ZOO Ostrava

thumb_51.jpg

Odchov č. 1: Gibon bělolící (Nomascus leucogenys) kategorie – savci
Odchov č. 2: Pardál obláčkový (Neofelis nebulosa) kategorie – savci
Odchov č. 3: Slon indický (Elephas maximus) kategorie – savci
Odchov č. 4: Amazonek bělobřichý (Pionites leucogaster leucogaster) kategorie – ptáci
Odchov č. 5: Polák východní (Aythya baeri) kategorie – ptáci
Odchov č. 6: Satyr Cabotův (Tragopan caboti) kategorie – ptáci
Odchov č. 7: Scink smaragdový (Lamprolepis smaragdina) kategorie – ostatní
Odchov č. 8: Jehlice sladkovodní (Xenentodon cancila) kategorie - ostatní

Amazonek bělobřichý (Pionites leucogaster leucogaster)
Amazonek bělobřichý obývá rozsáhlé oblasti v Brazílii, Bolívii a Peru. Zatím nepatří
k ohroženým druhům, nicméně areál jeho rozšíření je v oblastech největšího ničení deštného
lesa. Vytváří tři barevné formy klasifikované jako poddruhy. Pouze nominátní poddruh
Pionites leucogaster leucogaster má zelené „kalhotky“, tedy peří na stehnech. Zbylé dva
poddruhy mají kalhotky žluté. V zoologických zahradách patří k vzácným chovancům,
doposud byl v rámci ČR a SR chován jen v Zoo Ostrava. Odchovy v zoologických zahradách
jsou i proto velmi vzácné. V rámci UCSZOO se odchov dosud nezdařil.
Amazonky bělobřiché chováme v Zoo Ostrava od 3. července 2003, kdy jsme získali
ze Zoo Lisabon dva samce (* 1998). Vzhledem k vzácnosti těchto papoušků v chovech však
trvalo téměř další čtyři roky, než jsme získali alespoň jednu samičku (* 2007) z privátního
chovu. Ta byla navíc uměle odchovaná. Ještě v témže roce po tříměsíční karanténě byla
samice spojena s jedním ze samců. Ptákům nebyl umožněn přirozený výběr, protože druhý ze
samců měl zhojenou starou zlomeninu křídla a špatně létal.
Vybraný sameček však přijal družku chladně, nevšímavě. Choval se k ní stejně po celé
roky, takže jsme začali přece jen zvažovat změnu partnerů. V podstatě se chování tohoto páru
změnilo až v roce 2011, kdy byla zaznamenána zvýšená agresivita nejdříve u samce a později
i u samičky. Oba nalétávali na každého chovatele, který vešel do voliéry, obhajovali si tak své
teritorium. Často sedávali vedle sebe, nebylo však zaznamenáno žádné páření, vzájemné
krmení, obírání se, či jiná náklonnost.
Koncem dubna byla páru nabídnuta budka o rozměrech 30 x 30 x 60 cm (d x š x v),
s průměrem vletového otvoru 12 cm. Budka byla umístěna 150 cm nad zemí, vystlána
jemnými kokosovými vlákny smíchanými s hoblinami. V té době byla teplota v místnosti
18°C. Amazonci zvýšili příjem gritu a sépiové kosti, často se vyhřívali na sluníčku ve
venkovní voliéře. Začali jsme je stimulovat ke hnízdění, krmnou dávku jsme obohatili o
máčené klíčené zrní a strouhané vejce, a dále o přípravky Promotor a Fertivit.
Od začátku května se sameček začal často zdržovat v budce, zatímco samička jen
nedůvěřivě sedávala v její blízkosti. Teprve na přelomu května a června začala samička trávit
čas v budce společně se samečkem a budku opouštěli jen na krmení. První vejce bylo
nalezeno 15. června 2011, druhé o dva dny později. Tehdy také samička zasedla. Celá snůška
obsahovala nakonec čtyři vajíčka a prosvětlením jsme zjistili stoprocentní oplozenost!
Opravdu milé překvapení. Samička po celou dobu pečlivě snůšku zahřívala, téměř vůbec jí
neopouštěla, sameček ji poctivě krmil. Zhruba týden před líhnutím jsme vajíčka začali denně
rosit, čímž jsme zvýšili vlhkost prostředí v budce pro lepší líhnutí mláďat.
Po dvaceti sedmi dnech inkubace, tedy 14. 7. 2011 se vylíhlo první, 17. 7. druhé a 21.
7. třetí mládě. Čtvrté mládě odumřelo ve vejci těsně před líhnutím. Třetí z mláďat uhynulo po
dvou dnech, pravděpodobně nebylo dobře krmeno. Další dvě mláďata však prospívala a těšila
se dobrému zdraví. Další milé překvapení. Rodiče krmili sami, přestože byla samice uměle
odchovaná! Mláďata měla při každé kontrole plná volátka. V přehledu uvádíme váhy mláďat:
28. 7. 2011 - 45 a 59 g
1. 8. 2011 - 52 a 67 g
7. 8. 2011 - 70 a 77 g
10. 8. 2011 - 88 a 90 g
17. 8. 2011 - 112 a 114 g
1. 9. 2011 - 150 a 162 g
Rodiče dostávali krmení 3 x denně. Ranní míchanice sestávala z piškotů, na tvrdo
uvařených vajec a mrkve a byla vždy posypána Nutribirdem A19, k tomu amazonci dostávali
jablko a banán. V poledne dostávali ovoce a zeleninu a část namáčených zrnin a k večernímu
krmení suché zrniny s přídavkem granulovaného krmení pro papoušky. Ve 23 dnech začala
mláďata otevírat oči. Ve 24 dnech stáří byla mláďata okroužkována uzavřeným kroužkem
průměru 9 mm.
První mládě vylétlo z budky 25. 9. 2011, o tři dny později i to druhé. Mláďata byla
vybarvena stejně jako rodiče, jen na hlavě měla ještě tmavá péra. Začátkem října jsme jim
odebrali krev, abychom určili pohlaví. Bohužel bylo při chytání jednomu z mláďat nešťastnou
náhodou zlomeno křídlo. V takovém stavu jsme nemohli mláďata nechat s rodiči ve velké
voliéře. Obě byla proto oddělena do malé klece a dvakrát denně dokrmována Nutribirdem
A19 a zároveň jim bylo předkládáno krmení pro dospělé papoušky, které začali samostatně
přijímat poměrně rychle a bez problémů. Zraněnému mláděti bylo křídlo ošetřeno, fixováno,
mládě dostalo injekčně tři dávky kalcia v rozmezí 15 dnů. Fixace křídla mláděti zjevně nijak
nevadila. Oba sourozenci sedávali vedle sebe a velice rychle zkrotli v porovnání s jinými
druhy papoušků. Po třech týdnech byl proveden kontrolní RTG křídla, zlomenina perfektně
srostla. Mládě dnes velmi dobře létá. Výsledky analýzy DNA ukázaly, že obě mláďata jsou
samičky.

Tento poddruh amazonka bělobřichého má zelené kalhotky (foto Yveta Svobodová, Zoo Ostrava)Třicetidenní mláďata při kontrole a vážení (foto Yveta Svobodová, Zoo Ostrava)Mláďata ve věku šedesáti dnů (foto Yveta Svobodová, Zoo Ostrava)

Gibon bělolící (Nomascus leucogenys)
Gibon bělolící je druh ohrožený vyhubením. Jedná se o nejvzácnější druh gibona
chovaného v lidské péči a čtvrtý nejvzácnější druh gibona na světě. Obývá ostrůvkovitě
tropické stálezelené lesy v Laosu, Kambodži, v severním Vietnamu a v nejjižnější provincii
Číny. O jeho životě ve volné přírodě je známo jen málo. Žije v rodinných skupinách.
V Červené knize je veden v kategorii kriticky ohrožený (Critically Endangered) a stavy
v přírodě dále klesají. Hlavními důvody jsou pronásledování a lov člověkem a ničení
přirozeného prostředí. V chovu v lidské péči je navíc velmi málo zastoupený, počátkem roku
2011 bylo v 31 evropských institucích chováno pouhých 84 gibonů bělolících s téměř
dvojnásobnou převahou samců!
Chov gibonů bělolících v Zoo Ostrava započal v roce 2002, kdy jsme dovezli dva
samce ze Zoo Cléres (Francie). Je to běžná strategie při chovu mnoha vzácných druhů, že zoo,
která začíná s chovem určitého vzácného druhu, nedostane zpočátku chovný pár, ale jedince
stejného pohlaví, kterých je nadbytek, aby se chovatelé seznámili s problematikou chovu
těchto zvířat. V roce 2007 byli oba přesunuti do Rare Species Conservation Centre v
Sandwich (Velká Británie) a do Zoo Ostrava byla dovezena samice Brunka (*1999) ze Zoo
Ústí nad Labem. Samice Brunka byla psychicky labilní zvíře, přestože byla z rodné skupiny
oddělena ve vhodném věku. V následujícím roce (10. 7. 2008) byla tato samice dopárována
samcem Rascalem (*1995) ze Zoo Jerez - La Frontiera (Španělsko). Rascal byl psychicky
vyrovnané zvíře, ale ani to Brunku nezklidnilo. Pár byl společně po dobu dvou let a během
této doby probíhalo časté páření. Samice však nikdy nezabřezla. V roce 2009 oslepla nejprve
na jedno oko, o rok později i na druhé. Koncem roku 2010 musela být ze zdravotních důvodů
utracena. Bylo to jediné možné rozhodnutí, protože kvůli své slepoty v prostoru tápala, a i
kdyby zabřezla, nebyla by schopna se o mládě postarat.
Na doporučení koordinátora evropského chovu gibonů bělolících jsme dne 16. 10.
2010 dovezli novou perspektivní samicí Sulu (*2000) ze Zoo Duisburg. Po spojení se samcem
o dva dny později (18. 10. 2010) ihned proběhlo páření. Dne 26. 5. 2011 se narodilo první
ostravské mládě. Samice se o mládě od počátku velmi pečlivě starala a odchov je i nadále
bezproblémový. Z hlediska evropského chovu by bylo samozřejmě vynikající, kdyby se
jednalo o samičku, kterých je nedostatek, ale zatím se zdá, že je to samec. S určováním
pohlaví u gibonů rodu Nomascus to není jednoduché, což nám potvrdili i dlouholetí chovatelé
těchto primátů. Každopádně ať samec či samice, odchov tohoto mládě je nesmírně cenný,
protože jsme si „odzkoušeli“ mladou samici Sulu. Jde o vyrovnanou a pečlivou matku. Není
to samozřejmostí, protože giboni všeobecně patří mezi psychicky labilní zvířata, což je možná
způsobeno jejich způsobem života v přírodě. Naše mládě je velmi vitální a nyní se už
samostatně pohybuje ve výběhu pod dozorem rodičů (velmi se mu věnuje i jeho otec Rascal).
Také se už začalo přebarvovat a ze žluté barvy se stalo béžové s tmavnoucí srstí na hlavě a
jiných částech těla. Postupně se mladí giboni, ať samice či samci, přebarví do černa a při
dospívání (okolo 6-7 let, ale i později) samičky opět zesvětlí do své konečné podoby.

Mládě gibona v náručí matky (foto Pavel Vlček, Zoo Ostrava)


Jehlice sladkovodní (Xenentodon cancila)
Jehlice sladkovodní pochází z oblasti jižní a jihovýchodní Asie (Pákistán, Nepál,
Indie, Srí Lanka, Bangladéš, Barma, Vietnam, Malajsie a Thajsko). Jedná se o štíhlé, hejnové,
přitom dravé ryby dorůstající až 40 cm délky. V přírodě jsou stále běžné, zvláště v ústích řek,
ale v lidské péči jsou chovány jen vzácně. Pokud je někdo v akváriu chová, pak obvykle
jednoho nebo dva jedince. Důvod je prostý – finanční náročnost. Jsou to dravci vyžadující jen
a jen živé ryby. V akvarijních podmínkách je to dostatečné množství malých krmných ryb –
v Zoo Ostrava pro tento účel používáme až tři druhy kaprovitých ryb rodů Danio a Devario,
což jsou rybky jehlicemi preferované i ve volné přírodě a dále různé živorodé ryby z čeledi
Poecilidae, zvláště šlechtěné formy živorodky duhové (Poecilia reticulata). Dalšími obtížemi
v chovu je jejich nesmírná plachost a lekavost, stejně jako nutnost chovat tyto ryby ve
skupině. Poprvé se jehlice sladkovodní objevily v Evropě v roce 1910. Rozmnožit se je
podařilo až v roce 1963 v Biological Station Wilhelminenberg v Rakousku. Odchovy
v zoologických zahradách nejsou hlášeny vůbec, v rámci UCSZOO se odchov dosud nezdařil.
Naši jedinci pochází z odchytu z volné přírody. V péči je máme od 30. 12. 2009, kdy
jsme získali 50 jedinců od pana Kučery z Vivária Mělník. V této době dosahovaly jehlice
velikosti cca 15 cm. Ryby byly umístěny v zázemí v nádrži o velikosti 1026 litrů, ve které žijí
dodnes a ve které došlo (a dochází) k pravidelnému spontánnímu tření. Substrát tvoří bílý
křemičitý písek do velikosti 0,4 mm. Filtraci zajišťuje externí filtr Fluval FX 5. Osvětlení
tvoří světelná rampa se třemi zářivkami T8: Aqua-glo, Philips TLD 830 a Philips TLD 965.
Potřebný klid nacházejí ryby v hustých porostech rostlin (Vallisneria gigantea, Cryptocoryne
ciliata, Ceratophyllum demersum, Bolbitis heudelotii, Limnophila sp., Microsorium pteropus
a Riccia fluitans). I díky těmto rostlinám se pH v nádrži drží na hodnotě 6,8. Teplota je také
konstantní 25°C. Od prvních okamžiků nastaly problémy s krmením. V rozporu s literaturou
jehlice odmítaly nejen patentky, hmyz (i živý), vločkové krmivo i mrtvé krmné ryby. Jediné
na co reagovaly, byly malé živé ryby (především rodu Poecilia a Danio). Těžko popisovat lov
jehlic. Jehlice jsou dokonale přizpůsobeny lovu, neloví ze zálohy, ale naopak vyhlédnou si
svůj cíl a ten nekompromisně pronásledují. Vše v neuvěřitelné rychlosti. Padesát rybek zmizí
v tlamkách hladových jehlic během několika vteřin. Ukrmit i menší skupinku těchto ryb je
velice náročné. Mít obrovskou potravní základnu je při chovu těchto ryb nutný základ.
Zvláště díky dostatečnému a kvalitnímu krmení dospělých ryb jsme mohli v květnu
roku 2011 spatřit v porostech bahnatek a trhutek jikry jehlic. V té době jsme však ještě
nepozorovali samotné tření ryb. Jikry jsou čiré, jakoby skleněné o velikosti cca 3,5 mm a mají příchytná vlákna 2-3 cm dlouhá, kterými jsou zachyceny v rostlinách.
Jikry z tohoto prvního tření byly rozptýleny jednotlivě a bylo jich přibližně 20 ks.
Sesbírali jsme je do samostatné nádrže, aby nebyl vylíhlý potěr sežrán nebo nasát do vnějšího
filtru. Za deset dnů se vykulil velice štíhlý plůdek o délce 12 mm. Po strávení žloutkového
váčku však malé jehlice postupně všechny uhynuly. Opět se ukázal rozpor s údaji v literatuře,
plůdek totiž tvrdošíjně odmítal i čerstvá nauplia žábronožky solné (Artemia salina).
Následovalo i několik dalších výtěrů se stejným výsledkem. Obrat nastal až ve chvíli, kdy
jsme zkusili podat malým jehlicím právě rozplavaný potěr duhounků vidloocasých
(Pseudomugil furcatus). Odchov duhounků je sám o sobě náročný a ryby patří k těm
vzácnějším a dražším, takže nešlo o systémové řešení, nicméně potěr duhounků byl drobný,
veliký pouze několik milimetrů a byl právě k dispozici. Malé jehličky je divoce lovily. Mladé
jehlice však žily jen do vyčerpání této dostupné potravy a následně opět uhynuly hlady. Bylo
jasné, že úspěšný odchov bude možný jedině za předpokladu cíleného množení ryb jiného
druhu, jejichž potěr je natolik drobný, že může sloužit jako potrava jehlic v prvních dnech a
týdnech života.
Úspěšný odchov datujeme od 17. srpna 2011, kdy jsme posbírali z chovné nádrže
kolem 30 jiker. Rybky se vykulily 25. srpna 2011. Za první potravu jim posloužila čerstvě
rozplavaná mláďata duhovek Boesemanových (Melanotaenia boesemani) a bojovnic pestrých
(Betta splendens). Zatímco ukrmit dospělé jehlice je především finančně a organizačně
náročné, ukrmit mláďata jehlic vyžaduje navíc značné chovatelské schopnosti a píli. Hodiny
jsme chytacím zvonem v akváriích naháněli potravu pro mladé jehlice, dávali do tření další a
další páry bojovnic nebo neustále přelovovali třoucí se hejna duhovek s vírou, že zanechali v
rostlinách své potomstvo, které mělo později posloužit jako potrava jehlicím. Odchov navíc
komplikuje kanibalismus mladých jehlic, takže jsme je museli rozdělit v akváriích po jedné.
Po dosažení velikosti cca 20 mm bylo téměř vyhráno – do této velikosti jsme však dokázali
„ukrmit“ pouze tři jedince. V této velikosti jsou malé jehlice již schopny přijmout mláďata
živorodek z čeledi Poeciliidae, jako jsou živorodky duhové (Poecilia reticulata) a živorodky
Endlerovy (Poecilia wingei).
Tito tři jedinci nadále prospívají, na konci prosince 2011 měřili již 11 cm, byli
samostatní a tedy úspěšně odchovaní. Dospělé jehlice se stále třou, takže je zkoušíme
odchovávat dále a zlepšujeme metodiku odchovu. Vyplácí se například dávat malé jehlice
přímo do vytíraček s potěrem, kde se krmné ryby třely. Jehlice se tak krmí ad libitum. Stále
však platí, že odchovat budeme schopni vždy jen velmi omezený počet mláďat. Ve výhlednu
plánujeme představit tento druh také návštěvníkům, a to v akváriu s ohroženými druhy ryb
z jihovýchodní Asie v akváriu v právě budovaném Návštěvnickém centru. Věříme, že zde již
budou k vidění mimo jiné i u nás odchovaná mláďata.

Dospělé chovné jehlice v tisícilitrovém akváriu (foto Jirka Novák, Zoo Ostrava)Jikry jehlic se zárodky v jemnolistých rostlinách (foto Ondřej Hruška, Zoo Ostrava)Mládě jehlice s plným bříškem (foto Ondřej Hruška, Zoo Ostrava)

Pardál obláčkový (Neofelis nebulosa)
Pardál obláčkový je druh ohrožený vyhubením, v Červené knize je veden v kategorii
zranitelný (Vulnerable) a jeho stavy v přírodě dále klesají. Hlavními příčinami úbytku jsou
přímé pronásledování (lov pro kožešinu) a ničení přirozeného prostředí. V zoologických
zahradách celé Evropy je chováno 34 samců, 39 samic a 5 jedinců bez určeného pohlaví a
v roce 2011 se narodilo jen 12 mláďat. V rámci UCSZOO se odchov dařil jen v Zoo Praha.
S vlastním chovem pardálů obláčkových jsme začali v lednu roku 2010, ale již
koncem roku 2009 začaly hektické přípravy na chov této sice atraktivní, ale chovatelsky
velice náročné velké kočky. S pardály je spojeno hned několik chovatelských úskalí, která
mnohé zoo odrazují. Samci, pokud nejsou se samicemi spojeni v juvenilním věku, v celku
pravidelně samice zabíjejí a jejich další párování je velice náročné, ne-li nemožné.
Organizovat takovýto chov je tedy obtížný úkol – musí se včas najít noví chovatelé a sestavit
páry z aktuálně narozených mláďat. Dokud nebyl znám tento způsob chovu, převažovali
v EEP staří nekompatibilní samci a počet zvířat v chovu pomalu ale jistě klesal. Dalším
problémem je období dospívání mláďat a jejich vyhánění rodiči. Toto období, kdy se mláďata
musí oddělit, je velmi individuální, má křehké hranice a přitom způsob odhánění je ze strany
rodičů často velmi nevybíravý a agresivní. Chovatel prostě nemá zcela vyhráno, dokud
odchované mládě není přesunuto do jiné instituce a úspěšně spojeno s protějškem.
Pro náš budoucí pár jsme upravili původní expozici rysů karpatských. Během necelého
měsíce (prosinec 2009) jsme museli objekt tepelně zhodnotit, fyzicky zateplit a instalovat
topné panely. Venkovní šíbr byl také zateplen, abychom v maximální míře předešli úniku
tepla z vnitřních prostor a zajistili zvířatům komfort. To nám umožnilo udržovat teplotu ve
vnitřních kotcích kolem 17°C.
Oběma zvířatům, která byla doporučena pro náš chov, běžel čas. Musela být dovezena
a spojena v přibližně v jednom roku věku. Dle evropského návodu k chovu (husbandry
guidelines) je doporučeno spojit chovný pár nejpozději ve stáří 12 měsíců. Přitom samička
určená pro nás byla vyháněna a napadena vlastní matkou, která ji způsobila ošklivá zranění
ocasu. Ten ji nakonec musel být amputován. Samečkovi pro změnu v době plánovaného
transportu byla zjištěna salmonelóza. Zdálo se, že se včasné spojení přes veškeré úsilí nemusí
podařit, zvláště když pak počátkem ledna klesaly venkovní teploty hluboko pod bod mrazu a
náledí komplikovalo plánování transportu.
Samici Yalu (narozena 26. 4. 2009) jsme získali darem v rámci EEP programu z Jardin
des Plantes v Paříži a dovezli jsme ji 27. 1. 2010. Samce Tawi-Tawi (narozen 4. 3. 2009) jsme
přivezli až o tři týdny později (18. 2. 2010) ze Zoo Praha. Samec Tawi-Tawi byl v době svého
příjezdu již jedenáctiměsíční, proto jsme se seznamováním zvířat a jejich následným
spojováním nemohli otálet.
Pardáli mají k dispozici prostory, jejichž vnitřní části (kotce) mají společnou
mezistěnu s kotci koček rybářských (Prionailurus viverrinus). Nejprve měli samec se samicí
k dispozici společnou předsíňku, kterou mohli střídavě využívat a dva oddělené kotce o
celkové velikosti 8 x 2 x 2,2 m vybavené boudami na zemi. Šíbry v kotcích jsou vyrobeny
z karisíta, takže zvířata měla od prvního dne zrakový i pachový kontakt. Na vnitřní část
navazuje zasíťovaný zatravněný venkovní výběh o velikosti 16 x 16 x 3 m vybavený parkosy,
špalky a osázený stromy a keři.
Samice po příjezdu samce přestala na pět dní přijímat potravu. Bohužel jsme v této
době ještě neměli u pardálů nainstalovaný kamerový systém, a protože obě zvířata trávila
většinu pozorovatelného času ve svých boudách, nepodařilo se nám zahlédnout žádné jejich
vzájemné interakce. Proto jsme jim od 2. 3. 2010 zamezili přístup do boudiček tak, že je
mohli používat pouze jako palandy. Samice začala trávit více času u mezišíbru do předsíňky,
nicméně žádnou další změnu jsme nezaznamenali. Začali jsme tedy s hlídkami ve večerních
hodinách (19-23h), kdy jsme předpokládali největší aktivitu pardálů. Ale ani třetí večer
(patrně kvůli naší přítomnosti) pardáli svá místa neopustili, proto jsme se rozhodli dále
nečekat a zvířata spojit. Dne 15. 3. 2010 byl samec vpuštěn do kotce samice. Vzájemně se
očichali a následně se samec vrátil do předsíňky, kde zůstal zbytek dne. Žádné komplikace
nenastaly a zvířata už zůstala spojena. Přibližně po měsíci (17. 4. 2011) byli Yala a Tawi-
Tawi poprvé vpuštěni do venkovního výběhu.
V září jsme nechali pro pardály vyrobit dvě nové boudy o rozměrech 103 x 70 x 75 cm
a 103 x 81 x 75 cm (poslední údaj je výška) umístěné cca 1,5 m nad zemí na vnější straně
jejich kotců. Jde o multifunkční boudy, které mohou sloužit i jako odchytové zařízení a
transportní bedny, ale jejich stěžejní účel je jiný, měly totiž sloužit jako porodní boudy.
V těchto boudičkách je zhotoveno kontrolní okénko pro ošetřovatele zabezpečené karisítem,
kterým lze nahlédnout dovnitř. Boudy jsou vybaveny uzavíratelným šíbrem s ovládáním
z venku. Právě zde jsme očekávali porod a odchov mláďat. Pardáli si skutečně obě boudičky
velmi oblíbili a často oba trávili čas v jedné boudičce najednou.
Mezi 15. - 30. 12. jsme zaznamenali mezi Yalou a Tawim-Tawim konflikty. Ráno
jsme nacházeli spadané parkosy a samec si hlídal samici při krmení, aby se nenažrala dříve
než on. Od 5. 1. 2011 se objevila další změna v chování. Samec nechal samici jít ke krmení
jako první, nebo ji dokonce krmení donesl a „frkal“. Toto chování trvalo zhruba 6 dní, po
kterých ji opět od krmení zaháněl. V půlce března jsme si již byli jisti, že je samice březí.
Bohužel 4. 3. 2011 ráno viděla ošetřovatelka samce, jak žere zadní část těla mláděte. Samici
jsme oddělili kvůli případnému pokračování porodu, k tomu ale nedošlo. Proto byli pardáli
ještě ten den opět spojeni, abychom stihli poporodní říji.
Je nutno dodat, že už nezjistíme, zda šlo o nezkušenost rodičů nebo bylo mládě
(mláďata?) nemocné, či mrtvé. Každopádně bylo rozhodnuto, že oddělit samce před porodem
by byla chovatelská chyba, která by mohla zkomplikovat pozdější spojení samce se samicí.
Další chování naznačující říji jsme zaznamenali až v dubnu. Dne 11. dubna Tawi-Tawi
nejevil zájem o krmení a 12. dubna nepřišel na krmení nikdo. Tawi-Tawi olizoval Yalu na
krku a chodil za ní. Říje se zdála být velmi dlouhá a intenzivní a páření bylo viděno naposledy
28. 4. 2011.
Od počátku července byly zvednuty krmné dávky pardálů o půl kilogramu masa na
kus, abychom samce důkladně nasytili a pokusili se i tímto způsobem předejít případnému
dalšímu sežrání mláděte. Navíc jsme 18. 7. do obou boudiček nainstalovali kamery s nočním
viděním. Několik dní před předpokládaným porodem jsme pardálům přestali podávat mražená
kuřata a další krmení, které jim příliš nechutnalo (např. ryby). Dále jsme přerušili krmení
jednodenními kuřaty, aby samice nebyla nucena často opouštět boudičku a samec neměl
možnost dostat se k samotnému mláděti. Navíc jsme krmení upravovali tak, aby zůstávalo co
nejméně zbytků jako kosti, srst, vnitřnosti a my jsme po porodu vyrušovali zvířata úklidem
jen minimálně.
Porod nastal 23. 7. ve 2:16 ráno. Samice porodila v jedné z boudiček, ihned se o mládě
začala starat a mládě bylo krátce po porodu viděno sát. Samec jevil také zájem a zpovzdálí
pozoroval matku s mládětem v boudičce. První dva dny si samec odnášel své i Yalino krmení
do svého kotce.
25. 7. byl samec s mládětem viděn v boudičce sám. O několik minut později se samice
vrátila, uchopila mládě do tlamy a odnesla jej poprvé ven do výběhu. Následující den
dopoledne vzal mládě do tlamy dokonce samec a kousek ho poponesl.
Celkově trávil samec se samicí a mládětem poměrně hodně času. Mláděti nejen že
neubližoval, ale naopak si s ním často hrál. Samice na jeho přítomnost výrazně nereagovala a
neměla problém odejít od mláděte na zhruba 20 minut, aby se nažrala ve výběhu. Zajímavá
situace nastala 2. 8. v noci, kdy samec vyrušil mládě při kojení a odnesl ho z boudy. Samice
ho po čtyřech hodinách přinesla zpět. Následující den se samice s mládětem přestěhovala do
druhé boudičky.
První krmení mláděte masem jsme zaznamenali 18. 8., kdy samice donesla mláděti
kus králíka do boudy. O den později vypadlo mládě poprvé z boudičky ven. Toto se
opakovalo po několik dní. Matka ho vždy pečlivě vracela zpět. Při jednom z pádů si mládě
narazilo pravou zadní nohu a na záznamu z kamer bylo vidět, že trochu kulhá.
boudičce za přítomnosti mláděte. Ve stejný den mládě poprvé stálo a chodilo po všech
čtyřech. Následující den byli rodiče krátce odděleni. Mládě bylo zkontrolováno, odčerveno
pastou Puppy Drontal a bylo určeno pohlaví – samice. Kontrola pravé zadní nohy neprokázala
žádné poškození.
Od poloviny září trávilo mládě čím dál více času ve venkovním výběhu, hrálo si,
zkoušelo lézt po parkosech, houpalo se ve větvích keřů… podle kamerových záznamů Wanita
tráví téměř celý den ve společnosti samce, přičemž matka je ve druhé boudičce. S matkou si
hraje především ve venkovním výběhu. Je velmi zvědavá, nebojí se a chodí si k chovatelům
pro krmení. Na začátku října bylo mládě opět chyceno, označeno mikročipem a naočkováno
kombinovanou vakcínou pro kočky Biofel.
Mládě dostalo jméno Wanita. O budoucím umístění prvního pardála obláčkového
odchovaného v Zoo Ostrava rozhodne koordinátor EEP programu. Znervózňuje nás jen mírně
vyšší počet samic v programu v současné době. Snad se podaří všechna zvířata včas spárovat.
I když se nejedná o první odchov v rámci UCSZOO, ceníme si odchovu zvláště pro celkové
chovatelské úsilí a nakonec zvládnutí problematiky chovu tohoto druhu a zvládnutí všech
problémů, které nám rodičovský pár nachystal.

První komplikace – samice pro Zoo Ostrava po napadení matkou 3. prosince 2009, tedy těsně před plánovaným transportem (foto Norin Chai, Ménagerie du Jardin des Plantes)Mládě ve věku 40 dnů po kontrole a odčervení (foto Jirka Novák, Zoo Ostrava)Wanita pózuje ve venkovním výběhu (foto Jan Pluháček, Zoo Ostrava)

Polák východní (Aythya baeri)
Polák východní patří mezi druhy ohrožené vyhubením, v Červené knize je veden v
kategorii ohrožený (Endangered). Velikost populace ve volné přírodě se odhaduje na méně
než 5 000 jedinců a populační trend je dále klesající zvláště kvůli lovu a ničení přirozených
biotopů - mokřin. V zoologických zahradách patří k vzácným chovancům, doposud byl
chován jen v Zoo Ostrava a Zoo Plzeň. Odchovy v zoologických zahradách jsou mimořádně
vzácné a spíše jsou čas od času hlášeny od věhlasných privátních chovatelů. V rámci
UCSZOO se odchov dosud nezdařil.
Poláky východní jsme získali zakoupením od privátního chovatele 30. 12. 2009
s informací, že jde o nepříbuzný dospělý pár, který se dosud nemnožil. Samec je narozený 5.
května 2008 a samice 1. května 2007.
Ptáci byli po dovozu nejprve umístěni do karantény v zázemí zoo, v březnu 2010 pak
byli přemístěni do venkovní voliéry s názvem Nížiny východní Číny v komplexu expozic
Voliér ptáků Tibetu a Číny. Voliéra je hustě osázena stromy, ale především keři a nachází se
zde poměrně velké jezírko. Žije zde společně více druhů ptáků, volnou hladinu jezírka obývají
poláci společně s triem čírek dvouskvrnných (Anas formosa). Dále jsou zde volavky
rusohlavé (Bubulcus ibis ibis), tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), ústřičníci velcí
(Haematopus ostralegus), čejky chocholaté (Vanellus vanellus), slípky šedohlavé (Porphyrio
poliocephalus) a samčí skupina strak modrých (Cyanopica cyanus cyanus). Základem jejich
předepsané krmné dávky je granulovaná směs KZK pro vrubozobé smíchaná s krouhanou
mrkví a dále sušení blešivci rodu Gammarus. Jelikož jsou poláci východní chováni s jinými
druhy ptáků, mají možnost se sezónně dostat k různorodé potravě (ryby, hmyz, larvy hmyzu
atd.). Dodržujeme však období „strádání“ v zimních měsících a období „hojnosti“ v sezónních
měsících.
Ve venkovní voliéře pobývali až do zamrznutí jezírka, později byli zazimováni
v zázemí, kde teplota nepřesahuje 10°C. Na jaře 2011 jsme přestěhovali poláky zpět do
venkovní voliéry Nížiny východní Číny. Nachystali jsme různé druhy budek na hnízdění,
které jsme vystlali „smetky“ (tj. zbytky drobného sena). Pár si vybral dobře ukrytou nižší
budku v keřích o rozměrech 60 cm x 40 cm x 40 cm (š x d x v), s otvorem nízko a na kraji.
Během dubna se sameček intenzivně dvořil samičce. I když tento pár žije více
v úkrytech keřů a pozorovat jejich chování lze nejlépe brzy ráno nebo naopak k večeru, tato
část jejich života byla nepřehlédnutelná i během dne.
V polovině dubna byla samička vidět málokdy a na vodě se ukazoval pouze sameček.
Dne 3. května jsme našli samičku při kontrole sedící v budce. O šest dnů později, 9. května,
jsme měli štěstí a zastihli samici mimo budku, a tak jsme mohli provézt další kontrolu. Zjistili
jsme sedm teplých vajec, zakrytých peřím. V té době jsme preventivně odstěhovali volavky
rusohlavé z obavy, aby si mláďaty poláků nezpestřily jídelníček. Dne 17. května jsme opět
viděli samičku mimo budku a prohlídli si hnízdo. Počet vajec byl stejný, vejce byla teplá a
zakrytá peřím. Samička nás nechala i v následujících dnech kontrolovat hnízdo a 25. května
při ranní kontrole jsme mohli na hnízdě vidět sedící samičku a vaječné skořápky kolem.
O den později, 26. května jsme si byli jisti, že se vylíhlo sedm mláďat (tedy
stoprocentní oplozenou) a odpoledne s nimi samička vyšla na vodu. Celá rodina se chovala
klidně, takže jsme průchozí voliéru nezavírali pro návštěvníky a tak bylo možné si mláďata
prohlídnout i nafotit. Bohužel druhý den jsme na vodě napočítali pouze šest mláďat – mrtvé
mládě jsme však nikde nenašli.
Mláďata jsme krmili 4 x denně na vodu mikrogranulemi od firmy Lundi a sušenými
blešivci rodu Gammarus. Dále rostla a prospívala…
Ke konci května (28.) sice vydatně pršelo celý den i celou noc, ale mláďata vše
přestála a na druhý den byla zcela v pořádku. Dne 31. května jsme provedli odchyt a
kupírování, ale v přírodním prostředí voliéry se jedno mládě ukrylo a nepodařilo se jej najít.
S ohledem na plán chovu bylo rozhodnuto, že si tohle nekupírované mládě ponecháme
k sestavení druhého páru pro chov v budoucí voliéře Ussuri. Od této doby bývali poláci ještě
více ukrytí a vycházeli na vodu jen v době, kdy se cítili bezpeční. Dne 13. června jsme
provedli další odchyt, tentokrát jsme všechna mláďata chytli a okroužkovali kroužky o
průměru 10 mm.
Jakmile poláci povyrostli, krmili jsme je dále už jen 3 x denně většími granulemi
Lundi Regullar. Bohužel jsme 18. června našli jedno mládě utopené, se zaklíněným zobáčkem
mezi kameny. Bereme to jako daň za chov v co nejpřirozenějším prostředí. Pokud by byli
poláci chováni v prostředí nepřírodním (například mimo přírodní jezírko v zázemí), je
pravděpodobné, že bychom odchovu vůbec nedosáhli.
Jakmile byla mláďata téměř dorostlá, rodiče se s nimi již méně ukrývali a všichni byli
častěji vidět na vodě i na souši. Ke krmení dále dostávala granule KZK pro vrubozobé ptáky s
krouhanou mrkví. Velice si oblíbila larvy potemníka moučného a dále měli k dispozici vše, co
se dávalo jiným druhům ptáků ve společné voliéře.
Dne 10. října jsme při schytávání mláďat zjišťovali pohlaví. U jediného mladého
samečka již bylo možné vidět výrazné žluté oko a zbarvení bylo podstatně tmavší než u
samiček. Samičky měly oko hnědé. Celkový poměr pohlaví mláďat byl 1,4. Preventivně byla
mláďata odčervena přípravkem Panacur.
Úspěšně jsme tedy zcela přirozeným způsobem odchovali 5 mláďat, z toho jedna
samička zůstane v Zoo Ostrava pro další chov (nekupírovaná), sourozenecký pár odešel do
Zoo Dvůr Králové nad Labem a dvě samičky do Tierparku Berlín.

Jednodenní mláďata na vodě pod dozorem rodičů (foto Jirka Novák, Zoo Ostrava)Matka s mláďaty ve věku 22 dní, otec stráží na břehu (foto Jirka Novák, Zoo Ostrava)

Satyr Cabotův (Tragopan caboti)
Satyr Cabotův je endemit jihovýchodní Číny a patří mezi druhy ohrožené vyhubením.
V Červené knize je veden v kategorii zranitelný (Vulnerable) a trend je dále klesající.
Populace satyrů je velmi malá a navíc značně fragmentovaná. Hlavní příčinou jeho úbytku je
kácení původních lesů, na této půdě následně lidé vysazují plantáže jehličnatých stromů.
V zoologických zahradách patří k vzácným chovancům, u nás byl doposud chován jen v Zoo
Ostrava. V rámci UCSZOO se odchov dosud nezdařil.
V ostravské zoo chováme satyry Cabotovy od 10. října 2007, kdy jsme koupili dospělý
pár z Fasanerie Erfurt (nešlo o místní odchovy, samec byl původem z Holandska, samice
z Belgie). Samec nám však uhynul v roce 2009. Dalšího samce jsme dovezli 19. června 2009
z privátního chovu, ale ještě v tom roce uhynul i tento chovanec. Nebyli jsme si jisti dalším
postupem, protože pitva obou samců prokázala aspergilózu. Do třetice jsme po dohodě
s koordinátorem chovu získali 21. 9. 2009 samce z Tierparku Berlín. Samec s původní samicí
z Erfurtu vytvořil pár, který byl základem našeho chovu.
Pár je umístěn ve voliéře v zázemí o rozměrech cca 9 x 6 x 3 m (d x š x v), která je
hustě osázená keři, tujemi a smrčky. Pro hřadování je vybavena větším počtem bidel ve výšce
1,5 – 2 m. Jsou zde společně s párem drozdů černoprsých (Turdus dissimilis), kteří se v této
voliéře také rozmnožují. Jako zázemí slouží dřevěná bouda (2 x 2 x 2 m) s malým vlezovým
otvorem uzavíratelný šíbrem. Bouda poskytuje závětří, v zimě je temperována topnými
panely.
Již před hnízdní sezonou v roce 2008 (tehdy ještě chován první původní samec) jsme
připravili tři hnízdní místa – dvě zeleninové přepravky (50 x 30 x 20 cm), jednu umístěnou
v boudě, druhou venku (obě ve výšce 1,2 m) a v boudě na zemi ještě dřevěnou budku (50 x 50
x 50 cm). Všechna místa byla vystlána slámou. Jak se později ukázalo, preferovala samice
zeleninovou přepravku umístěnou v boudě. Dne 31. března 2008 snesla samice v Zoo Ostrava
historicky první vejce. Celá následující snůška však byla neoplozena, stejně jako snůšky
v letech 2009 a 2010.
V roce 2011 snesla samice první vejce 29. března, 11. dubna jsme zjistili, že je
v hnízdě už 5 vajec a 16. dubna samice zasedla. Při kontrole 24. dubna bylo zjištěno 7 vajec, z
nichž čtyři byla zahrabaná ve slámě - ta jsme odebrali do líhně. Ze 7 vajec byla pouze dvě
oplozena a ta byla ponechána samici. Dne 15. května byla samice pozorována na hnízdě
neklidná. Protože bylo deštivé počasí s prudkými lijáky, zavřeli jsme samici preventivně v
boudě. Od 16. května byla vidět pod samicí dvě vylíhlá mláďata - boudu jsme nechali stále
zavřenou. Další den už byla samice s mláďaty na zemi u krmení nebo seděli všichni společně
v budce. Satyry krmíme směsí pro drůbež KZK 1, přidáváme na plátky krájené ovoce - naše i
exotické, nahrubo krouhanou zeleninu, vařenou rýži, směs zrní, bobuloviny. Do krmení
mícháme Nutrimix pro odchov drůbeže. Ve výběhu mají k dispozici listy různých rostlin. Při
odchovu mláďat jsme navíc přidávali larvy potemníka moučného.
Pro jistotu jsme samce přemístili 19. května do jiné voliéry v zázemí (máme špatnou
zkušenost se satyry Temminckovými, kde samec zabíjí mláďata) a samici s mláďaty otevřeli
boudu. Samice po celou dobu odchovu byla velice útočná, bránila mláďata. Protože je výběh
hustě zarostlý, zůstala mláďata velmi plachá a ukrývala se. Samice s malými mláďaty
hřadovala na bidlech mezi keři, ale často využívali k úkrytu i budku v boudě. Po více než
měsíci - 22. června jsme mláďata okroužkovali. Na rozdíl od satyrů Temminckových je u
satyrů Cabotových možné určit pohlaví, podle ostruh a vybarvení peří na krku, o dost později.
V půlce září (ve věku 4 měsíců) jsme si pohlavím stále nebyli jisti a mláďata jsme odhadovali
spíše na samice, ale po oddělení od matky před plánovaným transportem (21. září) měla už
mláďata několik rezavých per na krku, byli to tedy dva samci. Jeden našel nový domov v Zoo
Liberec, druhý v Zoo Wroclav. Po oddělení mláďat jsme samce přemístili zpět do výběhu
k samici. Odchov byl pro nás po sérii osmi neoplozených snůšek velmi příjemným
překvapením a po počátečních neúspěších a čtyřech letech úsilí velkým zadostiučiněním.


Satyr Cabotův (Tragopan caboti) foto ing. Jiroušek


Scink smaragdový (Lamprolepis smaragdina)
Tyto zajímavé scinky z čeledi Scincidae jsme pořídili se záměrem obsadit
suchozemskou část akvaterarijní expozice Korálové moře v nově otevřeném pavilonu Papua.
Tento druh není ohrožený vyhubením, ale je atraktivní svým zeleným zbarvením a denní
aktivitou. Vhodně tak doplňuje vodní živočichy v expozici – několik druhů ryb, ježovek a
korálů a především pak žralůčky okaté (Hemiscyllium ocellatum), zástupce paryb.
Čtyři mláďata (2,2) jsme pořídili od privátní chovatelky 22. dubna 2010, pohlavím
jsme si však ještě nebyli zcela jistí. Zvířata jsme umístili v zázemí do dvou terárií, každý
předpokládaný pár zvlášť. Terária o velikosti 60(š) x 38(d) x 31(v) cm jsme vybavili několika
větvemi umožňujícími šplhání až ke stropu terária, rostlinami, skýtajícími úkryty pod listy a
nízkou miskou na vodu. Na dno jsme použili komerčně prodávaný substrát pod názvem
Travní směs (50:50 rašelina a říční písek) o výšce 5 cm. Nad terárii byly umístěny lampy
s UV spektrem (Osram Ultra Vitalux) o příkonu 300 W. Teplota v teráriích byla 28°C, přímo
pod výbojkou však až 40°C. Vlhkost byla udržována ručním rosením na 60-90%.
Scinky krmíme 3-4 krát týdně různými velikostními stádii cvrčků banánových
(Gryllus assimilis). Cvrčky při každém krmení obalujeme ve vitamínovém přípravku Reptivit.
Jednou za měsíc nabízíme ovocnou přesnídávku opět poprášenou Reptivitem. Během růstu
zvířat bylo čím dál více patrné, že rozdělení dle pohlaví bylo správné, přesto jsme se při
odchytu (2. května 2011) o správnosti určení pohlaví přesvědčili. Samci mají žlutě zbarvené
šupiny na zadních nohách.
Páry byly pro lepší orientaci a komunikaci označeny popisky na terária (pár č. 1 a pár
č. 2). Při té příležitosti byl prohrabán substrát terária a u páru č. 1 byla nalezena čtyři vejce.
Ta byla odebrána a inkubována v líhni Jager při teplotě 28-29°C a vlhkosti 60 – 80%.
Dne 1. 6. 2011 se prořízlo první z mláďat, ale v odpoledních hodinách bylo nalezeno
ve vejci uhynulé. O čtrnáct dnů později (15. 6. 2011) byla prosvětlena zbývající tři vejce a
bylo zjištěno, že ve všech jsou uhynulá plně vyvinutá mláďata se vstřebaným žloutkovým
váčkem. Milé překvapení nás však čekalo 19. 7. V teráriu páru č. 1 byla nalezena dvě čile
pobíhající mláďata, která jsme oddělili do samostatné nádrže vybavené podobně, jako bylo
terárium pro dospělé scinky. Mláďata jsme zpočátku odchovu krmili cvrčky do velikosti 0,5
cm obalovanými Reptivitem a podle růstu mláďat jsme postupně zvětšovali i velikost
krmných cvrčků. Krmení bylo nabízeno stejně jako dospělým 3-4 krát týdně. Ve stejném
intervalu bylo terárium i roseno ručním rozprašovačem.
Inkubace vajec proběhla v teráriu naprosto přirozeným způsobem bez lidského zásahu
a odchov byl i dále bezproblémový. Jeden z dospělých párů byl přesunut do expozice
Korálové moře. Uvidíme, zda se scinkové budou rozmnožovat i v těchto podmínkách…

Scink smaragdový chovaný v expozici Korálové moře (foto Petra Kalužová, Zoo Ostrava)

Slon indický (Elephas maximus)
Slon indický je jako většina ostatních velkých savců dnes druh ohrožený vyhubením.
V Červené knize je veden v kategorii ohrožený (Endangered) a stavy slonů indických
v přírodě dále klesají. Chov slonů v lidské péči je spojen s mnohými úskalími, je finančně,
organizačně i logisticky velmi náročný a podmínkou úspěchu je také zkušený chovatelský
personál. Odchovy, zvláště odchovy přirozené, jsou stále relativně zřídkavé - v rámci
UCSZOO se odchov nedařil vůbec (vztaženo i na chobotnatce jako řád). To vše stálo za
rozhodnutím postavit v Zoo Ostrava nový pavilón slonů splňující přísná chovatelská kritéria
(otevřen v roce 2004, v roce 2005 zvítězil v soutěži o Stavbu roku) a chovat chovné stádo
slonů indických, včetně samce.
Po třináctileté pauze, pauze, během které se Zoo Ostrava vzdala chovu slonů
v naprosto nevyhovujících chovatelských podmínkách, nastala zásadní změna. Postavili jsme
nový, v té době velice standardní a dodnes chovatelsky vyhovující pavilon. V roce 2004 jsme
dovezli dvě starší samice ze Zoo Amsterdam. Po získání prvních chovatelských zkušeností se
slony jsme v roce 2008 přivezli další dvě slonice (matku s dcerou) ze Zoo Belfast. Bohužel se
nám přes veškeré úsilí nepodařilo spojit všechny čtyři samice do jednoho fungujícího stáda,
což byl jeden z prvních cílů. Nekompatibilní mladší amsterdamskou samici Jumbo jsme proto
byli nuceni poskytnout v roce 2009 do Zoo Givskud. Zbylé samice Suseela (* 1961), Johti (*
1967) a Vishesh (* 1997) vytvořily zárodek ostravského chovného stáda, které sice dodnes
nefunguje zcela přirozeně (chybí některé klasické rodinné vazby), ale věříme, že právě
mláďata přispějí ke stmelení…
Dne 13. května 2009 jsme ze Zoo Lipsko na doporučení koordinátora získali
odzkoušeného, a tedy pářícího a plodného samce Calvina (*1986). Po měsíčním seznamování
(přesně 18. června) byl samec spojen se samicemi a hned došlo k páření se samicí Johti.
S mladou samicí Vishesh se samec spářil o dvanáct dní později, tedy 30. června 2009.
S ohledem na věk a s tím spojená reálná zdravotní rizika jsme páření nejstarší samice Suseely
se samcem v období její možné říje nikdy nepřipustili.
Samicím byla pravidelně každý týden odebírána moč pro stanovení hladiny
progesteronu, zjištění období říje a vhodné načasování spojení se samcem. Analýza byla
prováděna v laboratořích Deutsches Primatenzentrum v Göttingenu (Německo). Jelikož
hladina progesteronu po dobu 16 týdnů po páření neklesala v obvyklém cyklu, bylo
potvrzeno, že obě samice (Johti a Vishesh) jsou skutečně březí. Samotné zabřeznutí samice
Johti považujeme za mimořádný úspěch, pauza mezi jejími posledními dvěma porody byla 14
let! V té době byla Johti nejstarší březí slonicí na světě (myšleno samozřejmě v zoo).
Průběh gravidity byl dále sledován dle hladiny hormonů (z moči), a to 1 x týdně.
Vedle toho jsme obě slonice intenzivně připravovali na porod. Starší slonici Johti jsme
postupně zvykali na úvazy nohou s pomocí řetězů. Dále byla trénována na rektální vyšetření,
masáž bradavek a vyšetření ultrazvukem. To bylo u této samice možné, protože je jako jediná
chována v přímém kontaktu. V minulosti neodchovala dvě svá mláďata, byla zabita po
porodu, ale příčiny zabití se nám nepodařilo přes veškerou snahu zjistit. Nelze vyloučit atak či
neopatrnost matky, ale stejně tak i atak ze strany dalších příslušnic tehdejšího stáda, proto
jsme se rozhodli pro kontrolovaný porod při fixaci nohou řetězy. Mladší slonice Vishesh je
slonice chována v chráněném kontaktu, a proto jsme se rozhodli pro porod bez fixace
ve společném prostoru se starou slonici Suseelou, která měla dle našich představ a zkušeností
kolegů ze zahraničních zoo plnit funkci starší tety, a tedy i ochránkyně mláděte v případě
poporodní agrese rodící matky – prvorodičky.
V dalších fázích gravidity jsme se snažili odebírat krev z uší obou samic pro stanovení
hladiny hormonů, abychom měli ještě týž den aktuální výsledky. Při odběru moči jsme totiž
měli výsledky s výrazným zpožděním, protože se testy prováděly až v Göttingenu. V ČR se
nám nepodařilo najít ústav, který by taková vyšetření prováděl. Od 600. dne březosti jsme se
snažili brát krev denně. Termíny porodů byly vypočítány na teoretická přibližná data - u Johti
na 8. března 2011 a u Vishesh na 22. března 2011. Byly to samozřejmě jen orientační termíny,
protože rozptyl doby březosti savců je velký, mnohem větší ve srovnání například s dobou
inkubace vajec u ptáků.
U každé slonice byl s ohledem na odlišnosti jejich dosavadního chovu vytvořen zcela
individuální scénář porodu, scénář lidské (chovatelské) asistence při porodu, prvních
poporodních kroků atd. Zcela zásadní roli v přípravách sehrála komunikace a konzultace
s chovateli v jiných zoo – s ohledem na dosavadní zkušenosti tedy hlavně se zoo zahraničními
(především Zoo Hannover, Berlín, Wuppertal, Emmen, Tierpark Hellabrunn). Cenné rady a
konzultace nám však poskytli také kolegové ze Zoo Ústí nad Labem a také chovatelé slonů
z ostatních českých zoo. Během porodu Johti probíhaly také konzultace s veterináři
v zahraničí (z IZW, ale také z některých zoologických zahrad), kteří měli možnost porod
sledovat v on-line přenosu.
Kromě příprav chovatelů a slonic samotných bylo potřeba připravit i technické zázemí
a vybavení v pavilonu slonů. Kromě ukotvení pro již zmíněné úvazy byly zabezpečeny
všechny otvory, kudy by se mohlo protáhnout mládě, před příkop uvnitř pavilonu byly
nainstalovány sítě chránící mládě před pádem dolů. Pro případ komplikací bylo v jednom
boxu připraveno zvedací zařízení se speciálními popruhy s nosností 5 tun. Pro porod jsme
měli připraveny zásoby písku, pilin, měkčených lan, ručníků, fotbalových rukavic, náhradního
mléka (Salvana) a speciálních hrabel pro rychlé a bezpečné odtažení kluzkého mláděte od
matky.
Mezi další zásadní opatření, která byla zavedena s ohledem na unikátnost a vzácnost
odchovu a na dosavadní nezkušenost samic, patřilo nejprve zapojení kamerového systému se
záznamem a hlavně pozdější nepřetržitý dozor ze strany chovatelů. Od 550. dne gravidity
slonice Johti jsme začali slonice dozorovat nepřetržitě i v noci, a to s ohledem na
zaznamenaný extrémní případ krátké gravidity. Ve skutečnosti byl ale porod našich slonic
očekáván později.
Všechna výše uvedená opatření přinášela slonicím větší či menší změny, na které si
musely zvykat. V pavilonu bylo navíc od té doby v provozu plánované permanentní tlumené
osvětlení, byl zde zřejmý pohyb chovatelů i v noční době, ale byla zde například i
neplánovaná hlasitá reakce ptáků z protější expozice Sloní džungle na zapnuté noční světlo.
S blížícími se termíny porodů jsme zavedli monitoring slonic dvěma lidmi nepřetržitě.
Překvapivě první porodila slonice Vishesh (11. března 2011, 3:18), tento odchov se
však především s ohledem na předčasný porod a tím pádem malou porodní váhu a celkovou
nedonošenost mláděte nezdařil. Detailně bylo o celé problematice a nutnosti striktně dodržet
podmínky přirozeného odchovu nepřetržitě informováno na webových stránkách zoo a
v médiích. I když se nepodařilo narozeného samce odchovat, sehrál ohromnou roli. Byla to
cenná zkušenost pro celý chovatelský personál, ale především to byla nenahraditelná
zkušenost pro matku Vishesh, která zůstala bez podpory fungujícího stáda (pozitivní
tetičkovská role staré samice Suseely bohužel nevyšla a tato samice musela být oddělena), a
která se tak musela sama (s maximální podporou chovatelů, kteří samozřejmě nemohou plně
nahradit sloní stádo) učit svým mateřským povinnostem. Jsme si jisti, že tuto zkušenost zúročí při svém druhém odchovu mláděte…
Samice Johti porodila o více než měsíc později (o 35 dní) oproti předpokládanému
termínu, a to 12. dubna 2011 v 11:08. Délka březosti tak byla celých 665 dní. Porod začal již
před půlnocí předchozího dne ve 23:45, stahy u samice nebyly příliš výrazné. Jedná se o
kontaktní slonici, takže ji na rozdíl od Vishesh bylo možné vyšetřit, a tak zjistit v jaké fázi
porodu samice je a zda je mládě ve správné poloze. Po konzultacích byl samici dvakrát podán
injekčně oxytocin (podpora a vyvolání porodu), veterinářem byly prováděny během porodu
také rektální masáže, které měly přispět ke zdárnému narození mláděte. Johti porodila bez
komplikací a hlavně nejevila žádnou agresivitu ani k mláděti, ani k chovatelům. Mláděti ihned
vyšla smolka. Vyčištění samice trvalo přibližně 4,5 hodiny, vyšlou placentu jsme zvážili (26,4
kg). Během čištění byla Johti také velice klidná, proto byla odvázána ještě před odchodem
placenty. Mládě bylo ihned po porodu na krátko odebráno, zkontrolováno, změřeno (výška 95
cm) a po zklidnění samice (injekčně podán preventivně Sedalin) následně přistaveno zpět
k matce za stálého jištění s pomocí měkčených lan (viz. obrázek). Matka se o mládě hned po
navracení starala. Narozená samička byla výrazně větší ve srovnání s prvorozeným samcem
samice Vishesh, byla od počátku živější. První kojení proběhlo v 12:15, tedy zhruba hodinu
po porodu. Pro přehled uvádíme názornou časovou osu:
23:42 slabší stahy
00:45 odchod hlenové zátky
00:45 - 1:19 silnější stahy
03:57 - 4:36 samice tlačí, průběžně pak dále až do rána
08:40 podán přípravek na uvolnění porodních cest Sensiblex
09:00 sonografické vyšetření
09:07 podán oxytocin
10:32 sonografické vyšetření
10:47 podán oxytocin
11:08 narozeno mládě
15:14 vypuzení sražené krve
15:35 vypuzení placenty
Nutno konstatovat, že je to již čtvrté mládě samice Johti, ale teprve druhé úspěšně
odchované. To první je právě Vishesh, která se narodila v Zoo Belfast. O jménu nové mladé
samičky rozhodli lidé v internetové anketě, kde vybírali z pěti nabídnutých jmen. Slonička
dostala jméno Rashmi (původ z hindštiny a znamená paprsek). Odchov probíhá i nadále bez
problémů, celé stádo se postupně opět sbližuje a ve venkovním výběhu tráví všechny slonice
čas společně. Naším cílem tak je stmelení celého samičího stáda, ke kterému Rashmi jistě
přispěje. Další chovatelské vyhlídky jsou taky zřejmé – nové zabřeznutí mladší samice
Vishesh a napodruhé její úspěšný přirozený odchov mláděte…

První krůčky… (foto Ivo Firla, Zoo Ostrava)Rashmi, jediné české slůně… (foto Pavel Vlček, Zoo Ostrava)

 
  • Adresa:
  • Sdružení Česká ZOO
  • Otakara Jeremiáše 1932/12
  • 70800 Ostrava-Poruba
  • Česká republika
  • Mob.:
  • +420 604 612 221
  • Sledujte nás:
  • logo twitter logo facebook