ZOO Jihlava 2012

thumb_88.jpg

odchov č.1 :  UŽOVKA ČERVENOHLAVÁ (Orthriophis  moellendorffi moellendorffi) kategorie - ostatní

odchov č.2 : irbis (Panthera uncia) kategorie - savci

odchov č.3 : Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) kategorie - savci

 

UŽOVKA ČERVENOHLAVÁ (Orthriophis  moellendorffi moellendorffi)

PODROBNÝ POPIS ODCHOVU

Čína je země, ve které žije 15 druhů užovek. Žijí velmi skrytě na odlehlých lokalitách a nejčastěji se s nimi cestovatelé setkávají na tržištích.

Začátky chovu Orthriophis moellendorffi moellendorffi jsou datované do roku 1988, kdy bylo do Zoologické zahrady v Jihlavě přivezeno několik jedinců z přírody jižní Číny. Po několikaměsíční karanténě se do chovu dostal jen jeden pár dospělých, asi pětiletých, hadů. Ostatní podlehli stresu, dehydrataci a parazitům. První odchov se povedl až v roce 1996, tj. po sedmi letech chovu v ZOO. Stali jsme se druhou Zoologickou zahradou na světě, které se to podařilo. Tento pár, který založil jedinečný chov, uhynul stářím asi v 25 letech. Mláďata přihlášená do tohoto odchovku jsou již druhou generací.

Pár přivezený z přírody se množil bez zimování, ale u jejich mláďat jsme po dosažení dospělosti tj. v 6 -7 letech žádné aktivity související s pářením nepozorovali. Proto jsme se rozhodli  koncem měsíce listopadu 2011 všechna dospělá zvířata zazimovat. Měsíc před úplným zazimováním hadi dostali poslední potravu a každý týden jsme snižovali teplotu o 3 stupně. Začátkem prosince 2011 jsme hadům do terária dali bedny se suchým a mokrým rašeliníkem. Po celou zimu preferovali suchou bednu. Samozřejmostí byla miska s vodou a 1x týdně rosení. Hadi byli po celou dobu zalezlí v bedně a venku byli jen ojediněle. Teplota v teráriu se pohybovala mezi 12° - 15°C. V půlce února 2012 jsme opět začali pozvolna teplotu zvyšovat, v půlce března 2012 teplota dosáhla 23°C, při kterých hady chováme a koncem března dostali první krmení.

Správnost našeho postupu se prokázala v průběhu dubna 2012, kdy se hadi začali pářit. Dne 25. 5. 2012 jsme samici odstavili do samostatného terária, kde 2. 6. 2012 nakladla 7 bílých vajec ve velikosti 40 x 30 mm. Vejce byla opatrně odebrána a uložena do inkubátoru s teplotou 28°C a vlhkostí 90%. Po celou dobu inkubace byla vejce napnutá a suchá. Dne 17. 8. 2012 se po 76 dnech vylíhlo první mládě. Vejce mají velice pevnou skořápku a tak pokud ostatní mláďata neopustí vejce do 24 hodin po prvním, je nutné vejce opatrně nastřihnout, vyjmout hadovi hlavu z obalů, aby se neudusila, a vrátit zpět do líhně. Poslednímu mláděti trvalo dva dny, než opustil bezpečí vejce. Špatně zatažené pupíky jsme podvázali a ošetřili desinfekcí. Velikost mláďat se pohybovala mezi 40 - 45 mm, váha 15 – 18 g.

Čtyři živě narozená mláďata byla velice agresivní a při krmení by se dokázala mezi sebou sežrat. Proto je chováme samostatně v malých boxech s miskou vody a miskou s rašeliníkem, který velice rádi využívají. Teplota v těchto boxech se pohybuje mezi 20°C v noci a 25°C ve dne. První krmení dostali až po prvním svlékání. Trochu problematické je krmení v zimních měsících, kdy je v přírodě období dešťů a hadi zimují. Mláďata u nás nezimujeme, a tak je někdy třeba přistoupit k násilnému krmení. Do společného terária mláďata umisťujeme až po dosažení 3 roku.

Chov Orthriophis moellendorffi moellendorffi je jen pro zkušené chovatele. Mláďata i dospělí jedinci velice špatně snášejí jakýkoli přesun. Podle našich zkušeností po převozu i několik měsíců nepřijímají potravu. Importy z přírody během několika dnů až měsíců hynou na dehydrataci, stres, parazitární invaze a sekundární bakteriální infekce. Většinou přežívá jen zlomek dovezených zvířat.

V současné době podle databáze ISIS je Zoo Jihlava jediná zoologická zahrada na světě, která odchovává mláďata. Další dvě zoo (Plzeň a Lodž) se snaží o chov s mláďaty z našeho chovu. Mimo Evropu chovají tyto užovky jen dvě zoologické zahrady v Americe (Dallas a San Diego). Několik soukromých chovatelů v České republice získalo pár jedinců od obchodníků, ale mnoho jich uhynulo při aklimatizaci nebo při zimování. V současné době podle dostupných informací není ani u nich žádný pár schopný chovu.

Situace v přírodě je nejasná, cestovatelé se s těmito hady v přírodě nesetkali, jen několik jedinců bylo nabízeno na tržištích v žalostném stavu nebo již připravených k jídlu. Číňané je nazývají hady tisíce květů.

zimující dospělci

jednoměsíční mládě

 

irbis (Panthera uncia)

 

Irbis (Panthera uncia) nazývaný také levhart sněžný, je obyvatelem vysokohorských ekosystémů Střední Asie a je bioindikátorem jejich integrity. Od konce 19. století je tento druh pod rostoucím lidským tlakem, ať už je to z důvodu lovu pro kožešiny nebo kvůli jeho potravní konkurenci s člověkem pastevcem. V poslední době dochází také ke zvýšenému tlaku na irbise kvůli tradiční čínské medicíně kvůli značnému úbytku tygrů v Asii a následnému používání částí těl dalších velkých koček jako alternativu částí těl tygra. Stavy irbisů v přírodě jsou odhadovány zhruba na 4 500 jedinců, přičemž od poloviny 90. let 20. století došlo k poklesu jejich stavů, zejména v postsovětských středoasijských republikách (Kyrgyzstán, Kazachstán, Tádžikistán). Důvodem je propad ekonomik těchto zemí dříve navázaných na SSSR a značná míra korupce. Dalším problémem je blízkost Číny, která naopak díky ekonomickému růstu tvoří potenciálně vhodné prostředí pro dovoz derivátů z těchto šelem. Oba tyto fakty pak znamenají značný odliv ohrožených zvířat (respektive jejich derivátů užívaných v tradiční čínské medicíně) z poměrně chudých zemí s korupčním prostředím do bohaté Číny s rostoucí poptávkou.

Irbisové jsou v Jihlavě chováni od roku 1992, od roku 1999 jsou zde pak pravidelně rozmnožováni. Odchov v roce 1999 byl teprve druhým úspěšným odchovem této šelmy na našem území a Jihlava je stále jedinou institucí v ČR, kde se rozmnožovala zvířata ve druhé generaci v rámci jedné instituce. V současnosti je také jihlavský chov nejúspěšnějším v ČR a patří mezi velmi významné i v rámci populace EEP a také světové populace. Mezi lety 1999 – 2012 se zde narodilo a bylo odchováno celkem 18 mláďat, přičemž 8 z nich už se narodilo matkám odchovaným v Jihlavě. Dá se říci, že se jedná o velmi důležitý aspekt v chovu, který by měl být dlouhodobě udržitelný. Z dlouhodobého hlediska není významný náhodný odchov jednotlivých mláďat, ale dlouhodobá systematická práce s generacemi zvířat.

Pro chov v roce 2012 jsme počítali se samcem Makanem narozeným 19.5.2004 v Tierparku Berlín a samicí Adou narozenou 10.6.2007 v Jihlavě. Zatímco Makan už se v Jihlavě do chovu úspěšně zapojil s polosestrou Ady (v letech 2009 a 2011 narozena 3 mláďata), Ada se dosud nerozmnožovala. Po svém odchovu byla z prostorových důvodů přesunuta do Liberce, kde byla spojována se starším samcem, k rozmnožení však nedošlo. Zde mohl být limitující i věk samce, který už v době spojování přesáhl 15 let. Vzhledem k tomu, že Ada je vnučkou zakladatelky importované do Evropy v 90. letech, která zanechala pouze dva reprodukující se přímé potomky, jsme chtěli potenciál této samice každopádně využít. Proto jsme se rozhodli přesunout Adu zpět do Jihlavy k prokazatelně chovnému a geneticky vhodnému partnerovi. V Liberci se nacházel kromě zmíněného staršího samce už pouze Adin bratr, který zde působí jako chovný samec.

Spojování zvířat proběhlo podobně jako u dalších jedinců tohoto druhu. Po drobných potyčkách se zvířata začala tolerovat a v polovině února došlo k páření. 29.5. se narodila 3 mláďata, která se podařilo bez problémů pod matkou odchovat. Od tří měsíců věku je s matkou a mláďaty spojován i otec a toto spojení, stejně jako předchozí páry v Jihlavě, je zcela bezproblémové. Mláďata stráví s rodiči minimálně rok (spíše 18 měsíců) a pak budou podle doporučení koordinátora předána dalším chovatelům.

Irbisové jsou v Jihlavě chováni v jednoduchých chovatelských zařízeních sestávající s malých vnitřních nevytápěných prostor s porodními boudami a venkovních výběhů. Je zřejmé, že klima Českomoravské vysočiny těmto vysokohorským šelmám velmi dobře vyhovuje. Dosud jsme nezaznamenali žádné závažné zdravotní komplikace a zakladatel jihlavského chovu samec Tess se zde dožil věku téměř 19 let a 6 měsíců.

Krmení irbisů je tvořeno kombinací čerstvých králíků, kůzlat nebo kozího masa, drůbeží, hovězím masem na kosti a občas je tato krmná dávka zpestřená o skopové maso. Dá se říci, že taková krmná dávka je poměrně optimální pro vysokohorského vrcholového predátora, který se živí v závislosti na ročním období horskými kozami a ovcemi, svišti a pišťuchami, což si doplňuje bažanty a bělokury, případně většími zvířaty, jakými jsou jak nebo kiang.

Odchovy irbisů jsou v Jihlavě v současnosti již poměrně rutinní záležitostí a chov je zde poměrně systematický podle potřeb evropské populace. Zdejší odchovy již byly odesílány do mnoha destinací včetně Zoo Moskva, jedno zvíře by mělo odejít i do indického Darjeelingu. Význam odchovu z roku 2012 tak není v jeho výjimečnosti, přestože odchovy tohoto druhu nejsou ještě zdaleka všude samozřejmostí, ale zejména v příspěvku aktivní jihlavské chovatelské práce pro řízený a fungující chov na evropské a také světové úrovni.

 

 

 

Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris)

 

Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) je primitivním zástupcem lichokopytníků. Tapíři se vyskytují ve třech druzích v neotropické oblasti, jeden druh je pak rozšířen v oblasti orientální.

Tapíři jsou v Jihlavě chováni od roku 1987, k prvnímu rozmnožení pak došlo v roce 1990. Od začátku jsou chováni ve smíšené expozici spolu s kapybarami, k tomuto spojení se přidávají další druhy, jako husice magellánské, nandu pampoví, nandu Darwinovi, psouni prérioví a další. Tapíři tvoří ve smíšené expozici dominantní druh zvířete, který další obyvatele obyčejně nenapadá. Problémy se překvapivě občas vyskytly při hnízdění některých ptačích obyvatel expozice, kdy byl mnohonásobně větší tapír napadán houserem husic magellánským nebo samcem nandu pampového.

Přestože je tento druh chován v Jihlavě téměř nepřetržitě od roku 1987 (což je 25 let), narodilo se zde za celou tuto dobu pouze 5 mláďat. Kromě toho jsme zaznamenali několik potratů a zdá se, že tapíři jsou náchylní k nemocem reprodukčního traktu a následné neplodnosti u samic. Ve dvou nezávislých případech zde došlo k rozmnožování samice, která po delší době přestala zabřezávat. V prvním případě samice odchovala pouze jedno mládě, potom už nikdy úspěšně další nedonosila. Druhá chovná samice odchovala celkem tři mláďata, poté se u ní objevilo několik potratů a přes intenzivní léčbu se zdá, že už jako chovná fungovat nebude.

Až do roku 2011 jsme v Jihlavě měli ve stavu chovný pár, který byl držen spolu s dcerou narozenou 9.11.2002. Tato samice byla posledním tapírem živě narozeným a odchovaným v Jihlavě. Snažili jsme se vyměnit chovného samce, ale jednání s kolegy se protahovala, aby v jednom případě skončila neúspěchem. Obávali jsme se proto rizika inbreedingu (páření otce s dcerou), protože všechna tři zvířata byla držena společně. Zdálo se však, že otec o páření s dcerou nejeví žádný zájem, naopak byla otcem občas napadána a vyháněna. Naše snahy o výměnu samců pokračovaly, takže jsme se nakonec flexibilně dohodli se Zoo Brno (kde uhynul chovný samec) a Zoo Praha, kde vzhledem k dovozu tapírů čabrakových bylo potřeba jednoho samce odeslat z kapacitních důvodů mimo Zoo. V termínu 18.4.2011 jsme tak provedli přesun našeho chovného samce do Brna a z Prahy jsme obdrželi chovného samce narozeného 20.7.2003 v Norimberku.

Hned od začátku spojení samce se dvěma samicemi byla zřejmá změna chování mladé samice, která se o nově příchozího samce začala velmi intenzivně zajímat. Přestože jsme neviděli páření, bylo od začátku roku 2012 zřejmé, že mladá samice je březí. Tapíři mají u nás k dispozici venkovní výběh a dále dva vnitřní boxy. Rozhodovali jsme se, jaká varianta rozdělení nebo spojení zvířat bude optimální. Vzhledem ke dřívější zkušenosti, kdy jsme se snažili zvířata na porod oddělit, ale ta se k sobě dostala i přes poměrně vysoké zábrany, jsme se rozhodli ponechat všechna zvířata společně. Termín porodu navíc vycházel nejdříve na květen, případně do letních měsíců, proto jsme nechali všechna zvířata společně. Zvířata měla tak prakticky trvale k dispozici prostorný výběh a dva vnitřní boxy. Možné riziko jsme spatřovali v poměrně vysokém věku prvorodičky, která byla v tomto roce už téměř 10 let stará.

Dne 9.8.2012 bylo nalezeno mládě ve vnitřním prostoru spolu s jedním z dospělých jedinců. Mládě leželo u břicha dospělého tapíra a zdálo se, že hledá struky s mlékem. Rozhodli jsme se zkontrolovat situaci a zjistili, že dospělcem hlídajícím mládě je otec. Matka odpočívala ve výběhu, a protože jsme si nebyli jistí, jestli má o mládě zájem, rozhodli jsme se jí zavřít s mládětem. Zároveň jsme určili pohlaví mláděte, jednalo se o samici. Do vnitřních prostor jsme tak natlačili obě samice (matku i babičku) a dále hlídali příjem mléka. Protože jsme sání mláděte ani během další hodiny nepozorovali, rozhodli jsme se vyzkoušet, jestli matka mléko má a následně jsme navedli mládě na mléčné struky. Bylo zapotřebí synchronizovat ulehnutí poměrně nervózní samice a přisátí mláděte, což vyžadovalo synchronizované snažení dvou lidí po dobu asi 60 minut. Mládě pak po nalezení struku začalo velmi intenzivně sát a od tohoto okamžiku už probíhal odchov zcela bez problémů. Je otázka zda, případně kdy by matka k mláděti sama šla, ale nechtěli jsme riskovat ztrátu mláděte díky nezkušenosti matky.

Další průběh odchovu byl velmi zajímavý. Matka mládě poměrně dlouho odkládala ve vnitřním prostoru stáje, přičemž se krmila ve výběhu, nebo zde odpočívala. V době, kdy matka mládě měla odložené, jsme velmi často pozorovali, že se u něj střídá otec nebo babička. V současnosti už je mládě pohyblivé stejně jako rodiče a pohybuje se spolu s rodinou.

Význam odchovu této samice tapíra jihoamerického pro kontinuitu chovu v Jihlavě je jednoznačně v generační návaznosti, kdy geny zde narozených zvířat přecházejí do další generace. Zajímavostí je také průběh odchovu, který nám naznačuje, že tapíři jsou sociálně podstatně složitější živočichové, než se jeví. Už první krok, kdy otec nepářil svou dceru až do věku 10 let naznačuje, že v případě tapírů existuje určitá složitější sociální struktura, která zamezuj páření příbuzných zvířat. Tento model se nicméně vyskytuje u skupinově žijících zvířat, přičemž tapír byl vždy považován za tvora samotářského. A další zajímavostí je vzájemná fixace a společná péče o mládě mezi vzájemně příbuznými zvířaty, kdy s výchovu pomáhá dceři i babička. Již dříve jsme zaznamenali velmi intenzivní náklonnost mezi samcem a samicí, kdy se k sobě oddělená zvířata snažila dostat a následně překonala poměrně solidní zábrany, aby toho dosáhla. O sociální struktuře u tapírů se toho dosud ví jenom velmi málo a náš případ ukazuje, že je velmi pravděpodobné, že u těchto primitivních lichokopytníků existuje určitá forma otevřené sociální struktury, v níž se zvířata velmi dobře znají a kde jsou mechanismy bránící příbuzenské plemenitbě tak, jak to známe třeba u primátů.

Po dosažení odchovu tapíra jihoamerického ve druhé generaci doufáme, že budeme v chovu tohoto zajímavého lichokopytníka i nadále úspěšně pokračovat. Otázkou je, zda se nám podaří u třetí chovné samice dosáhnout reprodukční dlouhověkosti.

 
  • Adresa:
  • Sdružení Česká ZOO
  • Otakara Jeremiáše 1932/12
  • 70800 Ostrava-Poruba
  • Česká republika
  • Mob.:
  • +420 604 612 221
  • Sledujte nás:
  • logo twitter logo facebook