních. Po dvou letech samička poprvé snesla neoplozené vejce. První odchované mládě se vylíhlo 22. 12. 2006 a od té doby se u nás několikrát rozmnožili. Původní trojici jsme časem doplnili o nepříbuzná zvířata ze soukromého chovu, dále o zvířata ze ZOO Emmen i o vlastní mláďata.

Nyní se naše chovná skupina skládá ze sedmi dospělých zvířat, dvou samců a pěti samic. Obývají paludárium umístěné v zázemí Tropického pavilonu. Tyto želvy nejsou vůči sobě nijak agresivní a přesvědčili jsme se, že jim nejlépe vyhovují malé prostory a vyšší teplota. Jejich nádrž má rozměry 130 x 60 x 40 cm (š x h x v), hladinu udržujeme zhruba 20 cm vysokou. Želvy mají k dispozici souš s kladištěm o rozměrech 30 x 45 cm naplněným jemným pískem. Kromě schodků do vody není v akváriu žádné vybavení. Nad souší je zavěšena lampa s 300 W žárovkou a nad celou nádrží je zářivka s 5 % UVB. Teplota vzduchu je 26 °C, pod žárovkou až 45 °C, a teplota vody se pohybuje kolem 25 °C. K čištění vody používáme externí filtraci poháněnou čerpadlem, které prohání vodu přes filtrační molitanovou náplň. Vodu měníme podle potřeby zhruba jedenkrát týdně. Tento způsob je dostatečně efektivní, protože dokáže udržet vodu čistou i po krmení.

Potravu želvám podáváme dvakrát týdně. Jednou dostávají plovoucí granule ReptoMin, které obsahují i rostlinnou složku a podruhé živočišnou potravu, kdy střídáme hmyz, myší holátka a drobné rybky.

Snůšku, ze které se vylíhlo přihlašované mládě, jsme nalezli v písku kladiště 26. prosince 2016. Předcházející páření se nám pozorovat nepodařilo, ale vídáme naše samce, jak imponují samicím během celého roku. Zajímavé je, že jejich aktivita se často zvyšuje ihned po výměně vody.

Dvě vejce jsme našli mělce zahrabaná v písku kladiště pod žárovkou. Byla dlouhá zhruba 5 cm a široká 3 cm, vážila 24 g a 25 g. Okamžitě jsme je přemístili do inkubátoru s nastavenou teplotou 30°C, jako substrát jsme použili Vermikulit prolitý vodou. Navíc jsme dovnitř postavili misku s vodou kvůli udržení vzdušné vlhkosti. Na obvodu jednoho z vajec se brzy objevil tmavý pás, což značí, že vejce je oplozené a zárodek se vyvíjí. Druhé vejce se ukázalo jako neoplozené.

Po 74 dnech se 10. března 2017 vylíhlo mládě. Několik hodin jsme ho nechali v inkubátoru, aby se mu vyrovnal krunýř a zcela zatáhl žloutkový váček. Poté jsme ho přemístili do malé plastové nádržky s vodou, kterou jsme postavili jednou třetinou na topnou desku. Do vody jsme přidali několik kapek heřmánkového roztoku, abychom předešli infekci v místě jizvy po žloutkovém váčku. Do vody jsme umístili pouze plochý kámen. Osvětlení zajišťuje zářivka s 5 % UVB.

Po týdnu mládě začalo bez problémů přijímat stejnou potravu jako dospělí jedinci, jen velikostně odpovídající jeho možnostem. Krmení podáváme dvakrát týdně. Mladá želva je vitální a znatelně roste. Během léta se líhla další mláďata, která jsme přidávali do nádržky k tomuto nejstaršímu. Nikdy jsme nezaznamenali sebemenší známku agresivity větších jedinců k menším mláďatům, ačkoli už mezi nimi byly velikostní rozdíly. Letošní rok byl zcela výjimečný, co se týče počtu odchovaných mláďat. Od března do září 2017 se u nás ze sedmi vajec vylíhlo pět zdravých želviček.

V roce 2002 bylo do 18 zoologických zahrad 8 evropských států rozděleno 204 zkonfiskovaných želv tlustohrdlých, čímž jejich počty v evropských chovech dramaticky vzrostly. Bohužel se jejich chov příliš nedařil a někde na něj zcela rezignovaly. Po třinácti letech zůstalo 59 jedinců ve dvanácti zoologických zahradách. Za uplynulý rok jsou naše mláďata jediná, která se v Evropě vylíhla. Snad se nám bude dařit i v dalších letech zvyšovat jejich počty a pomůžeme tak oživení populace tohoto taxonu v evropských zoologických zahradách.

 

 

 

 
  • Adresa:
  • Sdružení Česká ZOO
  • Otakara Jeremiáše 1932/12
  • 70800 Ostrava-Poruba
  • Česká republika
  • Mob.:
  • +420 604 612 221
  • Sledujte nás:
  • logo twitter logo facebook